Mgr. Milena Janouchová

„Já si asi… jestli to bude stačit, uvědomuji jenom jedno. A zase brečím. Já jsem tehdy byla opravdu moc nemocná, takže jsem do Prahy, i když mě syn lákal, tak jsem jet nemohla. Já jsem se nemohla hnout. A vím, že jsem tehdy řekla: ,Český prezident na českém hradě.‘ Tak jestli vám to takhle stačí. … já si utřu slzu.“

„Mně po maturitě řekli (maturitní komise, pozn. ed.)… a byla jsem výborná žákyně. Uměla jsem v tu dobu… měla jsem základy šesti jazyků. A chtěla jsem jít studovat jazyky. A oni mi po maturitě řekli, že je zapotřebí, abych se sžila s dělnickou třídou, a že na žádnou vysokou školu mě nepustí. Takže mě nepustili. Nervově jsem se zhroutila, byla jsem půldruhého roku úplně mimo. Hrála jsem si na písečku se sousedními dětmi. Nechápu to, ale pravděpodobně to nebylo jednorázové rozhodnutí té komise. Když si to dnes vše promítám, tak tam se to vše na té škole už připravovalo, komu to povolí a komu ne. Například já, která jsem měla z češtiny vždy nejhorší známku dvojku… jedničky a dvojky. Bylo to mé zaměření, mně jazyky nedělaly problém. Čili učila jsem se dobře. A já jsem dostala z maturitní písemky z češtiny pětku s tím, že byla špatně orientovaná. Tenkrát se se mnou… a asi by tam bývali ani žádné chyby nenašli, pochopitelně. Gramatické chyby tam nebyly. Protože výsledek řekli: ,Byla špatně orientovaná, maturitní písemka za pět.‘ Načež přišla ústní zkouška a já si vytáhla otázku ‚novináře‘. A protože jsem milovala Čapka, tak jsem vyjmenovala nějaké novináře a začala jsem mluvit o Čapkovi. A oni mě tedy krutě zarazili, že si nepřejí, abych zmiňovala jenom Čapka…“