Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Janoušek (* 1945)

• narozen 14. ledna 1945 v Praze

• vyrůstal v katolické rodině

• v letech 1953 až 1954 zatkla Státní bezpečnost postupně bratra, otce i matku

• v letech 1954 až 1960 otec Jan vězněn v Banské Bystrici, Jáchymově, Příbrami a na pražském Pankráci

• nemohl studovat, a tak se v roce 1962 vyučil tesařem

• v letech 1962 až 1964 navštěvoval večerní školu

• v roce 1966 nastoupil na vojnu k silničnímu vojsku na Mostecku

• roku 1969 složil skautský slib

• v roce 2002 odešel do penze

• v roce 2017 žil v Praze 10

Padesátá léta 20. století byla v naší republice dobou nadšeného budování socialismu. Mnoho lidí však toto budovatelské nadšení nesdílelo a budoucnost svou a svých dětí vidělo jinak, než jak ji plánovala vládnoucí Komunistická strana Československa. Byla to doba bezpráví a teroru, kterým se komunisté snažili zbavit svých odpůrců a nahnat strach mlčící většině. Janouškovi byli tzv. lidovecká rodina, která patřila k odpůrcům režimu. Otec se aktivně podílel na činnosti lidové strany a bratr Jan byl členem mládežnické organizace Junák. Všichni se pohybovali v křesťanském prostředí, ve kterém spatřovali své životní ukotvení. Láska k Bohu a k bližnímu, to byly hodnoty, které se s komunistickou ideologií neslučovaly a byly programově z myslí lidí komunisty vytěsňovány.

Z porodnice na saních

Vojtěch Janoušek se narodil 14. ledna 1945, ještě během druhé světové války. V Praze byl v té době velký mráz, hromady sněhu a z porodnice ho otec Jan vezl na saních. Vzpomínek na rané dětství mu mnoho nezůstalo. Ty první se vážou k pobytu na Šumavě v penzionu Na Radosti s maminkou Boženou a starší sestrou v létě roku 1949. Zde je třeba zmínit, že v rodině Janouškových je jméno Božena velice časté. Jmenovala se tak pamětníkova babička, maminka a také jeho žena. Na návštěvu otce Na Radosti si dobře vzpomíná, ale teprve po letech se dozvěděl, že se přijel rozloučit před svým zatčením. Dojemná vzpomínka na les a voňavé stráně s horskou květenou ho provází dodnes. Byl to základ pro jeho pozdější vztah k přírodě jako k prostředí, které se mu v době skautování stalo druhým domovem. Kromě Vojtěcha a sestry Marie, která se narodila v roce 1930, měli Jan a Božena Janouškovi další čtyři děti, a to Mladu, narozenou roku 1932, Jana, narozeného roku 1933, a ještě Prokopa a Ludmilu.

Schylovalo se k únoru 1948

V roce 1947 nechal otec jako poděkování za Boží ochranu za druhé světové války postavit na zahradě kříž, který byl při malé církevní slavnosti vysvěcen. V témže roce vstoupila pamětníkova sestra Marie do řeholního řádu františkánek. Schylovalo se k únoru 1948. Otec tehdy pracoval a pohyboval se v křesťanských kruzích a dostal se do hledáčku soudruhů od Státní bezpečnosti (StB). Pracoval jako tajemník Sdružení katolické mládeže, ve Svazu katolických zemědělců, v Katolické charitě, v Katolické akci a před volbami v roce 1946 vedl předvolební kampaň lidové strany v Libereckém kraji, kde také kandidoval. Dostal se ale do sporu s předsedou lidovců Plojharem a do tzv. obrozené lidové strany po únoru 1948 již nevstoupil.   

Naproti Janouškovým bydlela rodina jednoho komunistického funkcionáře se dvěma malými dětmi, pamětníkovými vrstevníky. „Přišla řeč na to, kdo má silnějšího bráchu, to mně byly asi čtyři roky. A já jsem jim řekl, my máme doma pušku a my vás zastřelíme! Táta měl potom co vysvětlovat.“ To vše dokresluje atmosféru, v jaké rodina Janouškových žila a jak začaly její problémy po nástupu komunistů k moci. Sestře Mladě nebylo v roce 1950 umožněno studium na vysoké škole. Nový režim jí pouze povolil, aby odešla do Litvínova a tam mohla učit na základní škole.

