Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na práci do Německa, za láskou do Čech
narozena 11. října 1923 v Záporoží na Ukrajině
starší bratr Vasil padl ve válce
v roce 1944 byla odvedena na nucené práce do Německa
seznámila se tam s Čechem Karlem Jahnem
po válce se za Karla Jahna provdala
usadili se v Hlubočkách nedaleko Olomouce
dostali byt po vysídlených Němcích
měli dvě děti, dceru Alenu a syna Alexandra
s rodiči se poprvé shledala až 16 let po válce
v roce 2024 žila ve Velké Bystřici
Psal se rok 1944 a pro Ninu Jahnovou, rozenou Sereda, si němečtí úředníci přišli až domů. Jednadvacetiletá dívka byla ročník 1923, který byl plošně odvedený na nucené práce do Německa. Tatínek ji na poslední chvíli schoval do kuchyňské lavice a úředníkům tvrdil, že neví, kde jeho dcera je. Pamětnice jejich rozhovor poslouchala se zatajeným dechem. Oba její bratři museli narukovat. Starší padl bůhvíkde a o mladším neměli žádné zprávy. Rodičům už zbývala jen ona, není divu, že se ji snažili za každou cenu uchránit. „Tak vy nevíte, kde je?“ jízlivě se ušklíbl úředník. Podobnou výmluvu slyšel už mnohokrát. „Tak půjdete místo ní,“ prohlásil rázně a začal chystat potřebnou dokumentaci. Pamětnice se ve stísněném prostoru bezhlesně rozplakala. Nemohla dopustit, aby tatínek šel na tvrdou práci do Německa místo ní. Natáhla ruku a nadzvedla dřevěné víko.
Nina Jahnová, rozená Sereda, se narodila 11. října 1923 v Záporoží na Ukrajině jako prostřední ze tří dětí. Měla o dva roky staršího bratra Vasila a o tři roky mladšího bratra Fjodora. Tatínek se jmenoval Semjon Sereda a pracoval jako zámečník v továrně na kombajny. Maminka Marfa Sereda byla švadlenou. Malá Nina si přála jít v maminčiných stopách, odmalička sbírala všemožné kousky látky a šila si z nich panenky. „Tenkrát nebyly takové hračky jako dnes. Vůbec ne. Co jsem si nevyrobila, to jsem neměla,“ vzpomíná na dětství. Nina Jahnová chodila do školy – na rozdíl od své maminky, která na její vzdělání velmi dbala. Přála si, aby dcera byla učitelkou. Po dokončení základního vzdělání tedy Nina nastoupila do jazykových kurzů, kde se učila anglicky a německy. Doma rodina mluvila rusky a pamětnice považuje ruštinu za svůj rodný jazyk.
V meziválečném období, ve kterém Nina Jahnová prožila své dětství, byla Ukrajinská sovětská socialistická republika součástí Sovětského svazu. Navzdory velkému hladomoru z let 1932 a 1933, který si vyžádal miliony obětí, vzpomíná pamětnice na své dětství v dobrém. Záporoží je v jejím vyprávění nádherným městem plným zeleně, kde si v létě hrávala v dětských sadech a v zimě bruslila na zamrzlých okrajích Dněpru. Bezstarostný čas mládí utnula druhá světová válka. Oba bratři Niny Jahnové museli narukovat. Ona sama byla nucena ukončit studium. Starší bratr Vasil padl ve válce, rodina ani neví kde. „Přišlo nám vyrozumění snad až půl roku po jeho smrti. Maminka to otevřela a omdlela,“ vzpomíná na pohnuté rodinné chvíle pamětnice. Válka Ukrajinu zasáhla tvrdě. „Když jste dítě, prožíváte to jinak než dospělí. Pro rodiče to bylo určitě horší období než pro mě,“ vysvětluje. Ze tří dětí jim zbyla jen ona, i s ní se ale měli brzy rozloučit. Nina Jahnová se po neúspěšném pokusu o schování dobrovolně vydala úředníkům, kteří ji odvezli na nucené práce do Německa. Setkat se měli až za dlouhých 16 let po válce.
