Hrubý přepis bez úprav:
Všecko se zapomene.
0:00:00
Jmenuju se František Janošek, narodil jsem se 1940, jsem rodák z Vrbice a na Vrbici jsem. Byl jsem do roku 1974 v Brně, tam jsem pracoval jako odborný učitel Zetoru Brno na učňovské škole. Učil jsem odborné předměty a praktický výcvik v dílně u oborů strojní mechanik a částečně automechanik. Já jsem se vyučil v královopolské strojírně, to byla úroveň jako hrom. Mě to bavilo, já jsem šel na večerní průmyslovku, do šesti jsme se učili. Odmaturoval jsem po pěti letech. Potom jsem se potkal, já jsem dělal na výrobě ložisek – opravy strojů, dost složité. Chodili tam zaměstnanci učiliště Zetor a došli za mnou, protože jsem měl dosti zkušeností z praxe a dobře jsem studoval. Pozvali mě, abych tam nastoupil do učiliště Zetor. Potom jsem se oženil. Já jsem chodil do práce, do školy, kromě toho učení ještě, bydlel jsem na internátě, po večerech jsem dělal úkoly. Do roku 1974 jsem byl v Brně, manželka je z Líšně, vyšívá kroje – žlutice, zajímá se o tyto věci. Ona je velmi zručná, do krojů dělá, do dívčích krojů. 1974 jsme se dostěhovali na Vrbici, tři roky jsme stavěli dům – žádné prázdniny, žádné svátky. Po sobotách, nedělích jsme stavěli. Rodiče byli staří a bylo potřeba se o ně postarat. Já jsem byl nejmladší, nejstarší bratr žil a žije na Slovensku, sestra už zemřela. Byl jsem nejmladší a musel jsem dohodu dodržet. Tehdy za mnou přišli z Mostárny Hustopeče a potřebovali tam učitele do učňovské školy. Tam jsem některé roky učil i odborné předměty (technologie) a dílenský výcvik. V Brně bydleli na Jana Uhra, na Sokolské průmyslovka je tam kousek, 104 schodů nahoru. 1963 se ženil. Za děvčaty jsem chodil až později.
0:06:56
Ve kterém roce odešel do Brna? 1954 jsem nastoupil na učňák, měl jsem štěstí, zařadili mě na obor strojní mechanik pro opravu strojů a zařízení, to byl dost odborný obor. Měl jsem štěstí, bylo tam zázemí na praxi. My jsme byli první ročník, který se učil tři roky, předtím byly dva roky. My jsme dělali opravy náročných strojů, měl jsem kliku, že jsem se dostal do Zetoru a tam ve výrobě ložisek, tam to bylo náročné. Setiny, tisíciny tolerance, museli jsme být precizní. Měl jsem kliku, že jsem se tam dostal a dělali jsme tam různé odborné práce. Teď už to ani nedělají. Nějaká firma na Vysočině dostala velikou zakázku na výrobu obráběcích strojů a oni nikoho nesehnali, kdo by dokázal zpracovával vodící plochy. To jsme dělali my ručně. Oni museli chodit po důchodcích, aby jim to ukázali, aby mohli rozjet výrobu. Já jsem se musel smát, to byla moje hodně častá práce. Ono to není jen tak, je to dost náročné, ne každé učňovské zařízení má ty možnosti. Ono se řekne učňák, ale fungovalo to dobře, Zetor i Královopolská to byl pojem. Bydlel jsem na internátě, pod tím byl ústav mrzáčků (Kociánka).
0:10:31
Byli jsme vychováváni dost natvrdo – večerní nástupy na internátě, četlo se rozdělení, kdo jak má službu a povolení vycházky. V neděli po obědě byla volná vycházka, odjezdy domů jednou za dva týdny – nesměl být průšvih – postele, zametání. Všechno se bodovalo, nesměly být maléry ze školy. Když byl navečer nástup, vychovatelé podávali hlášení, trochu jako vojna. Měli jsem vychovatele, kterému jsme museli říkat soudruhu. Museli jsme po hlášení spustit: Budujem novou zem, s chutí k práci, Gottvalďáci, huráááááá, jdem. A byl rozchod. My jsme byli dělnická třída. Já jsem měl na to konto pokoj, protože rodina měla velmi pošramocený rodokmen.
0:12:32
Náš strýc Václav Polášek (nar 1915, bratr maminky), mu hrozil trest smrti oběšením. Oni byli velmi početná rodina, oni měli asi dvě kravičky, chalupníci. Byly tři děvčata, tety zemřely. Ony zemřely, zůstala matka sama děvče, strýc Václav se k ní upnul. Psával nám dopisy, kontaktovali se, on původně byl vyučený krejčí, vyučil se v Brně, za první republiky šel do kláštera ke kapucínům v Opočně. Veselá kopa, samé blbosti. V Opočně, to je velmi přísný řád, prý se živili tím, že chodili po žebrotě. Potom došlo období protektorátů a tam se stalo, že se tam objevila partyzánská spojka a chtěla schovat sovětské vojáky zajaté – asi dva až tři. Všechno proběhlo. Kdyby za Hitlera na ně přišli, tak je vystřílí. Skončila válka, strýc tam vařil, vojáci odešli, asi se s nimi dostával do kontaktu. Nikdo nic neudal, skončila válka, na památku se nechali vyfotografovat, azbukou napsali poděkování na rozloučení. Zmizeli a byli pryč, beztak putovali do gulaku. Rusi neuznávali zajatce – buď měl padnout nebo zvítězit. Jenomže 1945, skončila válka, a řád kapucínů byl zrušený. Strýc skončil, a ta událost byla 1949, to už byl řád zrušený. Strýc nastoupil ve Vrchlabí, byl tam šéfkuchařem v Nemocnici, dodělal si kuchařské zkoušky. On měl výuční list, šlo to na řemeslnické komoře. Nastoupil jako šéfkuchař. Naráz se tam objevil jeden z té partyzánské spojky a požadoval po strýcovi, že se schovává a že by potřeboval peníze, strýc mu věřil a on to byl agent STB a už to jelo potom.
