František Janáček

"Zatočili, přišli na dvůr, dostali pohov a vrhli se na hájenku, ve skupině po třech, čtyřech. Ti chlapi propíchali i peřiny. Pod postel vlezli, na půdě zpřeházeli seno beze zbytku, ve chlívě hnůj, odházeli brambory, slámu ve stodole, seno ve stodole. V kůlně bylo dřevo, všechny štěpínky přeházeli a hledali, jestli tam není nějaký pozůstatek po partyzánech. Ale to bylo Zarevo, ti po sobě nenechali nic. Celá ta padesátičlenná skupina, která obrátila chalupu naruby, že málem vlezla i do komína, nenašla vůbec nic."

"Mamka přišla odpoledne, poslouchali jsme ji a zjistili, že nás snaží odhánět a hovořit tak, abychom nevěděli, o čem se s dědou a babičkou baví. Tím víc jsme to chtěli vědět a odhalit jádro té věci. První den se nám to nepodařilo. Když však mamka přišla druhý den, tak děda nám řekl, že půjdou domů do hájenky, ale že tam jsou u nás četníci a musíme být tak potichu a nesmíme nikde nic povídat. Protože Němci by jinak taťku a mamku zastřelili a nás asi taky. Tak nás do toho taky zainteresovali. Další den k večeru nás děda vedl do hájenky. Šli jsme za dědou a předháněli jsme s bratrem, jak budeme hrdinové před těmi četníky, když jsme tam doma. Jenže když jsme přišli okolo plotu k brance, tak on ten Rus, co byl na stráži, otevřel branku, stoupl si a bylo po rozumu. Rozum nám padl do kalhot a byli jsme rádi, že žijeme."

"Tak toho dvacátýho, nebo devatenáctýho (prosince) dostali rozkaz z toho Kyjeva, z 22. večer pojede z Plzně přes Pardubice vlak s tankama na ruskou frontu. Tak aby ho vyhodili do povětří, a sice na mostě přes Labe u Přelouče. Takový detail měl Kyjev. A věděl to, ten to řekl veliteli, tak on vyslal skupinu šesti a byli to jeho ty původní, asi tři, a tři byli z těch zajatců, který se tam přidali. Tím že ten velitel se jmenoval Pukin, ale já jsem ho neviděl, to jsem zjistil až potom, my jsme je neviděli, to už byli pryč, to už byli odejitý. Vím, že to pak říkali později. Otec je vedl do obce Sloupno, to je tam pod Ždírcem, podél Doubravy, jak jsou Železné hory. Tak ty partyzáni, protože to bylo snadný, to vedení, tak šli po kraji Železných hor, tam nemohli zabloudit, až přišli k tý Přelouči. Měli samopaly a nesli s sebou patnáct kilo trhaviny, kterou měli umístit na ten most. A až ten vlak na to najede, tak aby to bouchlo. Bohužel, nestalo se."

"Osmnáctého prosince 1944 k nám do hájenky k ránu přišla skupina ruských partyzánů. Bylo jich sedmnáct. Teď oni byli ve věku od osmnácti do čtyřiceti let. Takže chlapi jako v největším rozkvětu, silný, ale oni šli, měli za sebou pětadvacetikilometrový pochod sněhem. Bez pěšiny, bez silnice, rovně přes pole. To byla skupina sovětských vojáků, který byli vybraný na pomoc Slovenskýmu národnímu povstání a byli vysazení na Letišti Tri Duby u Sliače pod Banskou Bystricí, tam bylo letiště. A oni ještě v tom říjnu, normálně tam to letadlo přistálo, neskákali padákama, přistálo letadlo, oni vystoupili. A měli pomoc tomu národnímu povstání slovenskýmu, jenže když tam den chodili, dva dny, a ten velitel to viděl, jmenoval se Fausto, mu říkali, a byl to kapitán ruský armády. Tak zjistil, že vlastně povstání skončilo, že ta přesila Němců, která se hrnula od Maďarska, ze západu Slovenska, ze severu z Polska, je tak obrovská, že ty povstalci, jich bylo třeba několik tisíc, byli nucený prchnout do Malé Fatry a zalézt do těch kopců v Tatrách, aby zmizeli Němcům z očí. A oni už vlastně nemohli nic dělat. K tomuhle závěru došel. A oni byli vybavený, měli rádio, vysílačku, a rádio na příjem zpráv, tak volali do Kyjeva, tam bylo velitelství partyzánský války, co mají dělat. Tak oni jim řekli: "Jdite do Čech." Pěšky, nemohli jim shodit auto, ale řekli jim: "Musíte jít přes Kysuce až do Polska a u Jablunkova přejdete z Polska na Moravu." Protože hranice od Jablunkova na jih mezi Moravou a Slovenskem, je tvrdě hájená, a tam byste neprošli."

"Já se pamatuju, že jako z toho Slavětína, ty čtyři roky, první čtyři roky mýho života si pamatuju, že třeba když přišli Němci. Toho patnáctýho, oni přijeli tak asi šestnáctýho března 1939. Mně ještě nebyly čtyři roky, ale pamatuju se, že bylo vidět hájenky oknem, ona tam byla asi přes dva baráky silnice a oni tam stáli těma náklaďákama, seskákali z těch aut. Nevím, kolik jich bylo, to jsem nedokázal jako zjistit. Ale rozešli se po těch domech, a protože v každém baráku se topilo, třeba chlapi byli v lese, tak jak jsem říkal, valná část, ale ty ženský byly doma, čekaly, až přijdou děti, vařily, ze školy, nebo měly malé děti doma. A to se pamatuju, že k nám také přišli, asi těch Němců bylo pět šest. Ale chovali se celkem jako klidně."