Doba zatýkání

Vojtěch Janoušek nastoupil do školy v roce 1951. „Docela jsem se ve škole nudil, protože látku jsem se naučil od svých starších sourozenců a kamarádů z našeho domu.“ Sestra Mlada se mezitím stala ředitelkou základní školy v Hoře sv. Kateřiny, přijela za rodinou do Prahy na návštěvu a zpět již jela se svým bratrem Vojtěchem, který v Krušných horách strávil čtrnáct dní. Tehdy byly takové zimy, že po zavátých silnicích nejezdily autobusy, a tak si pobyt u sestry o týden prodloužil. Během letních prázdnin v roce 1953 byl pamětník s maminkou opět u své sestry a od nového školního roku nastoupil do tamní školy. Starší bratr Jan pracoval v té době v tzv. Studentské katolické akci, jejíž náplní bylo mimo jiné organizovat nejrůznější brigády. V listopadu 1953 se sestra Mlada vdávala a za svědka jí měl jít bratr Jan. Ten však nepřijel, protože byl v té době uvězněn, a na svatbě ho musel zastoupit její otec. „Bratrovo zatčení jsem nijak zvlášť neprožíval, bral jsem to tak, jak to je, jak se věci narodily,“ říká pamětník. Důvodem bratrova zatčení byl jeho kontakt s kněžími, kteří měli údajně připravovat odchod do emigrace na Západ, a i jemu byl tento odchod nabídnut. 

Zatčena byla i matka

Před bratrovým soudem na jaře 1954 navštívila rodinu Janouškových StB a zatkla pamětníkovu matku. „Byl jsem tehdy doma, ležel jsem nemocen. Přišli pánové v kožených kabátech, maminka se sbalila, dala mi pusu a šla. Zatkli ji, protože věděla, a neoznámila. A táta to samé. Věděl, a nepověděl.“ Bratr Jan byl odsouzen na dva roky, maminka na rok a půl a otec v březnu 1954 na jeden rok. Na tyto skutky se však vztahovala amnestie prezidenta Zápotockého, takže bratrovi zůstal jeden rok trestu, matce půl roku a otci slevili jeden rok, takže mohl jít domů. Mamince z důvodu výchovy nezletilého syna slevili další půlrok, takže si ve vězení na Pankráci pobyla „pouhý“ měsíc.

Otec za čtyři dny havířem

Bratr vykonával svůj trest do října 1954 ve vězení Vinařice, kde fáral v dolech. Měsíc po jeho propuštění z vězení, v listopadu 1954, byl opět zatčen pamětníkův otec. „Soud s ním proběhl v roce 1955, byl obviněn z velezrady a dostal trest na dolní hranici deseti roků.“ Vojtěchu Janouškovi bylo v té době deset let a jen těžko chápal, čeho se vlastně otec dopustil. „Podle rozsudku připravoval změnu režimu, což nebylo možné jinak než válkou, tzn., že připravoval novou atomovou válku. A jelikož by v novém režimu bylo mnoho buržoazních stran a lidová strana by byla křesťanskodemokratickou stranou typu západního Německa, on by byl ochoten, když by byl požádán, vzít funkci. Takže otec byl odsouzen za to, že kdyby byl požádán, byl by ochoten. To je opravdu velezrádný čin!“

Otec byl po vynesení rozsudku odvezen z Prahy do Banské Bystrice. „Taková byla praxe. Češi na Slovensko a Slováci do Čech. Ať se rodiny projedou, až za nimi pojedou na návštěvu.“ Po nějakém čase byl přeložen na krátkou dobu do Jáchymova a následně do Příbrami na Bytíz, kde se z něho po čtyřech dnech školení stal havíř. Bytíz byl největší z uranových táborů na území tehdejšího Československa a v době své „největší slávy“ měl kapacitu 2000 vězňů. „Otec hovořil o tom, že fárání do dolu bylo skvělé, že měl předtím revmatické problémy v ramenou a tam že ho to přešlo.“ Po přeřazení do pracovního tábora Vojna se dostal mezi politické vězně, mezi kterými byl i jeden kněz, o němž estébáci nevěděli. Otci i ostatním spoluvězňům poskytoval velkou duchovní útěchu. „Protože otec pocházel ze zemědělství, udělal si za ubikací malý záhon s kytičkami. A když mu na to policajt přišel, tak mu to rozšlapal tak, aby to otec viděl.“ V té době se v Příbrami stavělo sídliště na Březových Horách Zdaboř a vězni odtud viděli známé poutní místo Svatá Hora. Otec později ve svých pamětech zmiňuje, že pohled na Svatou Horu byl útěchou nejen jemu, ale i mnoha dalším spoluvězňům.