0:17:08
Strýc byl veselá kopa a ledaskoho znal, znal se s velitelem policie – to byly zbytky policistů – stará garda, nebyli zpolitizovaní a on to naťukl strýcovi, že se po něm ptá STB a putoval pěšky na Moravu, kde se schovával všude možně. U mojí sestřenice se schovával, pracovala nějaký čas ve Vrchlabí v kuchyni. On tam byl schovaný. Stalo se jednou… někdo zabušil na dveře a naráz ve dveřích se objevil policajt. Povidá říká Terce, že ho poslali, jestli u nich někdo není. Terka říkala, že byla bledá, třepala se… to byl kriminál 1949. Ona řekla, že ne a on šel pryč. Strýc seděl v kuchyni a slyšel to. Uvědomil si, že by je mohl donést do průšvihu, tak se kontaktoval s dalšími lidmi – s těmi, kteří reptali na komunisty. Začal tady působit cizí člověk, to jsem si sehnal z protokolů, pocházel z Přerova, to je jedno. On tady nebydlel, schovával se v Krumvíři, docházel jsem, krycí jméno Leoš. Oni se scházeli ve sklepě se sedlákama (se Šimečkem, dostal největší paletu pak). Oni vlastně jednali, to bylo furt ve fázi, že by se mělo něco dělat. On byl agentem STB. Aby něco udělali, tehdy bylo nejprvnější JZD a jim podpálili stoh slámy. To bylo 1949. On v tom měl prsty, někteří z Vrbice taky. Prý by měli něco dělat, že by se mohl vyhodit národní výbor atd, nebo na kolejích na trase k Hodonínu. Všechno bylo ve fázi, že by se mělo něco dělat, on to měl pod kontrolou, všechno bylo naplánované z vyšších míst. Přespával v Krumvíři, uvádí to v soudních protokolech, jeho domácí je odsuzovaná. On prý si získával důvěru v okolí, v Kašnici atd…v Krumvíři. Tehdy byly stará rádia, to dokázal opravit a dělal si prestiž. Ve sklepech brblali na režim. Nahoře na stráži je 171 sklepů a trčí tam větráky. Už tady byli místní špioni, co kolaborovali s STB a oni chodili a poslouchali u těch větráků, co se děje. Teď každej brble, aj v televizi a nic se mu nestane, a tehdy ani pět metrů pod zemí nesměli nadávat na režim.
0:22:54
Oni je tam poslouchali, ze sklepa šel větrák. Tady ti chodili a poslouchali, co se kde děje a měli to pod kontrolou. Strýca zkontaktovali s Deduchem a plánovali, že strýc uteče do Rakouska. Při vyšetřování ho strašlivě bili, nevím, kam ho odvezli. On prošel Mírov, Leopoldov, oni je strašlivě bili – musel si lehnout a po šlapkách mu dávali. Psychicky je deptali. Když bylo zavřených dohromady 32 lidí, oni na ně řvali, že z manželek udělají štětky. Strýc dokonce byl na samotce rok a nebyt toho, že kamarádi vězni mu dávali do vody cukr a tím ho nechali při životě. On nic neudělal, na něho nachystali estébáka ve Vrchlabí, to byla provokace a pak už se to valilo jak lavina. On měl připravený útěk a nic víc… oni s nějakým Machovským putovali na místo, kde si je někdo měl převzít a tam je někdo vybral. Na Slovenských hranicích mezi Moravou a Slovenskem. Měli přejít na rakouskou stranu. 1949 – co jste o tom věděli? Potichu se doma mluvilo, co Václav psal – i tady po dědině chodili naslouchači. Za Hitlera nebyl nikdo zavřený, gořalka se pálila, zabijačky se dělaly načerno, starosta to dycky s financama domluvil. Starosta mnohokrát zachránil obec. Nikdo nebyl zavřený, nikdo nedonášel, až v roce 1949 to začalo. Pár měsíců po roce 1948 začalo donášet, začaly být problémy.
0:27:30
1946 byly volby do obecního úřadu, říkalo se národní výbor. Volby dopadly tak, že dvě židle získali sociální demokrati, jeden národní socialisté, dva komunisti a jedenáct lidovci – převládali. Takže místo toho starosty obsadil lidovec. Fungovalo zastupitelstvo a v únoru 1948 sem naběhl Vladimír Papež, komunista, vyhnal Kubíka z obecního úřadu, sebral mu klíče a obsadili výbor. Ten tady nadělal ostudy. On byl vyučený tesař, angažoval se s lidma, které měl vedle sebe. Pro zajímavost – když vznikla Protektorát, Vrbice byla osvobozená – inklinovala k Hodonínsku. Za Hitlera byla Vrbice Hodonínska, Němci demonstrovali, že jsou tady, fašistům se zvedly ambice – tady vyhráli volby fašisti, byly problémy hospodářské, lidi, když někdo slíbil, že udělá pořádek, volili ho. Byla nezaměstnanost, problémy s prací, komunisti slibovali, Hitler nelákal na ideály, řekl, že dá všechno do pořádku. On tak až potom přidával ideály. Tady fašisti slibovali, že udělají pořádek, tak je lidi volili. Pak lidi vystřízlivěli, přízeň byla pryč. Stalo se, že vznikl Protektorát, sem na obecní úřad vtrhli fašisti, naběhli na starostu, vyhnali ho, jen dva dny tady byly. Nařízením orgánů tehdejších museli fašisté vypadnout. Kdežto 1948 to obsadili komunisti, kterých tady bylo pár, no a ti už tam zostali hodně dlouho. Oni to udělali ještě před řádnýma volbama. Volby pak byly jen neoficiální. Citace z knihy – 1948 akční výbor „očišťoval výbory od reakčních živlů“, až pak byly volby. Tyto změny byly nazvány „reorganizace“, v březnu 1948 byly jmenováni noví členové výbory – bez voleb.
0:34:30
Akční výbory, se to říkalo. Oni si dělali, co chtěli. Lidi se začali bát. Lidi ze začátku remcali a jak začala působit STB, už v roku 1949 bylo nastartované pronásledování Vrbice. Oni to udělali šikovně, otipovali si obce, Vrbice byla dost odbojná, v okolí bylo i malé množství lidí zavřeno. Vrbice na to doplatila. 1949 já jsem byl ministrant – byla mše, kostel plný a v průběhu mše se objevilo auto. Došli cizí lidi, to bylo mimořádné, spojení autobusem nebylo. Teď průběh mše se pokleklo, všecí si klekli a ti dva stáli, já jsem jich viděl od oltářa. Po skončení mše šli za panem farářem. Pan farář udělal tu věc, že přečetl pastýřský list od biskupů – tam byly věci, které komunistům nepasovaly, tak zakázali, aby se to četlo. Někteří neposlechli, aj nás. Proč nešli přes den, to bylo jak když pichnete do sršňů. Oni šli za ním na faru a něco mu tam řekli, potom chtěli odjet a chlapi říkali, že došli pozdě z kostela a byli u auta, stáli kolem auta a čekali. Kdyby ho chtěli odvezt, obrátili by auto hore nohama. Prosondovali si to tady a tady do toho pichali. Farářa si odvezli jindy večer, odváděli ho na vyšetřování, on byl nervově vyřízený a docházelo tak tak daleko – viděl jsem to – zastavil se a stál a stál a pořád stál. Kostelník ho klepl po rameni a byl pak na nervy a léčil se. Tím se nastartovalo ten pohled na Vrbicu, pak už to jelo.
