Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Jandová (* 1953)

• narozena 1. dubna 1953 ve Frýdlantu

• pochází z rodiny volyňských Čechů

• po válce rodiče přesídlili do Československa

• rodina hospodařila na statku

• během kolektivizace museli odevzdat polnosti i hospodářská zvířata

• vyučila se švadlenou

• později pracovala v zahradnictví

Rodiče Hany Jandové, za svobodna Nohejlové, se narodili na území dnešní Ukrajiny. Tatínek u polských hranic ve Volkově a maminka v Romanově. Oba pocházeli z rodin takzvaných volyňských Čechů. Na Volyň jejich předci odešli z českého území za lepším živobytím. Obě rodiny se živily prací na poli, ale během druhé světové války se situace na Ukrajině začala rychle zhoršovat. „Byli oba rolníci, byla tam obrovská bída, co si nevypěstovali, to neměli.“

Přes den se chovali normálně, v noci rabovali

Oblast Volyně opakovaně zažívala frontové boje. „Oni si tam hospodařili a vždycky se přes ně přehnala fronta. Nejdřív hnali Němci Rusy a všechno jim vybrakovali a potom zase Rusové hnali Němce nazpátek a vzali jim zase všechno.“ I když válečná doba přinášela řadu strádání, jako nejhorší dobu vnímali rodiče Hany Jandové dobu poválečnou.

Na Volyni operovaly protisovětské ukrajinské partyzánské skupiny, kterým se říkalo Banderovci. „Byli to třeba i jejich sousedi, přes den se chovali úplně normálně, ale když začala noc, tak šli vykrádat ty vesnice a všechno jim vzali a když se bránili, tak třeba chlapy oběsili a ženský znásilnili,“ popisuje. Rolníci, kteří už byli od války hodně zchudlí, najednou neměli skutečně co jíst a často přežívali jen na tom, co si našli v lese.

Když přišla výzva, že se volyňští Češi mohou vrátit zpět do Československa a osidlovat pohraničí, tak téměř všichni okamžitě uposlechli a vydali se na cestu. Cestovali ve vagonech určených pro přepravu dobytka. „Ty vagony byly úplně plný těch volyňských Čechů, co se sem chtěli přistěhovat.“ Cesta trvala přibližně dva týdny a po příjezdu si mohli vybrat místo a dům v pohraničí. „Ty domy byly laciný, protože byly po Němcích,“ říká.

Chtěli začít nový život

Na Ukrajině tehdy nezůstal nikdo z příbuzných. Rodiče si spolu vybrali domek s velkou zahradou a stodolou ve Větrově u Frýdlantu a postupně se jim narodil syn a pět dcer. Hana Jandová byla jejich v pořadí třetí dítě a narodila se 1. dubna 1953. Rodiče od začátku věděli, že na Ukrajinu už se nikdy vrátit nechtějí. „My jsme přijeli do Čech a hned se slavili český svátky. Naši chtěli začít úplně nový život… Nechtěli na to vzpomínat, už se tam nikdy nepodívali,“ vzpomíná.

Rodina si ve Větrově vybudovala velké hospodářství s množstvím dobytka. Hana Jandová a její sourozenci tak museli od dětství doma pomáhat. „Měli jsme podle věku určený, kdo co bude dělat. Brácha měl na starosti ty větší zvířata a já s Růžou jsme měly králíky, slepice a kachny a nejmladší holky měly jenom kočku a psa.“

Hana Jandová pečovala i o sourozence. „Já jsem měla na starosti ty tři rozmazlený holky, to jsem si teda užila. Když jsem šla někam s kamarádkou ven, tak jsme je musely všude tahat sebou a ještě jejího malýho bráchu,“ popisuje. Vzpomíná, že mladším sourozencům se s kamarádkou snažily často utíkat. Děti tehdy trávily všechen volný čas hrami venku. „Vedli jsme bitvy hořeňáků proti doleňákům.“

Rodinného hospodářství se dotkla kolektivizace zemědělství v 50. letech.  „Museli jsme odevzdat pole a dobytek do JZD a bylo určeno, kolik zvířat si můžeme nechat. Chodili a sčítali zvířata.“ Někdo z rodiny musel povinně nastoupit na práci do místního jednotného zemědělského družstva (JZD). Její rodiče pracovali oba ve dřevozpracujících závodech jako dělníci a do JZD tak musel nastoupit dědeček, který tam jezdil s koňmi. „Odvedli nám i naší krávu Malinu. To jsme všechny obrečely.“

Mamka brečela, že bude válka, že už si válku zažila

V roce 1959 nastoupila Hana Jandová do obecné školy ve Větrově. Vyučovalo se tam tehdy v takzvaných dvoutřídkách. „To byla vždycky první třída s třetí třídou a druhá se čtvrtou a pátá byla zvlášť.“ Ve škole se museli učit rusky. Doma se mluvilo česky, ale ruštinu rodiče samozřejmě z života na Ukrajině uměli, takže dětem mohli s učením pomáhat. Na druhý stupeň nastoupila Hana už do Frýdlantu.

Ráda vzpomíná na slavnosti. „Mně se to slavení prvního máje jako dítěti líbilo, teď se nic neděje. Přijde mi, že se lidi uměli dřív víc bavit,“ říká. Její tatínek koupil rodině první televizi ve Větrově. „Vždycky, když byla sobota nebo neděle, tak byla pohádka a to k nám sousedi chodili, už si nosili svoje stoličky.“

V noci na 21. srpna 1968 vzbudil Hanu Jandovou a její sestry bratr. „Že na nebi je hrozně letadel a ať se jdeme podívat. Mysleli jsem si, že je to jenom nějaký cvičení.“ Brzy na to začala po silnici přijíždět obrněná auta a tanky. „Nám se to hrozně líbilo, protože na autech byli mladý kluci, my jsme na ně mávali a oni na nás. Nechápali jsme, proč sousedi křičí: ,Ivane, běž domů.‘“ Pro sourozence po chvíli přiběhli vyděšení rodiče, zahnali je domů a situaci jim vysvětlili. „Mamka pořád brečela, že bude válka a že už si válku zažila a ví, co to je.“

Hana Jandová se chtěla stát kadeřnicí, ale to jí rodiče zakázali. „Mamka řekla, že to není něco, čím se uživím a že nikomu nebudu vyčesávat vši.“ Musela tedy nastoupil do fabriky na vyučení a stejně jako její starší sestra se vyučila švadlenou. „Maminka s babičkou nás k tomu hrozně vedly, že jsme si uměly všechno uplést nebo uháčkovat samy,“ vzpomíná.

Práce švadleny Hanu Jandovou nebavila a hned po vyučení odešla do podniku Tiba. Mezitím se provdala a měla děti. Po mateřské dovolené si vystudovala školu na spojovou manipulantku a pracovala ve Frýdlantu. Po nějaké době se vyučila ještě zahradnicí a pracovala jako zástupce vedoucího. „To mě naplňuje dodnes,“ zakončuje. Hana Jandová žije dodnes (2021) ve Frýdlantu.