JUDr. Ivana Janů

„Byla to tak absolutní oběť, kterou (Jan Palach) přinesl, že se to dá těžko vyjádřit slovy. Je to mezní situace, kdy jeho obětování ani po letech nedokáže člověk pochopit. Obrovská oběť, která pořád promlouvá ke spoustě lidí. Myslím, že to bylo nastavené zrcadlo takovým způsobem, že normalizační zapojení, do kterého šlo spoustu lidí, už nemá žádnou omluvu. Jakoukoliv omluvu smazal Palach svým činem. V normalizaci už nešlo o život, o holou existenci. Šlo možná o odsouzení k práci někde na periferii i ve svém oboru. Zapojení do normalizace znamenalo jen zlehčování si cestičky. Po Palachovi jakákoliv omluva pro takové chování už neplatí."

„Nelze odsoudit všechno, ale je nutné odsoudit všechno, co lze. Aby se mohlo jít dál, aby existovalo usmíření v dané oblasti. To říkal i předseda Komise pravdy a usmíření dr. Alexandr Lionel Borain. Tato komise nesoudila, ale shromažďovala důkazní materiál. Dala platformu, kde mohli poškození a oběti vypovídat a současně volala k odpovědnosti pachatele. Mohla dokonce udělit amnestii tomu, kdo se přizná, vyjeví úplně všechno a nic nezamlčí. Borain si myslel, že se nikdo nepřihlásí, ale odměnou bylo, že takový člověk nemusí jít nakonec k soudu. Pachatelé se na principu zpovědi vyzpovídali, někdy i před oběťmi, ze strašlivých činů, které spáchali. Někteří se úplně zhroutili a prosili komisi o zprostředkování styku s pozůstalými. Je nesmírně důležité, že oběti měly platfomu, kde mohly být vyslyšené. Tím se prolomí kruh mlčení a dojde v dané zemi ke katarzi a pak je teprve možné začít znovu."

„Menší muž se mě nakonec u přijímací zkoušky ptal, proč jsem nešla studovat na střední školu hned, když jsem měla samé výborné. Hned mě napadlo, že už to zase začíná a řekla jsem, že tatínek byl nemocný a neměli jsme peníze, proto jsem šla pracovat. A on se mě hned zeptal, kolik měl tatínek hektarů. Všechno věděli. Otec na mě čekal na chodbě a ptal se, jaké to bylo. Řekla jsem, že dobré, vše jsem věděla, ale nakonec se mě zase zeptali na hektary, takže to zase bude stejné. A najednou tatínkovi ředitel školy Václav Šulc poklepal zezadu na rameno a řekl, že budu přijatá. Jen byl problém s ubytováním. Bylo to ihned po pohovoru. Bylo to obrovské a také to dodržel a já dostala přípis, že jsem přijatá. Bylo to v roce 1962."

„Já jsem měla také samé výborné. Učit se do Škodovky na soustružnici šly děti se čtyřkami, a já jsem ani to nesměla. Absolutně nevyučená, nevzdělaná. No nic, dopadlo to tak, že jsem prakticky utekla, odešla z domova. Pracovala jsem v tom útlém věku u Zemědělských staveb Praha na melioračních stavbách. Začínala jsem ve středisku, které se jmenovalo Pátek u Poděbrad.“

„Já jsem nečekala zázraky. Čekala jsem klopotný vývoj se vším všudy, a jestli se o něco bojím, bojím se o demokracii. Dneska slyšíte málo lidí… pro mě pořád svoboda, to, že je tady nesmírná svoboda, to je pro mě pořád nejdůležitější výdobytek. Jenom svobodný člověk dokáže zapojit svoje tělo, svoji duši a dělat velké činy. Ve vazalství se toho nedosáhne.“

„Byl to klíčový moment ve velice vypjaté situaci. Adrenalin politiků byl nadávkován k volbám na začátku října. A teď jsme do toho my nějakým způsobem vstoupili. Byly v tom velké peníze politických stran. Ale to je prostě právní stát. To je demokracie. Už se to jednou stalo, a my jsme ten případ nedostali. Soud může rozhodnout, jen když mu někdo případ donese. Ústava sama říká, jací adresáti můžou přijít s nějakou takovou problematikou k ústavnímu soudu. Tentokrát přišel pan Melčák. První odezva byla: No to! Vždyť je to přeběhlík. Vždyť je to... já nevím co a jak. Především ta politická strana, která ho postavila jako svého kandidáta do voleb do reprezentativní demokracie, tak měla garantovat, že je to kvalitní člověk! Druhá strana ho potom převzala pro nějaké další rozhodovací kvora, a najednou byl pro obě strany špatný a byl to ústavní soud, který se na něj měl podívat jako na nějakou špínu. Nás to ale nezajímá. Přinesl případ. My jsme se na případ podívali a řekli, že to má ústavní dimenzi a je to důležité. (Pan poslanec Melčák si stěžoval, že mu ústavní zákon o předčasných volbách krátí jeho práva poslance vykonávat čtyřletý mandát – pozn. ed.) Prvně jsme sáhli na takzvaný ústavní zákon, ale byl to zákon přijatý v rozporu s ústavní procedurou. Už to jednou bylo, už se v politických kruzích mluvilo o ústavní zvyklosti. Ústavní zvyklosti nemohou vznikat z protiústavní procedury.“

„Po tom roce 1968 vám mohli znemožnit život tím, že jste nemohl dělat to, co jste chtěl, ale už nešlo o život jako v 50. letech, tenkrát skutečně šlo o život nebo těžký žaláře, zničené, rozvrácené rodiny. Po tom roce 1968 jsem si i já uvědomovala, že nikdo nebyl bytostně nucen k tomu, aby přisluhoval, když nechtěl mít nějakou umetenou cestu. Ty výhody byly – když si to vezmete, proč ty lidi vstupovali do strany – tak strašně minimální, to bylo mnohdy, že šéfovali dvěma lidem. Směšný úplně!“

„Sousedé byli různí, musím říct. Ta atmosféra toho strachu v 50. letech, některé lidi jste poznala až v této atmosféře. Byli tam lidé, kteří ukázali určitou solidaritu, pochopení a statečnost. Když jste se zeptal, vzpomněla jsem si na takovou příhodu. V té vesnici byla škola a chodily tam děti i z ostatních vesnic. Byl tam kostel a škola. Byla tam dvoutřídka. Byl tam pan řídící, jmenoval se Adolf Kastner. To byl takový typický člověk, přizpůsobivý, dělal víc, než si doba žádala od průměrně loajálního člověka. Chodily jsme do té dvoutřídky se starší sestrou. No a on třeba, protože jsme nebyly v pionýru, na školní zahradě měl každý zahrádku, všechny děti, a my jsme ji nesměly mít. Paradoxní, to můžete zažít jen na vesnici, on měl ženu Vlastu Kastnerovou, byla nesmírně čestný člověk a kamarádila se s mojí matkou. Když jsme přišly domů a řekly, že jsme nedostaly záhonek, matku to strašně naštvalo a čekala jsem, že to ženě řídícího řekne, ale neřekla, protože by se paní Kastnerová musela za svého muže strašně stydět, že to nebylo možné jí ani říct. Já jsem se jí ani neptala, proč to neřekla.“