0:39:20
Potom byli další, potom byl pekař František Kolařík, dal se dohromady s dvěma chlapci z Čejkovic, kluci šestnáct let, znám povahu takových kluků. Oni se dali dohromady, snad ukradli zbraně, já pochybuju, že byly provozuschopné. Prý tam vlezli oknem. Chytili kluky, dostali po čtyřech letech kriminálu a že prý chtěli založit nějakou organizaci, to bylo všechno v protokolu. (hledá ve svých zápiscích) Oni měli aj pojmenování, to nebyla pravda. Co jsem já sledoval, ti zavření a odsouzení, komunisti měli připravený scénář, režírovali, jak by to potřebovali. Lidi mlátili a když nemohli vydržet, tak podepsali. Ti dva učni měli založit organizaci, je tam spousta nejasností…
0:42:48
Druhý průšvih začal, kdy oni působili… 1949 tob yl zrušený orel a sokol. Byly na Vrbici hody, měli zvlášť sokoli a orli. Staří Orli se sešli v hospodě, tam hrála harmonika, trumpeta, seděli s manželkama, seděli a zpívali a popíjeli, naráz se otevřeli dveře a ten předseda Papež tam došel, že se mají rozejít. Jedna žena se s ní dostal do konfliktu, on do ní strčil, manželovi se to nelíbilo a asi ho chytl za límec. Papež na něho zavolal policii, dostal jeden a půl roku, odvolal se a dostal o rok víc. Zrovna se s ním svezli další. Tady to bylo výbušné. Pak jsem nastoupil ten stbák, který to organizoval po večerech ve sklepech. Jak si získal důvěru? Já nevím, jak to bylo, že mu věřili, on se taky snažil, opravoval rádio, možná se vychloubal, důvěru si nějak získal, oni měli otypovanou dědinu. Vrbecká dědina na vysokém kopci stojí, písnička o tom, jak se kluci bili s přespolními. Tehdy to tak bylo. Potkali se sokoli s orlama, dorvali se, jenom lítaly košile. To bylo v těch lidech, rivalita. Dycky se objevil jeden, dva agresivní, pak už se to mydlilo všecko. Po válce bylo nařízené, že se musí sokoli a orli navštěvovat na hodech. Jinak by zakázali hody. Dycky se objevil někdo agresivní, selští synci, někteří se na chalupníka dívali povýšeně.
0:48:47
To byly určité rody, kde se to dědilo. Vzdorovitost, závist, hrdost. Je to tak. Za první republiky byl jedno volební období starosta Hasík – sedlák. Sehnal u někoho kontakty, aby se mohla opravit cesta na Čejkovice, aby byl lepší kontakt na Hodonín. Všecko dojednal, místní by si přivydělali, silnice by se udělala. Skoro milion byly nachystané. Skončilo volební období, nastoupil po něm soused jeho a on prohlásil, že on v silnici nebude pokračova - prý mu nebude stavět pomník. Hrdost. Kolem obce byly polňačky. To by byl vynikající počin. Bus jezdil až v roce 1951, pěšky se chodilo na Vrbici z vlaku. * Bylo zavřeno hodně lidí. To byla ta akce po roce 1948, kdy enormní zájem STB, kterou si vybrala kvůli výbušnosti. To ješě nebylo všechno, co udělal.
0:52:06
To byla pro něho hojná žeň. Nutili do družstva, které nefungovalo. Oni potřebovali lidi nahnat a přitom pro výstrahu zavírali, naháněli strach. V Bořeticích mají pomník pro pár zavřených, tři nebo čtyři lidi, na Vrbici bylo 32! Dva zastřelili a jednoho postřelili. Když byla atmosféra, tak mladí kluci měli jít na vojnu, chodilo se v 21 letech. Oni utekli z domu a směrem na zadní kopce měli bunkr a tam se schovávali, snad jim tam nosili jídlo, snad měli zbraň, moc o tom nevím. Oni to zjistili STB, tak na ně udělali hon, utíkali, dva zastřelili a snad ten nejmladší, toho chytili a zavřeli. Kdosi říkal, že snad při nahánění mu vypadla pistole z kapsy, oni si přidávali, přibarvovali výslechy, rudé právo by se muselo červenat, co bylo v kopiích protokolů, to bylo neskutečné. Oni si přibarvovali, co potřebovali.
0:55:53
Založili strojní družstvo na Vrbici, všude bylo první strojní družstvo. 1950 ustaven přípravný výbor pro vznik JZD, jak mělo strojní družstvo, když nic neměli. Byli tam chalupníci a nic neměli. Dodali jim tam šroťák a slíbili jim nějaké další a líheň na kuřata. Neměli stroje, dvěma sedlákům sebrali mlátičky, dali jim směšnou částku a že když tak by si mohli vymlátit. To bylo pro výsměch. Dál tady byly dva traktorky Zetor a došli k Blanářům zabavit traktor a ten jeden svobodný byl na dvoře, začal utíkat, lekl se, běžel do vinohradů a oni po něm střelili. Nic neudělal, možná potom na něho namontovali. Ho postřelili. Potom jak sebrali partu-to velké množství lidí, kteří mluvili ve sklepech, Papež byl místopředseda. On byl vyučený za první republiky, jemu dělalo dobře, když lidi z něho měli strach. Tady těch afér bylo několik.
01:00:41
Ještě byla další aféra, do 1958 se zavíralo. 1958 byli zavřeni tři lidé a to proto, že jim dávali za vinu… dávali tem rodinám, kteří měli v kriminále otce, dávali jim potraviny. Skočili na lep nějakému provokatérovi, dostali dva až tři roky, to bylo poslední zavírání. To už byla celá dědina v JZD. Nábory – sem jezdily každou chvíli, to byli dělníci, kteří tomu nerozuměli. Oni chodili do domů, jako ti šmejci, otravovali lidi, lidi měli zamčené dveře. Lidi se před něma schovávali domů, utíkali před nimi, zamykali se před nimi. Aj dva autobusy, rozešli se po dědině a agitovali. 1957 se stalo, že si nevěděli rady – družstvo mělo mizerné hospodářské výsledky, chtěli výměnu půdy. Kvalitní pole měnili za méně kvalitní a nevýhodné, oni nechtěli, to je pochopitelné. O výnosech prvních družstev. JZD mělo všechno na svojí straně, traktorové stanice měly podporu, snížené daně, menší povinnosti dodávek, výhodu – dostávali hnojiva – soukromníci se k tomu nedostali. Stát na ně doplácel. Oni měli špatné výsledky a lidi to viděli a nehrnuli se tam. Nechtěli z bláta do louže. Oni je tam nakonec nahnali. 1957 byla ještě nějaká situace, kdy prý někdo vystřelil a to byl důvod k prohlídkám atd…naháněli hrůzu, po tomto zásahu tvrdém vstoupila dědina do JZD.
