František Ištván

„Teď když jste odseděl v kriminále, tak jste nešel z toho kriminálu rovnou domů, šlo se přes gestapo. A to gestapo vás buďto propustilo, a nebo dalo do koncentračního tábora. No, a tak jsem byl potom transportovanej z toho Breslau do Brna. A sice gestapo tady mělo svůj koncentrační tábor malej. To se jmenovalo Pod kaštany. To bylo tady poblíž Právnické fakulty. Čtyry baráky to byly oplocený jako koncentrační tábor. Všechno bylo... ty palandy, který znáte z obrázků, to všechno bylo stejný. Tak tam jsem čekal. A sem jsem přijel do toho koncentračního tábora, do toho nejhoršího baráku, do toho čtvrtýho. Ten ještě oplocený zvlášť, tam byli ti horší vězni. Ti z těch třech baráků chodili po městě pracovat, ale ten čtvrtej ne, ten byl oplocenej, tam byli Židi a lidi, kteří měli být propuštěni, a nebo jít do koncentračního tábora. No a tak tam jsem byl do 12.5., kdy mě zavolali, já už jsem myslel, že půjdu do koncentračního tábora, protože tam byli taky konfidenti v tom baráku. Před našima očima tam umořili jednoho Žida. Nechali ho nosit svazek tér papíru, to je hodně těžký, na ramenech kolem toho baráku a běhat a běhat a na každým rohu ho někdo ještě kopl, a až umřel... A tak tam byl ještě taky nějaký vězeň, kterej byl více méně, nevím, jestli to byl Němec nebo nebyl, jmenoval se Böhm a ten říkal: ,Vidíš! Tak se chodí do díry!‘ Na mě. Už jsem teda myslel, že... formoval se transport a já jsem myslel, že teda půjdu, a bál jsem se. Samozřejmě, že jsem se bál. Strach jsem měl vždycky, my jsme měli strach. Kdo říká, že neměl strach, tak mu nevěřte. Ale oni mě propustili 12. května 1943.“

„Obrana národa: A já jsem měl v té Obraně národa úkol sestavit vojenskou jednotku podle organizace Československé armády, tu jsem znal dobře, tady v tom úseku. Tady byla obec Bohutice, přes ten krček byly Lesonice, dále byly Dobelice, dále byly Rybníky, Vémyslice, moje rodné místo a tam jsem učil na měšťance, jako už záložní důstojník, a Džbanice. A tady odsud taky pochází Adolf Opálka. A my jsme měli úkol, my jsme měli bojový úkol, alespoň já jsem to tak bral. To bylo všechno ilegální, to se neříkalo nikomu jinýmu, jenom můj nadřízený v Obraně národa byl kapitán Jindřich Moudrý z Medlic a ten měl takový jednotky, pokud já vím, tři. Já jsem byl velitelem této nejvýchodnější části těch hranic, tady byl ňákej Bezung Josef a tady takhle nad náma byl Sedláček Josef. Ten pak zemřel na Mírově na tuberkulózu. Ta jednotka, kterou já jsem takhle postavil a já jsem ji postavil, ten můj bratr Hubert, ten tam byl jako velitel družstva, ale oni to prosím, pane magistře (oslovuje pana Janíka, který rozhovor natočil), nevěděli, to bylo ilegální vůči nim. Ona ta jednotka měla přes sto lidí, ta moje a byla na základě spolehlivých bývalých vojáků vycvičených z těch jednotlivých obcí.“

„A ten Mirek (Lumír Zapletal, říkalo se mu Mirek) už tam teda nebyl na té cele a teď mi říká Milan, jeho bratr, že jeho rodiče tam umřeli. Na každým koncentráku byla brána a tam bylo: ,Arbeit macht frei' – práce osvobozuje‘... A to je míněno z jejich strany ironicky! Oni prací hubili lidi! Je tak zatížili, že ty umřeli. Viz Mauthausen ty schody... o tom jste slyšel. A tak ten jeho tatínek tam umřel, toho nechali nosit cementový pytle a on byl už taky starej, za dva měsíce umřel a ta jeho maminka umřela za tři měsíce. A Mirek, ten tam dělal, Němci tomu říkali v těch krankenrevírech, oni tomu říkali Bedienung – obsluha, dienen znamená sloužit, obsluha, pomocník. Tak oni ty lékaře a on se jako lékař hodil a stavěl a chtěl být teda lékařem, a tak ho asi udělali, tam na tu marodku ho dali a odtud ho transportovali prý, to vím až dneska teprve, do Buchenwaldu - koncentrační tábor, tam byl taky ten Bedienung a pak ho dali do Dory, štoly, kde se vyráběly V2, to víte, co to bylo V2. Takže on to přečkal, přestože z Osvětimi neboli z Osvěnčína málokdo se vrátil, málokdo. A Milana Zapletala nechávali venku, prý až do dubna, protože jako si vytipovali, že se na něho budou lepit parašutisti, kteří hledali úkryt, když tady byli shozeni, a nevyšlo jim to. Některý ty adresy už byly zavřený taky. Tak jeho prý nechali až do dubna, ale pak ho taky dali do Osvětimi a taky to přečkal.“

„Hned nařídil, hned první den nařídil popravu toho nejvyššího velitele Obrany národa, to byl tenkrát předseda vlády, jmenoval se Eliáš. Nebo tak nějak, ty jména si trošku už pletu s jinýma jménama. A třeba Vančuru hnedka... A to byl můj miláček, já plnej poezie, plnej básnictví, jak jsem vám prve říkal, jsem viděl: když je popravenej Vladislav Vančura, největší český spisovatel té doby, to je hrůza... že jo... Nikdo mě neschová, ani bratr ne... Nikdo... A schovala mě moje žena. To byla taky učitelka, taky ve Vémyslicích učila, taky jsem s ním studoval na Učitelském ústavu ve Znojmě. A oni jako vyhnaní Češi z pohraničí při tom prvním záboru si postavili domek v Jevišovicích, kam se přestěhovali. Tak tam mě vzala, ke svým rodičům. A tam mě za rok na to zatkli 20. července 1942 pro Obranu národa. A byl jsem tam jako vězněn a souzen ve Vratislavi (Wroclaw – Polsko), Breslau jsme tenkrát jmenovali po německu, u Oberlandesgerichtu (Vrchní zemský soud) pro přípravu - ,Für Vorbereitung zum Hochverrat‘ – pro přípravu velezrady.“