Na podzim roku 1959 byl otec převezen do pražské věznice Pankrác. Vězni byli převáženi na stavbu bytovek na Kačerově a náhoda tomu chtěla, aby otec z místa této stavby viděl na rodinný dům na Bohdalci. „Později vzpomínal, že každý den se mohl dívat na střechu našeho baráku, což bylo pro něho dost kruté.“ Počátkem roku 1960 otec prodělal mozkovou příhodu a marodil do května téhož roku, kdy proběhla rozsáhlá amnestie a kdy ho z vězení propustili.

Návštěvy otce ve vězení

A jak toto těžké období prožíval tehdy dospívající Vojtěch Janoušek? Svého otce viděl až rok po jeho zatčení. Asi osm kilometrů jihovýchodně od Příbrami leží Milín a právě tam se odbývala setkání mezi vězni a jejich rodinami. K tomu účelu zde stál dřevěný barák s velkou místností. Všichni, kteří přijeli vlakem, přišli sem a čekali, až přivezou vězně. Ti se posadili na dřevěné lavice a proti nim si sedli jejich rodinní příslušníci. Tato setkání se odehrávala pod přísnou ostrahou a s vězni bylo možno pohovořit maximálně hodinu. Jednou za měsíc mohli otci poslat dopis a jednou za půl roku balíček na přilepšenou, což bylo podmíněno vzorným chováním a plněním pracovních norem. „Na Pankráci pak byla návštěva u okénka, na stojáka, byl tam těsný kontakt, ale jen dvacet minut,“ říká pamětník.

„Ve škole bylo toto období náročné na mou psychiku. Od doby zavření bratra jsem začal chřadnout, byl jsem stále nemocen a měl jsem vysoké teploty. Do šesté třídy jsem postoupil se čtyřkou z ruštiny. Tušil jsem, že prapůvod všeho, všechny ty rozumy že šly z Moskvy, to vědělo i malé dítě, i když o tom rodiče se mnou moc nehovořili, což byla chyba.“ Ruština byla jeho velký problém a váže se k ní jedna epizoda, která přivedla pamětníka v pozdějších letech k úvahám, zda existuje náhoda. V šesté třídě z celé tlusté učebnice přehláskoval pouze jeden článek a při následných zkouškách právě tento článek od zkoušející dostal. „Tato náhoda měla velký význam pro můj další život, protože jsem neopakoval šestou třídu.“ I když spolužáci i učitelé věděli, že Vojtěch Janoušek má otce ve vězení, nastala jen jediná situace, kdy mu to někdo ve škole vyčetl. „Vypnul jsem tehdy hruď a řekl jsem, že je otec sice zavřený, ale za politiku! Ztichli a přestali o tom hovořit. Ale od té doby jsem neměl žádné kamarády.“

Jak se stal tesařem

Po skončení povinné školní docházky nebylo pamětníkovi umožněno další studium a v roce 1959 nastoupil na zednické učiliště. Mistr mu nabídl, zda se nechce stát vzhledem ke svému dobrému prospěchu tesařem, což s radostí přijal. „Učil jsem se pracovat a myslím si, že by se toto měl naučit každý,“ říká. Následovala večerní škola pro pracující, kde se seznámil se svou budoucí ženou, a těsně před maturitou byla svatba. K maturitě však připuštěn nebyl, a tak ho na Vysokou lesnickou školu přijali jen podmínečně. „Když jsem chtěl složit dodatečnou zkoušku z ruštiny, abych dostal maturitu, tak se učitelka jen zasmála a tím to bylo vše vyřízené.“

Na půl roku šel pracovat na poštu a doručoval lidem telegramy. Po nástupu do Vojenských staveb pracoval na ruzyňském letišti na výstavbě terminálu 1 až do doby nástupu na základní vojenskou službu k silničnímu vojsku, kde sloužil do Vánoc roku 1967.

Vojtěch Janoušek byl po dobu základní vojenské služby evidován jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky (od 22. 10. 1966, svazek byl 21. 3. 1968 zničen). Vysvětluje, že jej takto evidovali z toho důvodu, že byl povolán jakožto tesař na stavbu tajného vojenského objektu. Jak se po revoluci dozvěděl, šlo o sklady atomových zbraní. Měl na starosti další tesaře a zodpovídal i za jejich práci, proto za ním chodili lidé z kontrarozvědky a chtěli po něm informace týkající stavby. „Za rok jsme s osmi tesaři udělali dva takové betonové bunkry. Zřejmě bylo pro armádu nutností, aby mě vedli jako tajného spolupracovníka, když šlo o tajné bunkry,“ říká Vojtěch Janoušek.     