01:05:34
Píše kronikář, kde jsem pátral – to je těžké, oni měli mizerně hodnocené produkty. Stát je oškubával (sedláky). Cenová politika trvala až do 60.let, rajčata se začaly ve velkým pěstovat, okurky, dostali, co mají zaset, za kolik mají vykupovat. Srovnání s rokem 1937 – hospodaření zemědělství. Stát rolníky družstevníky oškubával, kde se dalo. Těžkej průmysl, zbrojení, armáda, do zemědělství nešly peníze, až po roce 1962.1963 – najednou naskočila výkupní cena sto procent. Už to bylo neúnosné. Oni měli první rok v JZD pracovní jednotku devět korun, 1965 bylo už 16 korun, 1967 18 korun, to byla pořád bída. První rok bylo devět korun. Když byly jednou za rok doplatky, tak na každou odpracovanou jednotku museli korunu vracet. Oni měli osm korun jednotku 1958, já jsem byl vyučený a měl jsem na hodinu pět korun, oni tady osm korun na den. Oni vydělávali denně devět korun v horku. Oni slibovali, jak všechno bude zmechanizované. Motyky byly stejné jako u soukromníka, chlapi utekli. Pracu si našli pryč, šli do práce, byl problém dostat se do práce, ale podařilo se to. Všechno oddřeli ženský.
01:10:28
Když měli těch devět korun, tak co jim zbývalo. Měli půlhektarový záhumenek, nosili z pole domů. Odpadly ženský, zničené klouby. Kdyby neměli záhumenek, tak neuživí rodinu. Když by neodpracovali příděl, tak by jim sebrali záhumenku. Byli do dvou hodin na JZD, pak utíkali na záhumenku. Lidi ve městě – naháněli je na přesčasy, chodili na procházku s dětmi. Mezigenerační spor, děti už nechtěli tak makat, oni už nechtěli dřít od rána do večera. 60. léta dřeli, jejich děti už pak nechtěli. Já si pamatuju, jezdil jsem domů na víkendy. Zednické práce dělaly ženy, budovaly ženy ve volném čase jako akce Z. Rodiče? My jsme měli do tří hektarů, podsedek. Oni dělali jako ostatní, tak žili, chodili do JZD, krávy si odvezli. To taky bylo. Když byli soukromníci, byly dodávky. Ale dorostlo tele, kterým se měla splnit dodávky. Museli na obecní úřad a dostali pas, že může dodat maso. Oni to blokovali, takže se odčerpávalo krmení, blokovali předání dobytka. To bylo do 1958, než vzniklo JZD.
01:14:59
Byly doby, kdy byla neúroda. Dojel jsem dom a naši plakali. Došli k nám a sebrali obilí. Byla neúroda, tak museli z něčeho živit dobytek. Ti měli ještě menší hektarové výnosy. Z čehov yžili, měli kačeny, husy, králíky, dělalo se to všelijak. Nemám rád plýtvání. Nebyli jsme tak nároční na jídlo, byli jsme vděčni za všechno. Dřív v řeznictví bylo „čum na hák“, to znamená nic. Narodil se 1940, nejdřívější vzpomínka – asi až jsem začal chodit do školy 1946. Konec války z povídání rodičů. Když Němci ustupovali od Čejkovic od Karpat, šli přes Vrbici, u nás byli prý telefonisti-Rakušáci. Jak postupovali, byli po domech. Stalo se prý to, že u nás byli telefonisti, na dvoře, s koňmi, chovali se velice slušně, nebyli to tvrdí Němci, průzkumný sovětský letadlo zakroužilo, Rusi potřebovali vědět, co tu je. Prý ten Rus hodil bombu, spadla patnáct metrů od domu, měli zapražené koně, koně se splašili, Němci se chtěli opevnit v kopcích v Lácarech. Nám popraskat dům, sháněli po válce cement. Koně se splašili, telefonisti byli nachystaní. Jak uslyšeli Němci letadlo, nás všechny prý drcli do rohu a postavili se před nás. Letadlo hodilo bombu.Odjeli, ostěhovali se směrem na Brno,
01:19:55
Prý se opevnili velice dobře na Lácarech, Rusi, když sem došli, prý nadvakrát, Němci je vytlačili a znovu Rusi zautočili. Než podnikli útok na Lácary, zkonfiskovali koně, 42 koní sebrali. Ti ostali v boji, postřílení. Do směru k L8carům stříleli, Němci měli všechno pod sebou. Jak to Rusi prolomili? Šli proti kulometům a když nešel, tak ho střelil důstojník. Když se voják bál, dostávali dvojitou až trojitou dávku kořalky, Němci prý dostávali i pervitin, oni je hnali jak dobytek proti kulometům. Kdysi se stalo, zajímám se o historii…Rusi to hnali přímo, to bylo bezohledné. Když nešel, důstojník měl povinnost zastřelit a když to neudělal důstojník, šlo NKVD a odprásklo důstojníka. Všecko se zapomene. My, když jsme chodili do škole, tak byl sovětský svaz náš vzor. Takže všechno bylo ututlané, teď jsou různé filmy – tři varianty přiznání. Z pohledu Rusů, Angličanů a Američanů. To si tam člověk přebere.
01:23:22
Při přechodu fronty byli ve sklepě u Hanáčků. Byl to mělký sklep, tak pak jsme šli nahoru na Stráž, tam jsou sklepy hluboké. Já si to moc nepamatuju, asi dva až tři dny. Přešla fronta a řádili Rusi. Došli jsme, vyravbovaný barák. To je těžký, on tady válčí a tisíc kilometrů má rodinu a manželku a maminku…to je těžký, dělali rabovačky za starých válek, za Napoleona, husiti, všichni, to je válka. Já je neobhajuju. Byli tady i mrtví z války – stalo se, že se Rusi sápali na děvčata. V některých sklepech měli kromě vína odbočku a měli tam řepu – gandie se tomu říkalo. Tady je to ve skale. V té bývala řepa a teď už je to na víno. Ženské byly strčené tam a řepa byla vyskládaná nahoru a tam jim otvorem dávali jídlo a pití. Rusi chodili po sklepách a zjišťovali… stalo, že jeden muž, Rusi se sápali na ženské, měl služební pistoli a vystřelil po Rusovi, oni ho okamžitě zabili. Druhý mrtvý byl další, sklepy na Vrbici jsou na střáži a pak další v areálu „Na sklepách“. Byli schovaní, měli tříměsíční Marjánku, chtěli skočit pro plinky, nidko neví, jak přesně se to stalo. Nesl v pytlu plinky a potkal Rusy, chtěli to po něm, on jim to nechtěl dat aoni ho zabili. Zabili Mařenku, v parku má pomníček. Na počest osvobození byla slavnost, byli tady dva Rusi a měli střílet salvy, jeden důstojník nešetrně zacházel se zbraní, vyšla rána a Marjánku střelil do hlavy. Bylo jí 21 let, byla v kroji ve věnci a skončia veškerá zábava. Důstojník z toho byl prý nešťastný a šel se sám nahlásit na úřady.
