Earl Ingram

* 1922  †︎ 2021

  • „V roce 1995 jsem se rozhodl najít místo, kde jsem byl ubytován v květnu 1945. A na oslavě výročí, která se toho roku konala, jsem potkal dalšího veterána z 2. pěší divize. Povídám mu: ‚Chtěl bych najít to místo, kde jsem tehdy bydlel.‘ On mi na to řekl: ‚Já vím, kde jsi tenkrát byl.‘ On se totiž bavil s lidmi, u nichž tehdy bydlel, na rozdíl ode mne. Bohužel. Později jsem toho litoval. Řekl mi ale: ‚Můžu tě tam zavézt.‘ Den poté pak se svou manželkou naložil moji ženu a mě do auta a začali jsme tu oblast projíždět. Pořád jsem to ale nemohl najít, nemohl jsem to přesně identifikovat, hledal jsem totiž jednu konkrétní budovu, totiž kino, ve kterém měla moje rota jídelnu, kuchyni a také velitelství. Věděl jsem, že moje četa byla ubytována po domech hned vedle v ulici, a pamatoval jsem si přesně, ve kterém z nich jsem bydlel. Pak jsem ji zahlédl, jak schází ze schodů, otočil jsem se k mojí ženě a řekl: ‚Tuhle paní znám.‘ Ve tváři se totiž od té doby zase tak moc nezměnila, takže jsem ji poznal. Pak jí překladatelka řekla, o co se jedná. Že jsem Ingram. Sešla dolů až ke mně a prohlásila: ‚Už moc dobře nevidím.‘ A přišla až úplně ke mně, chytila mě oběma rukama za obličej, otáčela mi hlavu tak a pak zas onak, až řekla: ‚Je to Ingram!‘ Trochu mě to tehdy znepokojilo, uvažoval jsem totiž, co jsem musel před těmi padesáti lety provést, že si mě pořád pamatují. Ale bylo to krásné setkání. Od té doby jsem se tam vracel každý rok. Kromě roku 1996, v roce 1996 jsem tam nebyl. A s těmi dámami jsem se samozřejmě vídal, dokud byly naživu, a teď se stýkám s jejich rodinami a širším příbuzenstvem, jezdím za nimi každý rok. Starší z nich už ale zemřela, mohou to být tak tři roky, bylo jí 96 let. Ta druhá je o tři roky mladší.“ – „Takže to bylo v Jablonského ulici?“ – „V Jablonského ulici číslo 20. Každý rok tak děláme Jablonského Street Party. Pokaždé se společně naobědváme, naposledy minulý týden.“

  • „Chtěl jsem se vypravit do vesnice na demarkační linii, kde jsem byl tehdy ubytován. Nepamatoval jsem si ale, jak se jmenovala. A jedna z těch dvou postarších paní mi řekla: ‚Já vím, kam jste jeli.‘ Řekla mi: ‚Jeli jste do Kříší.‘ Měl jsem u sebe papír. Takže mi jméno té vesnice napsala. Několik mužů, kteří se mnou bydleli v Jablonského ulici, když jsme byli v Kříších, se ji totiž vrátilo navštívit. Takže věděla, kde jsme byli ubytovaní. V roce 1997, když jsem přijel zpátky, jsem se do té vesnice vypravil. Pronajal jsem si auto a sám jsem řídil. Byl jsem pak v té vesnici ještě mnohokrát. A její část směrem k Plzni mi přišla velmi povědomá. Když jsem ale jel přes Břasy, nevybavoval jsem si nic. Takže to byla vždy moje první volba. Až konečně v roce 2002 jeden z klubů vojenské historie z Plzně pořádal výstavu v jakési vesnici u řeky – v Nadrybech. A já přesvědčil další velmi dobrou tlumočnici, aby se se mnou jela na tu výstavu podívat. Jmenovala se Patricie. A Patricie ráda mluví. A když jsme zaparkovali a šli jsme z parkoviště k přívozu, s jehož pomocí jsme se museli dostat na druhou stanu řeky, kde měla být ta výstava, Patricie se bavila s lidmi, kteří tam šli s námi, a řekla jim, že se pokouším najít vesnici, kde jsem byl ubytován. A že si myslím, že jsou to Kříše, ale nejsem si jistý. A ta dáma řekla Patricii: ‚Můj otec toho ví hodně o událostech spojených s druhou světovou válkou a s vojáky, kteří se tu tehdy pohybovali.‘ Takže nám s ním domluvila schůzku a mohli jsme ho za několik dní přijít navštívit. A tak jsme šli. Patricie šla se mnou. A tak jsme se setkali s panem Mudrou a začali jsme si vyměňovat informace. Vyprávěl mi o událostech, k nimž došlo v květnu 1945, a já mu také vykládal, co se tehdy přihodilo. Řekl jsem mu, že ale nevidím střechy domů na ruské straně demarkační linie, které jsem viděl v květnu 1945. A on se jen usmál a řekl: ‚Stromy od té doby vyrostly.‘ Proto jsem nemohl poznat, kde přesně jsem to tehdy byl. Všechno ostatní ale odpovídalo.“

