plukovník v. v. Alfred Jánský

„Jeli jsme do Francie do nového koncentračního tábora Natzweiler-Struthof. Z tohoto tábora jsme se pokusili o útěk. Šlo o skupinu důstojníků. Útěk se podařil jen pěti vojákům, i když nás útěk připravovalo víc. Vězeň, který se staral o vůz velitele tábora, Adler, syn rakouského generála, se postaral o vůz. Jeden Alsasan zase sehnal esesácké uniformy, protože pracoval v prádelně pro SS. Bylo dohodnuto, že do auta se vejde maximálně pět lidí. Vpředu seděl syn generála Adler, vedle něj další a vzadu byli schovaní ještě tři. Když jsme útěk připravovali, počítali jsme, že budou mít maximálně jednu hodinu náskok. Ve skutečnosti měli dvě, což stačilo. Jeli přímo na švýcarské hranice, ale pak se dali pochodem opačným směrem, což nikdo nemohl předpokládat. Vše šlo dobře, ale Alsasan začal ostatní přemlouvat, že útěk nemá cenu, že se nepodaří. Ostatní však nesouhlasili a dohodli se, že až bude v noci spát, vytratí se. Šli pro jistotu jiným směrem, aby je nemohl prozradit. Zbylí čtyři pochodovali do neobsazené Francie do Marseille a s pomocí francouzských rybářů se dostali do Španělska. My tři, co jsme se nedostali do auta, jsme zůstali v táboře. Opuštěný Alsasan se uchýlil na statek jednoho sedláka, což by bylo celkem dobrý, kdyby ovšem nezačal chodit za sedlákovou manželkou. Ten jej ohlásil četnictvu a druhý den už byl zpět v táboře. On nás zbylé pak začal vydírat, že když mu nedáme naše jídlo, prozradí nás. To bylo smrtelné nebezpečí. Šel jsem tedy do písárny, kde jsem měl kamaráda, aby mě zařadil do jakéhokoliv transportu, jen abych se dostal pryč. Podařilo se, ale říkal: ‚Nevím, kam to půjde.‘ Bylo to do Osvětimi.“

„Jmenuji se Alfréd Jánský, narodil jsem se v Olomouci v roce 1914. Bydlím v Prostějově přes 30 let. Můj otec pochází z Přerova, ale maminka je z Vídně, čili smíšené manželství. Otec byl šéfem sladovny. Já pak pracoval jako vedoucí investičního oddělení sladoven na Moravě. Měl jsem bratra, který zahynul v Bergen-Belsenu, a sestru, která zemřela na rakovinu v Anglii. Za první republiky jsem stihl vystudovat jen reálné gymnázium v Olomouci. Pak už nastala příprava na válku, takže další studium už jsem neabsolvoval. V letech 1935-37 jsem prošel vojenskou prezenční službou a byl jsem jmenován podporučíkem. Poté jsem byl zaměstnán v Sigmě jako úředník pro vývoz, měl jsem na starost hlavně Jižní Ameriku, k čemuž jsem potřeboval angličtinu a španělštinu. Hned první den války 1. září 1939 mě zatklo gestapo. Pak jsem prodělal čtyři koncentráky – Dachau, Buchenwald, Natzweiler a Osvětim.“

„Aniž bych to věděl, dostal jsem se do Osvětimi. V Osvětimi mi nejprve vytetovali číslo 69783 – bylo to 24. října 1942. V Osvětimi jsem byl v ústředním táboře. Byli jsme zařazeni na práci: na stavbu silnic, budov a také několika krematorií v centrálním táboře. Tam jsem byl asi dva a půl roku, až jsem byl zařazen jako starší na blok 6A, kde bylo celkem 600 vězňů, 300 v každém křídle. Tam jsem začal organizovat skupinu pro případný útěk. Příprava začala někdy v polovině roku 1944. Tehdy už byli Američané v severní Itálii a občas bombardovali. Měli docela dobré informace, protože věděli, kde jsou kasárna SS a nebombardovali tábor. Bylo nás pět. V té době jsem pracoval na stavbě kanalizace a vodovodu pro tábor. V rámci prací jsme si v listopadu a prosinci 1944 venku připravili podzemní úkryt. Podařilo se nám do něj dostat někdy okolo 12. ledna 1945, šlo o normální podzemní bunkr. Měli jsme nůžky na přestřihání drátů, ale museli jsme čekat na nálet, kdy esesáci vypnuli elektřinu v drátech s vysokým napětím. Tak jsme se dostali ven a pak do krytu. Tam jsme vyčkali, až Rudá armáda osvobodila tábor. Byli jsme tam asi týden.“

„Mobilizaci jsem zažil na severu v pohraničí. To, že jsem tam působil proti Němcům, znamenalo doporučení pro gestapo, abych byl zapsán do seznamu tzv. nepřátelských Čechů. Hned 1. září 1939 mě tak zatklo gestapo přímo v závodě Sigmy. Týden jsme byli soustředěni ve Štěpánově u Olomouce a odtamtud jsem byl transportován do koncentračního tábora Dachau, kde jsem ale nebyl dlouho, protože mě brzy převezli do Buchenwaldu. Tam jsem zůstal dva a půl roku. Zpočátku jsme měli pásky tzv. zvláštních vězňů a nemuseli jsme pracovat, ale jen do atentátu na Hitlera v mnichovském pivovaru. Pak se naše postavení změnilo, protože jsme byli zařazeni do práce. Byla to dřina, protože jsem byl nasazen do kamenolomu. Měli jsme málo špatného jídla, ale museli jsme podat výkon. V kamenolomu jsem zůstal rok a půl a pak jsem pracoval na stavbě silnic. V Buchenwaldu jsem byl až do roku 1942.“