01:29:25
Začal chodit do školy od 1946, byla pětitřídní škola, pak do Kobylí na měšťanku. PO válce bylo povinné náboženství, museli jsme chodit. Většina chodila na měšťance do náboženství. Akorát brumovští evangelíci nechodili. Ministrovat jsem chodil, kolik let nevím. Mše byla postaru, latinsky, kněz byl zády, moc jsem tomu nerozmněl, aj se odpovídalo latinsky. On zpíval, odpovídali lidi. Já jsem viděl od oltáře ty dva blbouny v roce 1949. Lidi, když to viděli, vzpomínám pozpátku, Shromáždili se u kostela, bylo napětí, chlapi tam zůstali. Když se dostal do školy do Brna, jak se tam dostal. To byli náboráři, byla různá období. Bratr chodil do školy do Kobylí, vynikajícně se učil. Šel studovat na přírodovědeckou fakultu, gymnázium – strýc byl zavřený, maminka měla konflikty s tím předsedou Papežem, ona měla hubu, ženská venkovská. Občas vyhrožovali, matka byla taky v kriminálu, kvůli černé zabijačce. Musela být povolení na zabijačku, už za komunistů, prase bylo velké, ale nechtěli dát povolení, načerno zabili, byly potřeba peníze pro bratra na gymnázium. Bratra bavily přírodní vědy.
01:36:03
Dostal vysvědčení a i když měl samé jedničky, mohl mít napsané jen prospěl, nesměl mít uvedeno s vyznamenáním. Učitelé museli uhádat, aby dostal maturitní vysvědčení. Ty drápy komunistický byly tak dlouhé. On žil pořád v tom, že ho někdo vyhodí. Tam bylo z okolí hodně kluků, hodně jich vyhodili. Kvůli strýcovi ho mohli vyhodit, měl pořád strach. Matka si psala se strýcem, vědělo se to. Potom se hlásil na přírodovědeckou fakultu, tam nebyly přijímačky. Bratr je doktor přírodních věd a chemie. Měl ženu z Vrbice, seznámili se na muzice. Po vystudování měl problém s místem, cítil, že má hlídače, vznikla nabídka na východní Slovensko, tak oni tam s manželkou jeli. Nastoupil do laboratoře na vyšetření krve atd. Tam nikoho nezajímaly posudky, oni potřebovali lidi. To byl konec světa, tam se hutorilo, tam byly cikánské dědiny. Byl velmi úspěšný odborně. Dál popisuje bratrovu odbornost.
01:40:04
Komunisti rozbili všecky možný hodnoty, tradice – rozdělení rolí atd… narušilo se to všechno. Oni měli zájem, když začali s JZD, aby se rody vyprázdnily. Pak zas blokovali z dědin pustit, aby měli pracovníky do JZD. Já jsem byl v době, kdy to bylo neutrální. Byli jsme z ročníku dva, kteří studovali. Oni ostatní chtěli do práce, vztah ke škole nebyl, ke vzdělání. Našel v kronikách na zápisky na nespokojenost na nezájem o učení. Názor na vzdělání byl záporný. Oni mě to podstrkovali, ale já jsem opáčil, že si chtěli vydělávat hned po škole. Děvčata nechodila do školy, do dvouletých škol, ekonomku dvouletou, takto to bylo. Bratr, když začal chodit do gymnázia, tak byli dva. Až po něm po několika letech nasotupili další na gymnázium.
01:43:05
Jak si vzpomínáte 1953 měnová reforma. Mám to aj popsané. Já si to pamatuju sám. To byla situace, kdy se začalo šuškat, že bude něco z penězama, lidi měli peníze, to se počítalo. Stalo se, že už byl Svaz mládeže a ti – už byl rozhlas – dělali relace s posměšnýma námětama, jak strýček si nakoupil klobouků a co s nmimi bude dělat. Pak došel projev Antonína Zápotockého, ujištoval a za dva to padlo a bylo to. Stalo se to, že v rodině třista korun, na občana vyměnili 1:5…listuje v knize. Nedalo se nic kupovat. Byly to posměšné pravidelné relace, smáli se a pak se smáli ostatní. Nechali se lidi zblbnout. * odbočka – cituje ze svých poznámek o zakládání družstev: když byly nábory, že družstva je výborná věc, ale chybou režimu, že nepřiravil cestu k cíli, technologie nebyly, na farmách na západě byly. Státní výroba taky nepřipravovala, preferovala se těšžká technika…* státní rozhlas zrušil potravinové lístky. 1953 bylo vyhlášení měnové reformy. Přední se mezi lidi vyneslo, že režim něco chce udělat, oficialně to bylo popíráno a jako pokus západu pošpinit. Obecní rozhlas vysílal každou sobotu, dělali si legraci z toho, co se dělo. Řečí lidového vypravěče vtipkovali o měnové reformě. Svazáky přešel pak humor, každý člen rodiny dostal 60 korun, jinak vyměnění 1:50. Bylo dost okradených lidí, někteří si šetřili na stavbu domu, někteří se pokusili o sebevraždu.
01:49:25
Mandelinka bramborová. 1950 v září byla zaznamenaná událost, která zvýšila psychický nátlak v obci. Lidi měli donašeče a stalo se, celkově v republice bylo nařízení hlídat brambory, rozhlas to vyhlásil. Jako školáci jsme chodívali, jeden člověk musel z rodiny přijít na shromaždiště, dostali část katastru, prohlíželi brambory. Naráz se našlo v porostu Františka Bízy – tatínek od toho zavřeného kluka. V jeho porostu našli mandelinku. Každý si zodpovídal za své brambory. To byl nátlak politický. Byl ohlášen nález mandelinky, do obce přijeli lidé z ONV Hustopeče, museli pole rozorat, posypalo se DDT, byl to americký výrobek, nic jiného na to nebylo. Tam toho nasypali, šest metráků na katastr, rozorali pole a zaoralo se to. Oni potom říkali, že to ještě 40 let bylo v zemi. Nic jiného se nepoužívalo. Oni nařídili rozorat pole, na oba konce nastoupili místní lidé, pod dohledem neznámých po kolenách prohrabávali hlínu s úkolem najít madelinku. Potom bylo ohlášeno, že našli mandelinku v horní části pole. Pole byla šířka 14 metrů. Bramborová nať byla posypaná, majitel byl soudně potrestán těžkou pokutou, k soudnímu přelíčení se dostavila delegace JZD Vrbice, kteří prohlašovali, že zmíněný hospodář by zalsoužil trest smrti. Dnes už jsou zkušenosti, tak se musí smát argumentům, že pilot se trefil na Bizovo pole. Jak se na horní konec dostal? Byla to součást systematického nátlaku, brouka tam hodil někdo pověčený STB, po hospodáři pak tvrdě vyžadovali dodávky masa a obilí. Zajímavá je skutečnost, že přes tři pole se taky našla mandelinka, patřilo to dělníkovi a tomu se brambory nelikvidovali, protože na něm neměly úřady zájem. Zmíněný dělník dostal jen pokutu. Brouk se dostal do republiky asi humanitární zásilkou nebo se sadbovými bramborami.
