„No a právě tatínek pomáhal temu jednemu kamarádovi, protože měl svoje udělaný a pomáhal mu. A oni když to neudělali tu prácu, tak bylo zle, že teda dostali, třeba nedostali vůbec jídlo nebo tak. No a tak tatínek šel tomu jednomu kamarádovi jakoby pomoc. No a přišel tam ten, ten hlídač. A když viděl, že tatínek teda nedělá na svojim, tak ho praštil lopatou přes záda. No a tím teda, tím teda jako ho vlastně hrozně, byl, byl z něho takovej jako ne, neschopnej nebo. A tak pro něho, že to bylo velký útrpení pro něho, když měl teda jít pěšky takovej kus a v zimě, že. Takže ten pán říkal, že oni zůstali jenom v těch dřevákách a v těch mundurech takovejch těch tenkéch, a že třeba spali, že šli třeba dvacet kilometrů za deň a pak se jim tam někde našla nějaká boudka nebo že třeba nádraží, jak bývaly takový ty na kola a na to, tak že tam teda spali. Takže ani přikrytí, ani oblečení pořádný. Tak že to jako bylo hrozně vyčerpávající. A proto to nepřežil. O čtyry hodiny. Protože jako byl,ve čtyry hodiny, že jako teda ještě mluvil s tím kamarádem, a v sedm hodin, teď. A už teda mu říkal, že ať na něho nečeká, a že už nepůjde dál. No a v sedm hodin jich osvobodili Američani. Takže vlastně mu chybělo těch pár hodin, málo hodin, aby . Že by ho třeba jako převezli nějak. Že by mu pomohli."
„No, to se, to se chodívalo. To si vzpomínám, že my jsme měli na chodbu takovou jakoby předsíň, a, předsíň. A ta byla jakoby vybetonovaná. Tam byla jakoby studna, ale větší. A tam třeba, když se vědělo, že přindou, tak se tam naschovávaly slepice a, a sádlo se tam dávalo jako. Tak to co se, co se nesmělo jako, protože to by všechno zebrali. Takže, to se opravdu dá. To se pamatuju já, že chodili a ty slepice počítali, a my jsme vždycky trnuli hrůzou, aby některá z teho sklepa najednou ne, nezakdákala."
„...problém jako. Byl to problém vždycky. A ta starší dcera, ne, ta mladší. Ta starší, ta, jako, normálně když šla k přijímání, tak, tak to. Ale ta mladší, ta, ta musela stát několikrát před lavicou a musela, jako, jakoby na hanbě, že, že chodí do kostela. To jako, i. Možná to bylo učitelkou třídní, nebo, nebo jestli to měli příkaz jako oni od, od ředitela. Takže všecky ty děcka, který chodily jako do náboženství a do, a tak. Tak byli. Byli tak jako proti. Proti. Tím si mysleli, že jako jich odradijou, ale. To my jsme v té době bydleli tady v Kroměřížu, ale. Tak ona byla z toho Kroměřížu asi sama. Ale ty děcka, který s ňou chodily do třídy, co byly tady z těch a tady z toho, tak. Ty chodily tady do toho. Na těch dědinách to přece jenom bylo trochu jinak. Takže ti stávaly s ňou taky na té hanbě."
„Nesměli jsme s ní přijít do styku, ale měli jsme balkon a okno, kde jsme se přes něj na maminku dívali a jen se tak navzájem radovali z toho, že je s námi doma. Jediný okamžik, který asi do smrti nezapomenu, je, že jsme šli s tatínkem do kostela a maminka přešla do ložnice, kde okno vedlo na ulici, a mávala a volala na nás. A to jediné mám v hlavě, že vím, jak vypadala. To se nedá zapomenout. Brzo potom zemřela.“
„Z Obrany národa měl spojení na železničáře v Moravské Ostravě. Organizovali sabotáže německých vlaků. Stalo se, že někdo to prozradil. Někoho zavřeli a nevydržel to trápení a nakonec přiznal další lidi. Ten den byla u nás razie a v Ostravě bylo několik jeho spolupracovníků zavřených. Někteří měli štěstí, že se vrátili, ale tatínek bohužel.“
„Vyhodili všechno ze skříní, postelí. Byly slaměné strožoky, tak je propíchali, jestli tam není něco zašitého. Byla jsem v ložnici, když to rozhazovali, a asi jsem vycítila, že se děje něco, co není dobře. Šla jsem dolů za tetou a řekla jsem jí, že chtěli po tatínkovi, ať si obleče šaty ze skříně. Měl zlaté hodinky na řetízku, jak se nosilo, a jeden ten gestapák mu je připnul na vestu.“
„Když sebrali dobytek, tak nám chtěli vzít i barák, že se tam udělá škola a obecní úřad. Protože ten dům byl v té době opravdu nad [poměry]. Ale protože ti dva [sourozenci] byli už dospělí, tak si pro mne přijeli, že mne odvezou do Morkovic, kde byl klášter. Tam byly děti, kterým zemřeli rodiče nebo se o ně nechtěli starat.“ – „A to tam ještě byly sestry?“ – „Ano. Přišli k nám, že mě tam dají. Brácha hrozně řádil. Nechtěl je pustit [dovnitř]. Pak přišli podruhé. Prvně se ubránil, a když přišli podruhé, tak – měli jsme takovou kůlnu, kde byla mlátička a dřevo – tam mě pod to schoval. A že mě nedá!“
Stanislava Jägerová, rozená Navrátilová, přišla na svět 7. dubna 1938 v Tetěticích u Kroměříže. V raném dětství ztratila maminku Anežku a společně s dvěma staršími sourozenci vyrůstala v péči své tety a babičky. V lednu 1944 jejího otce Stanislava Navrátila, největšího tetětického hospodáře, zatklo gestapo a po věznění v Ostravě skončil v Breslau (dnešní Vratislav v Polsku), kde byl následně odsouzen k dvouletému trestu. Odtamtud byl společně s dalšími vězni 11. ledna 1945 vyhnán na pochod smrti na západ do Německa, kde doslova pár hodin před osvobozením americkou armádou zemřel. Stanislava a její sourozenci zůstali na gruntu sami. Poručníkem se jim stal strýc, který ale sám měl šest dětí, a tak veškerá starost zůstala, až do doby, než se vdala, na jejich mladé tetě. Stanislavu tři roky coby válečného sirotka také podporoval Miloš Vítek, ředitel brněnské textilky, který však po únoru 1948 emigroval do USA a jejich pouto se přetrhlo. Roku 1951 sourozenci přišli o rodinné polnosti a dobytek, které pohltilo Jednotné zemědělské družstvo (JZD). Navzdory nepřízni osudu nakonec Stanislava vystudovala střední zemědělskou školu a stala se účetní. S manželem a dvěma dcerami žila dlouhé roky v Kroměříži a pracovala v Agrochemickém podniku (ACHP) na pozici ekonoma. Nyní žije znovu v rodných Tetěticích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
