Jindřiška Janíková

„Zatloukli na dveře. Bylo kolem jedenácti hodin v noci. Sestru sebrali na krajzáku v Ostravě a musela je přivést. Ona s něma jela skoro až k chalupě, kde jsme bydleli. Jak přišli k chalupě, tak je jeden gestapák odvezl zpátky k cestě a stáhnul za keř u cesty a čekali, až přijde manžel. Tak oni tloukli. My jsme tam byli dva nájemníci. Přišli do kuchyně. My jsme spali v kuchyni a brácha v pokoji. Měli jsme malého kluka, tak jsem se hned vzbudila. Samozřejmě jsem věděla, že přišli pro manžela. Začali řvát: ,Jak se jmenujete?' Řvali na něj, on vytřeštěný neodpovídal. Já jsem několikrát řekla: ,Špaček je to.' Oni na něj křičeli, až sám řekl, že je Špaček. Tak se musel oblékat. Začala jsem se též oblékat a oni řekli: ,Vy ne.‘ Když manžel řekl, že má šaty, s kterými chodil do roboty, v síni na věšáku, tak ho začali liskat a hned se kúlal po zemi. Chtěl se ještě napít. Tak jsem mu u pusy držela mléko, ať se trochu napije. Jako psa ho pak vedli na řetízku.“

„My jsme v době krize přišli ze školy, na učení moc nezůstalo. Museli jsme napást krávy, a který byl doma, tak šel dolů sbírat borůvky. S těma borůvkama jsme šli z Hůrek, já osobně až do Brušperku nebo do Příboru na prodej. Tam bylo trochu dražší než v Místku. Do Příboru to bylo skoro tři hodiny cesty. Když jsme chodili s prodejem do Brušperku, tak jsme si za to mohli koupit třeba látku na šaty nebo zástěru.“