01:55:55
Po několika letech měl Bíza problémy, psychicky to neunesl a oběsil se. Říkalo se, že jmenovali konkrétní osobu, který byl s komunistama, on se tam motal a říkal, že ještě se musí najít tři – on to tam asi hodil. Normálně po zdech byly plakáty, jak letí americké letadlo a jak se sypou mandelitnky na republiku. Já jsem se zajímal o historii druhé světové války, jak měli letci problém se trefit a je směšné, že by se měli trefit na konkrétní pole. Je jinačí doba. Tehdy to lidi brali a lidi nad tím nepřemýšleli. Kdyby to rozhodil, tak to bude na kukuřici, po bramborách… pak jsme jich měli, postřikovali jsme je. Komunistům to nedošlo, že se pak mandelinka skutečně rozšíří. Brambory se dřív sadily pořád dokola, aj obilí – bylo to zdegenerované léty. Pak nové sadby byly větší výnosy. Po válce se cpaly peníze do železa, ruda se těžce vozila z Uralu, hlušina je dodnes za Ostravou. Hutě, výroba železa – to byla chlouba. Budovala se tím závislost na Rusku, čekali jsme na dodávky, byli jsme na tom závislí.
02:00:02
1968 – já jsem byl v Brně. Už jsem byl ženatý. Něco vím dopodrobna, něco nevím. 50. léta – mám to sepsané, ale nepustil jsem to ven. Všechno z 50. let. Začalo se říkat. Kdov í, jak to bylo. Měl jsem na hromadě doklady ze soudních procesů a rozhovory-poznámky. Jak to všechno proběhlo, lidi, kteří byli zaangažovaní. Důrazně žádám, aby byl dokument byl publikován jen s mým svolením. Někdo by mohl říct, abych nejmenoval jejich rodinu. Ti, co zemřeli a už nikdo nežije, někteří, kteří byli zaangažovaní a podivným způsobem získaly podíly z družstva – až se rozpadávalo družstvo po roce 1989. Privatizace státních podniků jela v 90. letech. Já jsem nebyl nikdy straník, někteří vykřikují a přitom byli ve vládě, přihlíželi, jak se rozkrával státní majetek. Nadávám u televize. Bezmoc, s tím nic nikdo neudělá. Proč se dělají politické volební body. Ted si pořád někdo stěžuje, když jsem v obchodě a vidím ty zásoby. Když lidi odešli z družstva jako důchodci, měli jen málo peněz. Měli málo peněz, majetek padl do družstva, zničili si tam ruce, museli pracovat, museli dávat potvrzení od lékařů – JZD neměli pracovní síly, byla to dřina. Důchodci měli 300-350 důchodu. To jsou věci, které je potřeba poskládat. Bylo to hrozné.
02:04:46
1989, na Vrbici se vracely pole. Když zaniklo JZD, tak okamžitě ti, co byli mezi funkcionářama, začali mět zájem o budovy a pozemky. Jeden se začal zajímat, lidi po něm jeli. Když družstvo v pozdějších letech fungovalo, měli větší výdělky. Odnesli to zdravím ti důchodci, ti to odnesli, mladí už měli stroje, vybavení, nové postupy pracovní, meruňkové sady, vinohrady a už to prosperovalo. Po několika změnách ve družstvě, bylo potřeba tvrdý dohled, už lidem i lépe platili. Ti mladí měli pak lepší výplaty než my v průmyslu. Jen to byla práce od nevidím do nevidím, furt se pracovalo. Už se nemuselo kopat motykama, to už nemuselo byt, měli stroje. Já mám včely, vozili jsme je po sadech, družstva si nás zjednávali. Slunečnicové pole, to je na centimetr přesně vysazené. Oni, kdyby ty řepy už tehdy dovezli, nemusela být ta dřina. Lidi se dostali i ke kvalitnějším výsadbách. Byla kritika, že tady byla menší výnosnost, že v Kobylí měli víc. A pak se přišlo na to, že v jedné obci dostávali víc a lepší prášky na hnojení. Zkazili si pak vody ve studni. Kvůli výnosům, sypalo to hnojivo, až to bylo neúnosné. Zvýšený úrody, měli asi kontakty. My jsme na kopci, nemrzaly nám stromy. Hnojili tak, že zničili ve studnách vodu.
02:09:43
O zavedení vodovodu, o studnách.
02:12:35
Druhé natáčení: výročí osvobození obce Vrbice. Březen 1939 obsadila armáda zbytek Čech a Moravy. Henleinovci ze Zaječí dosáhli svého cíle, teprve po obsazení zbytku republiky Němci vytrčili růžky. V kronice se píše, že skupinka místních fašistů v časných ranních hodinách obsadila úřad a starostu vyhnala ven. Za dva dny museli násilníci úřad opustit. Za komunistů se to nestalo, ti tam zůstali. Komunisti si dělali, co chtěli. Fašisti museli vypadnout. Všude v okolí byly fašistické strany, první volby 1935 vyhráli fašisti. Hitler zaujal lidi, byly problémy, byla nezaměstnanost, fašisti dělali pořádky, stavěl dálnice, opevnění, zbrojil, pro lidi sehnal práci. Tento vzestup „toleroval“ i Masaryk. Ze začátku lákal Hitler na pořádek, pak tam vložil ideje. Jak mohl tak kulturní národ se nechal zmanipulovat. 1948 taky dělníci skandovali…a taky se nechali zmanipulovat. My jsme malý národ, možná byla chyba rozdělení Československa.
02:16:22
O panu Zeleném, které byl vězněn. Když vznikala družstva obchodní, on měl obchod a nechtěl se k nim přidat. Peripetie rodinné kolem jeho zatčení. O tom, že chodí řeči, že šak nebylo tak zle… on nadával, našu rodinu nikdo nebude… on mě to pozvolna povykládal. Svědectví člověka, který u toho byl.
