„Měl jsem takovou smůlu, že jsem se příliš snažil rozvíjet činnost toho muzea, a tak jsem utvořil takovou radu. A členem té rady byl Vladimír Vaculka, který měl za kamaráda Vaculíka. Teď natáčel se tady tehdy film Žert, a tak jsem se seznámil s Milanem Kunderou. A oni si zvykli, když jsme dělali vernisáže, výstavy, že přišli na tu vernisáž – tady tito páni, kteří jaksi dodávali tomu takovou šťávu. A přišel rok 1968 a byl jsem zbaven funkce ředitele." – "A jako důvod uvedli co?" – "Nepřátelský postoj vůči socialistickému zřízení. To bylo dost tvrdé. Tak potom jsem v roce 1969 dostal... byl jsem propuštěn a musel jsem si najít nějaké zaměstnání. Hlavně jsem patřil do skupiny lidí, kteří byli pronásledováni, takže jsem byl na seznamu a tím pádem ten seznam byl hotový a okres se podle toho zařizoval. Takže jsem v roce 1969 byl propuštěn.“
„Když přišel rok 1989, tak kolegové řekli, že chtějí, abych byl ředitelem. Ústav lidového umění, jak se tehdy jmenoval, byl zařízením jihomoravského KNV. V roce 1989 se mělo rozhodnout, jak se ta krajská zařízení rozdělí. Mně bylo jasné, že tento ústav má jedinečnou možnost získat postavení a být celostátní institucí, takže jsem tehdy chtěl nebo potřeboval od krajského národního výboru doporučení Ministerstvu kultury, že souhlasí s převodem ústavu do správy Ministerstva kultury. A jel jsem do Prahy na Ministerstvo kultury za doktorem Uhdem, který tehdy byl ministr a byl to kolega, spolužák z fakulty. Říkám mu: 'Milane, toto je potřeba.' A on říká: 'Tož já ti věřím, že to k něčemu je.' Tak vydal příkaz, že přebírá Ministerstvo kultury Ústav lidové kultury ve Strážnici do své správy. Takže převedeno to bylo a teď šlo o to, najít obsah. V té době vyšlo doporučení UNESCO o ochraně tradiční lidové kultury. Takže my jsme hned podali návrh, jak to u nás bude vypadat. Koncepce se podařila, byla schválena a už v roce 1994 byla první konference UNESCO, jak se projevuje doporučení v jednotlivých státech.“
„V noci přijela Bezpečnost, uzavřeli gymnázium a řekli, že každý může jít na své původní pracoviště. A kněze odvedli nebo soustředili do některých těch klášterů a tam byla velká skupina těch kněží z různých klášterů a z různých míst. To jsme měli stejné vzpomínky. My jsme tam zůstali jako studenti sami. A tak ten velitel bezpečák s námi sepsal takový protokol, museli jsme podepsat, že se vracíme na své původní pracoviště. Tak nám bylo dovoleno odjet. Nějaký strach jsme ani neměli, my jsme byli mladí kluci. Stalo se to, co se stalo, nic jsme nemohli ovlivnit, tak na to vzpomínám jenom jako na událost, na jednu z mnoha, které se v životě stanou.“
„Potom jsme dělali další výstavy. Ale v roce 1969, no vlastně 1968, nastal takový tlak na muzeum, abychom dělali nějakou výstavu. Už si přesně nevzpomínám, k nějakému výročí. A pak tam přišli Rusové, že, byla okupace. Tak muzeum... pro nás si přišli do muzea. Já jsem měl nachystané takové panely na výstavu, tak je vzali a akorát jim to vyšlo – napsali jméno Dubček velkými písmeny a postavili se do čela průvodu a šli jsme na náměstí a obešli náměstí. Rusové nedělali nic, jeli jaksi se dvěma obrněnými auty kolem a jenom se dívali. A já jsem pak ještě napsal jakýsi drobný článek do novin, a tak jsem dostal v šedesátém devátém vyhazov."
Josef Jančář se narodil 16. června 1931 v Těšově u Uherského Brodu jako nejstarší ze šesti sourozenců. V roce 1946 nastoupil na textilní školu v Šumperku a vyučil se tkalcem. Dostal možnost studovat na salesiánském gymnáziu v Mníšku pod Brdy, ale už v dubnu 1950 byla škola v rámci takzvané Akce K. uzavřena. Josef pokračoval na gymnáziích v Uničově a Uherském Brodě. Od studií se věnoval souborovému folklorismu a tento zájem ho přivedl na filozofickou fakultu v Brně, kde vystudoval národopis. Pracoval v Uherském Hradišti a v roce 1964 se stal ředitelem Slováckého muzea. Přátelil se s Vladislavem Vaculkou, Ludvíkem Vaculíkem a dalšími. V roce 1969 byl v rámci normalizačních čistek vyhozen z práce a dostal zákaz pracovat v kultuře. Místo našel v JZD v Lipově, v rámci přidružené výroby pomáhal zprovoznit skanzen ve Strážnici. Po roce 1979 už mohl pro Ústav lidové kultury ve Strážnici pracovat legálně. V roce 1989 se stal ředitelem a zasadil se o to, že byla instituce převedena pod Ministerstvo kultury. V roce 2008 získal cenu Ministerstva kultury, o rok později cenu města Uherské Hradiště a Zlínského kraje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!