Rok 1968 a doba normalizace

„Jarní větry roku 1968 šly tak říkajíc mimo mne. Čekali jsme rodinu, v květnu se nám narodil syn. Takže kolotoče v roce 1968 jsem se vlastně nijak neúčastnil.“ Přišla doba tzv. normalizace a soudruzi ho začali, stejně jako na vojně, lákat do komunistické strany. „Asi jste se nepodívali do kádrových materiálů,“ odpověděl jim pamětník s úsměvem a do strany nevstoupil. V roce 1975 dostal na pracovišti příkazem, aby se účastnil jakéhosi stranického školení. „Probíhalo to zhruba tak: jedno velké Rudé právo, víme, že bylo veliké. A téma bylo, jak vytvořit v podnicích materiálové rezervy. Přečetli něco z Rudého práva a oslovovali jednotlivé soudruhy. ‚Soudruhu, co ty na to, a ty, soudruhu, co ty na to?‘ A došlo to ke mně, co prý já na to? Říkám, že to není nic nového, že to už bylo dávno psáno v Bibli, to už tehdy říkal Josef.“ Příště se situace opakovala. Vojtěch Janoušek jim opět odcitoval něco z Bible a vícekrát na školení nemusel. „Takže komunistou jsem se nestal.“

Druhý domov ve Skautu

Nedílnou součástí jeho života bylo a stále je skautské hnutí. Velkým vzorem mu byl jeho starší bratr Jan. V roce 1968 mohla organizace Junák opět legálně fungovat a rok poté jel pamětník se svým bratrem stavět letní tábor, kde složil skautský slib. V roce 1970 však došlo k začlenění Skauta pod organizaci Pionýr, kde mohl fungovat pouze jako zájmový oddíl pionýrské organizace. Proměnil se v turistický oddíl a prošel takto celou dobu normalizace celkem bez úhony. „Tam se nezapomínalo, co jsou skauti, a pokračovalo se dál ve skautském duchu. Dokonce na jednom táboře předal vedoucí dětem dárek, skautskou lilii. Připadalo mi to až odvážné.“ A názor Vojtěcha Janouška na skautské hnutí? „Skautské zásady, to je společenská norma, jak mají slušní lidé spolu žít. Je to podobné křesťanskému Desateru, což jsou také zásady správného soužití mezi lidmi. Bratr bratru a být přítelem všech. To ve Skautu platí.“

Který čert měl nejkratší rohy

Listopad roku 1989 prožíval pamětník zejména v radosti z možností, které se začaly naší společnosti otevírat. Pomáhal svému synovi, jenž v té době studoval na přírodovědecké fakultě, jezdil se studenty na diskuse do podniků, do kasáren v Litoměřicích, a jak sám říká, „kázal o revoluci“. A dodává: „Udělat revoluci je snadné, ale co potom?“ V té době se ho také ptali na názor, kdo by měl být novým prezidentem Československa. „Pro kterého kandidáta jsi? Dubček, Císař, Havel? Já jsem tenkrát neuctivě prohlásil: ‚Asi pro Havla, ten má z těch čertů nejkratší rohy.‘“

„Co můžeš změnit, změň, a co nemůžeš, s tím se netrap.“ To je heslo, kterým se Vojtěch Janoušek řídí. Některé věci ho přesto mrzí. Společnost trpí podle jeho názoru některými neduhy. „Poslední dobou získávám dojem, že modla peněz se opět stává programem dne. Aby někdo získal korunu, dokáže dělat neuvážená nebo nehospodárná rozhodnutí. Třeba i ve skautském hnutí, ale platí to i pro všechny neziskové organizace. Když jsou peníze, vypíše se program a pro získání dotace se vše upraví, aby se vyhovělo grantu. Program se přizpůsobí tomuto grantu. A to je špatně!“ 

Náhoda, nebo Boží vůle?

„Podle toho, jak se život kolem mne točí, těžko říci, zda to byla Boží prozřetelnost, nebo Boží vůle. Proč mně nebylo v roce 2002 dovoleno umřít na rakovinu plic? Ještě mne čekala spousta práce. Byla to náhoda? Když tak velké štěstí, ale náhoda to nebyla,“ říká Vojtěch Janoušek. Při rozloučení s pamětníkem jsme se ještě zastavili u kříže, který po druhé světové válce na zahradě jejich domu postavil jeho otec.