02:23:21
Ve společnosti je zvláštní nálada, že se přestává věřit, kdo ví jak to bylo, zpochybňování. Ti bývalí, co se měli dobře. tAdy to JZD, to shrábly určité rodiny. Kromě Zborovského, ten začínal z ničeho. Ti pustí ven a pak i mladší, kteří brblou za každých okolností. By jim patřilo poválečný období zažit znova. PO válce aj měli někteří hlad. To, co my jsme měli na svačinu. Takže oni mladí neví a někdo jim něco řekne, přidá si něco svého. Něco pouští ven ti, co se zhojili a pomohli si k lepší privatizaci atd…
02:25:19
Protektorát. Něco vím od rodičů, hodně záznamů je v obecní kronice, tam hlavně. Ústní podání, na tom jsem moc nedal, každý to říkal jinak. Přes tři huby, na to si dávám pozor. Ne všechno je pravda, většina těch záznamů je z kroniky obce Vrbice. Já si nic nepamatuju, spíš až poválečné období. POlobída venkovská… byl jiný způsob života. V hypermarketu je spousta lidí a zboží. Ta doba je pryč, co my jsme měli. My jsme byli spokojeni s chlebem, i s chlebem se šetřilo. Pekly se u pekaře na dva týdny z domácí žitné mouky. Když nám nevoněl pondělní šumajstr nebo páteční fazulová máčka, museli jsme obědvat. Jaké měli vztahy v rodině? Věnovali… upracovaní byli rodiče. Než začalo byt družstvo, bylo dennodení práce, začátkem března se to už chystalo, to byl denní chod hospodářství. Jestli si s děckama něco hraje, to nikdo neřešil. Jen se dohlídalo na to, aby rodina fungovala, aby mladí kluci nepili. Dennodenní práce, rok za rokem.
02:29:21
Klukovské hry – naše zábava byla jednoduchá. Jak se naléhly husy, pásl jsem husy a husata až do podzimu. To byla moje povinnost, jiní pásli kozy. Dělali jsme praky, luky, balon nějaký kopací, to bylo omotané z hadrů a vlny, z rozpleteného svetru. Možná později gumový. Děvčata hrávaly s balonem na zeď, vybijenou, potom skákaly panáka a nebo měli hru přes švihadlo. Teď děcka mají mobily a hračky, nevím, jestli je to dobře. Uvidíme, jak mobily budou do budoucna ovlivňovat děti.
02:31:40
O životě našich předků – 19. století, škola, robota, živení robotníků na poli, jací byli řemeslníci na Vrbici. Odkud pocházeli rodiče, číslování domů – nařízení, začínalo se po silnici směrem na Vídeň. Termíny kolem půdy – Pololáníci, čtvrtláníci atd. Rozdělení, postavení, sedláci, kteří spolu nemluvili.
02:38:41
Brněnský pobyt. Kontrast života na dědině a ve městě. Došel jsem 1957 domů, období náporu, naši byli naměkko a ptali se… já jsem byl poslední v rodině, já bych měl hospodařit. Byl jsem z domu, byl jsem vyučený, měl jsem dobrý prospěch a dost peněz, začal jsem chodit do odpolední průmyslovky. Rodiče se mě ptali, jestli mají jít do družstav. Mě to bylo jedno. Oni dřeli, ale lpěli na tom, protože nevěděli, co bude. Družstevníci měli velké výhody, pořád nedosahovali, co soukromníci, neměli peníze. Až začalo družstvo, dřeli tuplovaně, měli stanovené jednotky pracovní. Ten první rok družstevničení jim vyšly jednotky v ceně devět korun…ženy to všechno oddřely. Z práce utíkali na záhumenku, aby mohli živit rodinu. Na nás rodiče brat ohledy nemuseli. Ve městě lidi šli na procházku a chovili po obchodech – ony byly prázdné. Akorát je pravda, že ke konci měsíce se hodně naháněly plány.
02:43:05
Co lidi ve městech věděli o té kolektivizaci na dědině. Jim to bylo jedno. Dívali se na venkovany jako na lonďáky, nebavívali jsme se o tom. Pravověrní Brňáci, kteří vždycky bydleli na bytech, tak to bývalo – venkovany pohrdali. Museli mít v paměti válku, kdy je venkov živil. Nebyli schopni si vypěstovat, za Hitlera si tajně měli králíky na balkoně, kdoměl zahrádku, byl na tom velice dobře. Na bytech na tom byli bíddně. Venkovani zas potřebovali peníze, to se kšeftovlao – za vajíčka, maso. Co Brňák sehnal bokem – látky. * Jak v době po válce, kdo se staral o staré lidi? Dycky to bývalo tak, že ti staří žili z toho, co měli mladí, kterým předali hospodářství. Bylo to tak jak teď – někde to bylo dobré, většinou to bylo dobré. Někde to bylo horší, je stejné jako teď První důchody dostávali až družstevníci, ti staří. Ti tam nechali veškerý majetek, všechno a někteří těžko dali dohromady dali dva důchody 700,- A taky museli dlouho chodit pracovat i v důchodě, za to mohli mít záhumenek, jinak by se tam nedřeli. Rokama s tím měli problémy, neopracovali jednotky, aby dostali záhumenek, některým to krátili a bylo z toho dohadoání. Museli z něčeho vyžit a z důchodu to bylo mizerné. Zásoby venkova bylo mizerné. Staří nebyli tak náročný. To není jak teď. Vztahy se dědily, mladí to viděli u starších a obráceně.
