Marie Jáčová

"Byly potravinové lístky, když jsem byla ještě ve škole v Boleslavi, to byl rok 1949-50. Ten, kdo měl pole, tak na mouku se lístky nedostaly. My jsme pekli doma chleba, ale chodili jsme na tajno do mlejna, kde mlynář říkal: ‘Přijďte zvečera, já vám mouku dám.’ Byla žitná, byla chlebová, a to jsme doma pekli osm bochníků chleba. Ještě v té chalupě, jak je tam na obrázku, tam je pec a v té to tatínek pekl. Byly zablokované šrotovníky, na těch byla plomba, nesměly se používat. Bylo to opravdu nebezpečné, kdyby nás byl někdo udal, tak z toho byl určitě nějaký koncentrák nebo bůhvíco. To jsme vždycky s bratrem hlídali jeden na dolení straně baráku, druhý na druhé a tatínek našrotoval všechen ten šrot a to jsme přecedili přes sítko. Z té jedné jsme pekli vdolky a z té hrubé se dělala polenta."

"Sousedů syn sloužil v Příšovicích a kluci byli zvědaví, jak vojáci zahazovali flinty a všelijaké věci, tak tam dva šli a bohužel jeho Němci zastřelili, jak vlaky postupovaly, tak po lidech stříleli z vlaku. Když jsme mu šli na pohřeb, byl zvyk, že mládenci šli v oblekách a my v dlouhých bílých šatech, šli jsme ho na hřbitov do Vrtek vyprovodit. Když už jsme byli skoro u lesa, tak z vrchoviny, kde je letiště, začali přes nás lítat hloubkoví letci. My jsme se rozutekli do lesa, protože jsme nevěděli, co se bude dít. Ale odletěli a my jsme dokončili cestu na hřbitov."

„U studny jsme seděli se sousedama a čekali jsme, co bude. Přes pole z té strany od Vrchoviny u Hodkovic [nad Mohelkou], tak odtamtud šlo hejno německých vojáků, bylo jich asi jedenáct. Přišli až k nám na dvůr. Měli jsme strach, co se bude dít. Nebyli ozbrojený, akorát jeden z nich měl samopal, ten, co šel poslední. Německy jsme neuměli nikdo tak, abychom se mohli dohovořit. Oni chtěli pít, měli žízeň. Naši mi dali hrnek, já jsem došla k pumpě, pumpovala jsem jim tu vodu a dala jsem jim napít. Oni šli dál. Říkalo se pak, nevím, jestli to byla pravda, že tady u Hlavice byla taková samota a tam, že je postříleli. Tam byli partyzáni a padli jim do rukou.“

„Jelikož jsme se do družstva nechtěli dát, tak si pamatuju, že... To už jsem byla vdaná, ještě jsme bydleli na Radlici, to byl můj starší syn malej. K nám přišli dělat nábor do jednotného zemědělského družstva tři pánové z okresu, který řekli... Můj manžel chodil do Severky do práce v Českým Dubě. Jelikož jsme se bránili, tak přišli a říkali: ‚My jdeme pro vašeho manžela, musíme ho okamžitě propustit z práce, protože se nechcete podrobit tomu, co po vás požadujeme.‘ Bylo to hrozně náročné, protože já jsem tenkrát utekla z domova v tý hrůze se synem v náručí. Bála jsem se, co se bude konat, protože já jsem si nedovedla představit, z čeho budeme živí, když nebude manžel zaměstnanej. Oni odešli, ale pak se ten nábor prosadil, že jsme se do toho družstva museli dát.“

„Po tom pětačtyřicátým přišel za tatínkem soused, to byli takoví chudší lidi, a říkal: ‚Tak pane Starý, já jsem přišel dělat nábor do komunistický strany, určitě budete první, kdo se přihlásí.‘ Tatínek to rázně odmítl, protože pro tuhle tu stranu nikdy zapálenej nebyl. Takže jsme potom byli dost ze všeho vyřazený, protože kdo nebyl soudruh, tak měl omezený nároky na cokoliv.“