Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Schovala mě moje žena…“
pochází z venkova, otec mu zemřel krátce po narození v I. světové válce
silný zájem o literaturu, poezii
Učitelský ústav a Reálné gymnázium ve Znojmě
aspirantská škola, úspěchy ve vojenské škole, záložní důstojník
Obrana národa, zatčení a věznění v Kounicových kolejích v Brně
dálkové studium na Vysoké škole Dr. Edvarda Beneše
projektant vojenských staveb
Pochází z malé vesnice na jižní Moravě – z Vémyslic. Rodiče byli zemědělci, otec však zemřel velice brzy po jeho narození v I. světové válce, padl na ruské frontě.
Jeho matka upadla do velké bídy a nebyla schopna Františkovi ani zajistit vzdělání. Byl chytrý, a tak za sirotčí peníze vystudoval alespoň Učitelský ústav a stal se nižším učitelem, posléze ve Znojmě vystudoval Reálné gymnázium. Chtěl jít studovat dále, ale nebylo to možné. Matka se znovu vdala a František žil u své tety. Matka byla vlastenecky založená a vychovávala děti v úctě k Masarykovi a Benešovi. František chodil do Sokola, byl vlastenec. Miloval literaturu, poezii.
„Chtěl jsem studovat dál. Měl jsem velikánskou zálibu v poezii, v avantgardě literární a umělecké. Ze mě se stal taky, stýkal jsem se s literárními kritiky. Tenkrát byla mezi studentstvem poezie oblíbená. To, když čtete životopis třeba Hrabala nebo jinej, tak to jsme byli plni poetismu a francouzské poezie prokletých básníků (…) A teď nastala tady ta hrozba toho nacismu, hitlerismu, přímo od toho třiatřicátýho roku.“
František Ištván nastoupil do aspirantské školy, absolvoval poddůstojnickou školu. Vojna mu šla dobře a bavila ho. Stal se důstojníkem v záloze. Když došlo k okupaci, začal být činný v organizaci Obrana národa. Vytvořil skupinu, která vyhledávala zbraně, ničila telefonní spojení mezi německými oddíly. Když gestapo zadrželo čelní představitele této odbojové organizace, bylo jasné, že bude zatčen i on. Když pro něho přišli do školy, kde učil, podařilo se mu uniknout a rok se schovával u své budoucí ženy a jejích rodičů.
„To byla taky učitelka, taky ve Vémyslicích učila, taky jsem s ním studoval na Učitelském ústavu ve Znojmě. A oni jako vyhnaní Češi z pohraničí při tom prvním záboru si postavili domek v Jevišovicích, kam se přestěhovali. Tak tam mě vzala, ke svým rodičům. A tam mě za rok na to zatkli 20. července 1942 pro Obranu národa. A byl jsem tam jako vězněn a souzen ve Vratislavi (Wroclaw – Polsko), Breslau jsme tenkrát jmenovali po německu, u Oberlandesgerichtu (Vrchní zemský soud) pro přípravu – ,Für Vorbereitung zum Hochverrat‘ – pro přípravu velezrady.“
Pan Ištván byl zatčen a převezen do Kounicových kolejí v Brně, kde strávil sedm měsíců (od listopadu do května).
„Takže ten Mirek Zapletal byl na stejné cele, co mě tam hodili. Byly to Kauničky – Kounicovy koleje, to byly studentské koleje mužský. Byly tam tři lůžka na každým tom studentským pokoji a to tam aj zůstalo, ale bylo to tam zpustlý. Byly tam zalíčený okna olejovou barvou, nesmělo se dívat nebo rozškrabávat to. A ono ani nebylo co vidět, poněvadž to vedlo do dvora, právě k tomu popravišti to směřovalo, to naše okno.“
Během této doby mu zde zjistili tuberkulózu.
„Udělali mně rentgen a našli mi nález na plicích na pravé straně. A na základě toho nálezu potom mě přeložili v těch Kaunicových kolejích na tzv. Krankenrevier čili na marodku, jak se říká, a na marodce bylo několik cel. Tam byli nějak normálně nemocní a potom tam byla jedna cela pro tuberkulózu a tam mě hodili. A tam to bylo lepší. Tam mohlo být otevřené okno, ale nesměl se v tom okně nikdo objevit, nebo po vás střílel ten post, co stál u brány, a když vás zastřelil, tak prý dostávali dovolenou. To se povídalo takhle mezi náma. A byla tam taky poclanka, jak se po venkově říká, prostěradlo, takže člověk neležel pod těma špinavejma tou hnusnou dekou jenom, ale měl prostěradlo ještě.“
V březnu 1943 ho převezli do koncentračního tábora Pod kaštany v Brně, kde byl do května, a čekal na soud. Odtud se formovaly transporty do Osvětimi, soud ho však odsoudil pouze na dobu, kterou již strávil ve vězení, a byl propuštěn.
Po válce dálkově vystudoval Vysokou školu Dr. Edvarda Beneše, stal se stavebním inženýrem, zůstal u armády a pracoval jako projektant vojenských staveb.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)