02:49:05
Kus svého dospělenéh života prožil v Brně. Jak tam byl nátlak na svazy pracujících? Tlak na uvědomělost. Tam si lidi dávali pozor na hubu. Já jsem byla na poruchách strojů, po čase jsme vzájemně poznali své názory, byla ostrá slova, ale dávali si pozor. Odborové shůczce, schůze ROH. V kanceláři bylo „Oslovujeme se soudruhu, zdravíme Čest práci.“ Budovatelská hesla na hale. Já jsem moc nehcodíval do prvomájhových průvodů. Jako učni jsme to měli povinné. Možná až tady v Hustopeíchc. V Brně to nikdo nekontroloval, to bylo obrovské množšstí lidí. Já jsem měl štěstí, že mě nenaháněli do strany. Měl jsem štěstí v tom, že se nezačali hrabat v rodokmentu, strýc byl pořád ještě v kriminále. Měli ho oběsit, dokonce psal dopis na rozloučenou. Za nějaký měsíc proběhl soud a dostal „jen“ doživotí. Jaký to byl rozsudek, že… byl Leopoldov, Mírov, nakonec, když už tam byl dlouho, dostal se vařit do kuchyně. Po dvanácti rokách vyšel z kriminálu, za Husáka byla amnestie (to muselo být dřív, asi za prezidenta Antonína 1963). Na nátlak světové veřejnosti mu to dali na 25 let, pak po dvanácti letech vyšel. On vůbec nic neudělal, to všechno scénář připravený jak když je scénář na divadlo. Mlátili je až než to podepsal. Kam se vrátil… byl vyučený kuchař, byl ve vrchlabské nemocnici, měl tam známé a myslel, že se tam vrátí. Žil převážně v Čechách, měl neustálé služby, byl pak šéfkuchař. Přesto po nás jeli, jakoby tady bydlel. PO kriminále, když tam došel, tak ho odmítli. Byl zklamanej, nabídka práce v Hořicích v Podkrkonoší do kuchyně. Byl dluh v kuchyni, on to dokázal dat do pořádku. Za nějakou dobu za ním došli z Vrchlabí, ale už nechtěl. V Hořicích dožil, zemřel…už nidky se nevrátil ke kněžské službě. On byl zbožný vystupování, ale jinak byl srandista. Já se divím, že tam vůbec do toho kláštera šel. Kapucíni byl před válkou tvrdý řád. Jezdíval z Hořic, jen někdy, Vánoce, Velikonoce
02:57:00
O kroji, jak se mění a křiví novými trendy, chodí n a hřbitovy dívat se na narození starých lidí, o kterých píše. * Nátlak do KSČ, v Zetoru mě respektovali, výsledky pracovní jsem měl, dokonce, když jsem se ženil, tak jsem měl svatbu v kostele, měl jsem trochu strach. V L9šni se to nedalo, tak by to asi nepřošlo. Naši byli rádi, že se konečně žěním 😊 Hustopeče - náš vedoucí byl z Němčiček, ěmlj ít do důchodu, byl z těch solidních, on měl taky problémy, se mnou ne. Samí komunisti tam byli, milicionáři. 1973 Nová huť Klementa Gottwalda v Hustopečích – mostárna Hustopeče. Vedoucí měl jen dvouletou zemědělskou školu, ale železu nerozuměl. Začátkem 80. let jsem se vymlouval, lhal jsem – jak bych mohla jít do KSČ, když nám strýce chtěli oběsit. Jen se trnul, aby se nazabýval proč. Pak tam nastoupil jiný muž a byl původně výpravčí, brzy byl mistr. Zajímal se o to, udělali z něho mistra a pak šel dělat šéfa na učňák. Dostat se ko KSČ byla čest, kolik lidí se tam tlačilo a nedostali se. Já jsem nechtěl.
03:09:42
Když se někde bourá barák, tak se snaží odchytit zajímavé věci do muze a občas narazí i na staré dopisy z války atd. Pracoval v Hustopečích do roku 2000. zažil po revoluci privatizaci. Nevím přesně, jak to probíhalo ve fabrice, hodně dlouho se vyrábělo, sháněli pracovní síly, nemají svářeče. Sem tam někoho potkám v Hustopečích. Učil jsem technologii, kluků bylo hodně, co byli jen u mě, bylo spousta. Jeden týden jsem byla na škole, druhý týden na dílně.
03:13:37
Rok 1968 v Brně. Já jsem byla většinou práci, strach jsme měli, co se vůbec děje. Lidé byli odměření, nevěděli, co sebude dít. Nadávalo se, pak ne, protože se to obrátilo. Lidi se chovali rezervovaně, měli zkušenost z minulých let. Chodíval jsem do práce, taky jsme naháněli plán, pomáhali jsme výrobě a my už tehdy jsme sháněli peníze na stavbu domu. Platy nebyly pro učitele, byly jsme skupiny, které pomáhaly spravoat traktory. Vedení učiliště hlásilo, že pomáháme ve výrobě. Já jsem byl hodně v práci, manželka to trpěla, protože jsme potřebovali peníze. Já už ani nevím, jak to bylo. Rusáky jsme nějaké viděli na městě, ale detaily nevím. Ukazuje profilovou fotku, když mu bylo 45 let, focení.
03:17:39
Stále se zajímá o dění v obci, říká, že už začíná byt lenivej. Donedávka měl vinohrad, má včely. V muzeu už není moc místa, které zajímavé krojové díly jsou ve skladu. Mám ještě nějaké věci v poznámkách na zpracování. Zajímá se o počasí, protože je sucho. O tom, jak bývalo sucho, neuúroda, hlad, a z toho vojenské výpady.
03:26:40
Muzeum, kdy se podařilo domluvit jeho postavení. Toto byl kdysi národní výbor – obecní úřad. O historii stavby školy. O tom, jak se dřív stavěly školy, jak nebyl zájem o školství, jak děti chodily jen v zimě, o tom, jak Marie Terezie dala nařízení ohledně školní docházky. O tom, jak sháněli peníze na stavbu školy – rozoraly úhory, omezili pastevectví, prodali mezi lidi, z peněz se postavila škola. O jezuitech, kteří přebrali čejkovické panství.
03:34:22
Kdy se muzeum otevřelo. Už jsem byl v důchodě, kdy se muzeum otvíralo. Já jsem neměl slovo, já jsem se staral o historii obce. Dělám to dobrovolně, bez úhrady. Dělává výklad o obci, celkovou historii, muzeum je otevřeno o svátcích, lidé se zajímají o nářadí a nástroje, k čemu co sloužilo, jak se dělávalo máslo. Diví se kdečemu. Když jsem přijdou, zeptám se, odkud přijeli a podle toho povídám.
03:38:55
Obec Vrbice je na kopci. Na vyvýšeném místě. Nebylo to jako pohraniční pásmo, nejbliž v Zaječí, bylo tam hodně Němců. Hustopeče, tam bylo za války hodně Němců. Jací tam byli lidi? Někteří domácí, co zůstali, jak se osídlovaly vystěhované oblasti, hodně dostěhovaných lidí, šli za prací. Oni si stěžujou, oni dělali takové zle ti Němci. V pohraničí řvali Němci a podporovali Hitlera. Oni se podíleli na rozbití republiky, to byla vlastizrada. O protestu proti Hitlerovi.
03:42:49
Nejrannější historie obce Vrbice, o zvonech, které byly zrekvírované, jeden zvon se pak našel v Praze a teď je z něj umíráček. O stavbě kostela, o tom jak byl problém při stavbě, zajímavá citace o tom, jak šli lidé proti sobě. Vždycky šlo o peníze. Kostel byl rozestavěn před první světovou válkou. Jak začala válka, muži museli odejít do války a kostel se dodělal až po roce 1918. základní data: Rodiče Františka, rozená Polášková, otec Janošek. Manželka Jana, svatba 1964, tři děti nejstarší Ivan, 1965, pak je Michal a Hana je třetí, ta bydlí v Brně.
03:49:31 - konec