Nina Jahnová se ve svých 21 letech ocitla sama v severoněmeckém přístavním městě Kiel. Pracovala v závodní jídelně. Kromě ní a jedné Francouzky pracovaly v kuchyni samé Němky. „Dávaly nám ty nejhorší práce,“ vzpomíná pamětnice. „Všechno se muselo dělat ručně a nic nesmělo přijít nazmar. Když jsme loupaly brambory, kontrolovaly, jestli máme dost tenké slupky,“ popisuje dnes těžko představitelné šetření. Ubytovaná byla spolu s dalšími cizinci v nehostinných budovách, kde spali na společných palandách. Ráno je pískotem píšťalky budili vojáci, kteří je po rychlé ranní hygieně doprovodili na pracoviště. „Na takovou práci většinou přidělovali nějaké invalidy bez ruky,“ vzpomíná pamětnice. Do jídelny, kde pracovala, chodil na obědy také Karel Jahn, totálně nasazený Čech. „Jednou se ke mně přitočil a šeptem se mě zeptal, jestli jsem Ruska,“ vypráví o jejich seznámení. „Řekla jsem mu, že jsem Ukrajinka, a začala jsem pro něj schovávat zbytky jídla.“ Kousek zelí, cibule nebo skýva chleba byly ve válečném Německu vzácným přilepšením k chudé a omezené stravě. Letmá setkání v jídelně přerostla v lásku, a když na jaře 1945 válka konečně skončila, bylo jasné, že na Ukrajinu se Nina Sereda vracet nebude.
Pro nuceně nasazené Čechy přijížděly autobusy, aby je hromadně odvezli domů. Mladý pár ale musel v Kielu ještě chvíli počkat. Ninu Seredu by jako cizinku do Čech nepustili, bylo potřeba oficiálně se vzít. „Datum svatby si nepamatuju,“ vzpomíná Nina Jahnová. „Ale vím, že kvetly pampelišky. Cestou na úřad manžel jednu utrhl, omotal mi ji kolem prstu a povídá: ‚To máš prstýnek.‘“ S německým oddacím listem se vydali do Československa a nejprve zamířili k rodičům Karla Jahna do Velkého Újezdu u Olomouce. „Jeho maminka mě zpočátku vůbec nepřijala. ‚Tady je tolik Češek, a ty přivlečeš cizinku?‘ zlobila se.“ Karel Jahn se ale za svou novomanželku postavil a napjaté vztahy mezi tchyní a snachou se postupně uklidnily. Mladá rodina dostala činžovní byt v nedalekých Hlubočkách. Dostali holý jednopokojový byt. „My jsme neměli vůbec nic, ale jedna sousedka nám dala po dvou hrníčcích, dva talíře a dvě lžíce, abychom se mohli alespoň najíst,“ vzpomíná pamětnice.
Hlubočky byly německá obec. Vysidlování původního německého obyvatelstva začalo v srpnu 1945, a právě tímto způsobem se uvolněné bytové jednotky následně přidělovaly žadatelům, jakými byli i Nina Jahnová s manželem Karlem Jahnem. Přestože většina německého obyvatelstva už byla odsunuta do internačních táborů, krátce po nastěhování se u nich objevila jedna Němka s prosbou, aby za žádnou cenu neprodávali obraz, který jim visel na stěně. Pamětnice už si nepamatuje, jak se u nich ocitl. Zda v bytě už byl při jejich příchodu, zda jim ho někdo daroval anebo si jej sami odnesli z některého z vysídlených bytů. Neznámá žena jim kladla na srdce, aby ho uchovali. „Až se to trošku uklidní, já se vrátím a odvezu ho,“ slibovala. Po nějakém čase se opravdu objevila. Přijela s kamarádkou trabantem. Obraz si odvezla a trabant jim za něj nechala. „Říkala nám: ‚Paní, kdybyste věděla, jakou to má cenu!‘ Ale nám to nic neříkalo,“ krčí rameny pamětnice.
Karel Jahn i Nina Jahnová pracovali celý život v nedalekém Mariánském Údolí v továrně na výrobu hřebíků Moravia. Pamětnice pracovala u balicího pásu, její manžel si dodělal večerní školu a pracoval v administrativě společnosti. Měli dvě děti, dceru Alenu, narozenou v roce 1947, a o sedm let mladšího syna Alexandra. V roce 1960 se poprvé od války shledala s rodiči i s bratrem Fjodorem, který válku přežil a pracoval jako geologický výzkumník na Sibiři. Rodiče jí celý život chyběli, ale sama dodává: „Když máte vedle sebe hodného manžela, všechno se dá vydržet.“ Karel Jahn zemřel v roce 2004.
V roce 2024 měla Nina Jahnová čtyři vnoučata, osm pravnoučat a jedno prapravnouče a žila v Domově pokojného stáří sv. Anny ve Velké Bystřici.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Dorota Ambrožová)