  • „Ofenziva v Ardenách začala 16. prosince, přesunuli nás na sever, kde jsme měli splnit další úkol. Tak začala bitva v Ardenách, 16. prosince 1944. A tato bitva, největší pozemní bitva, kterou kdy armáda Spojených států vybojovala, kdykoliv předtím i potom, trvala přibližně šest týdnů, než se podařilo obnovit frontovou linii a zlikvidovat Němce v oblasti jejich průlomu. Pak už jsme začali pozvolna postupovat, dostali jsme se k Rýnu, překročili jsme Rýn, pořád jsme ještě museli hodně bojovat, postupovali jsme ale, až jsem se konečně dostal až do Plzně.“

  • „Připlul jsem na lodi do Skotska a přes Skotsko jsem pak pokračoval vlakem, pak přes kanál La Manche na malé lodi, celou dobu jsme byli na palubě, v noci, a pak jsem se ocitl ve Francii, v doplňovacím táboře, než mě přidělili k mojí jednotce. A nakonec, k tomu došlo v září 1944, jsem byl zařazen ke 2. pěší divizi, která působila v okolí Brestu. Brest totiž stále drželi Němci, nutně jsme ho ale potřebovali, jakožto přístav, z něhož bychom zásobovali americké vojáky v celé oblasti. Možná i americké vojáky po celé Francii, protože bez zásobování vojáci nezmůžou nic. Když jsme s 2. divizí dorazili k Brestu, Němci v Brestu se raději vzdali a 2. divize se pak po krátké zastávce na tomto shromaždišti přesunula vlakem přes Francii, přes seřaďovací nádraží v Paříži, až na německo-belgickou hranici. Tam jsme měli vystřídat – bylo to na začátku října 1944 – jinou americkou jednotku, které se podařilo prorazit první obranný pás Siegfriedovy linie. Ta jednotka už se nacházela na území Německa. Během jednoho dne jsem se tak dostal z Francie do Belgie a přes Lucembursko až do Německa. Tedy za velmi krátkou dobu. Říkám, že to trvalo jeden den, ale myslím, že to byla spíše dvoudenní záležitost.“

  • „Když se mě lidé ptali: ‚Proč se každý rok vracíte do Plzně?‘, musel jsem si vymyslet opravdu krátkou a výstižnou odpověď a napadlo mě: ‚Vzpomínáme na ty, kteří neměli to štěstí, aby se mohli vrátit domů. Já měl to štěstí, že jsem přežil dost dlouho na to, abych se dostal do Plzně a mohl se vrátit. Takže tam jezdím, abych si připomněl jejich památku.‘ Další věc je ale i radost z toho, že se mohu setkat se všemi těmi lidmi, které jsem poznal v roce 1945 a také později, v roce 2013, jimž se konečně dostalo toho, o čemž si mysleli, že už to mají v květnu 1945. Tehdy o to ale zase brzy přišli. Šlo to nahoru a dolů. Svoboda – svoboda – nesvoboda – svoboda – nesvoboda. Teď už jsou konečně svobodní a já mám velkou radost z toho, že se s těmi lidmi mohu setkat a radovat se z toho. Slavím s nimi moc rád. Mám pro ty lidi opravdu slabost. Když jsem sloužil v armádě, byl jsem totiž profesionální voják, byl jsem umístěný v Německu, ve Stuttgartu, a během svojí služby jsem se dostal až k hranicím, na hranicích pak byla větší jednotka, a občas jsem tak létal podél hranice v malém letadle, podél jižní hranice tehdejšího západního Německa. Mohl jsem tak nahlédnout za plot z ostnatého drátu, za plot nabitý elektřinou, a vidět krásnou venkovskou krajinu Československa. Znal jsem lidi, kteří žili na té druhé straně, nikdy jsem si ale nepomyslel, že bych se tam mohl ještě někdy vrátit. A najednou jsem zase tady! To bylo opravdu velké překvapení.“

  • „A potom, na samém začátku roku 1940, jsem vstoupil do armády. A tím pro mě začal nový život. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem voják, platili velmi málo, ale zajímalo mě, řekl bych, že mě zajímalo dobrodružství, protože tehdy se snažili armádu rozšířit. Po první světové válce byla totiž americká armáda výrazně redukována, byla tehdy opravdu velmi malá. Pak ale začala válka v Evropě, vlastně už v roce 1938, i když první výstřely padly až 1. září 1939, když Němci napadli Polsko. To všechno bylo obecně známé a lidé se tím zabývali, protože si ještě pamatovali první světovou válku, v níž se Spojené státy nakonec angažovaly, a mluvilo se o vojácích, kteří byli posláni do boje bez náležitého výcviku a tak podobně. Řekl bych, že mi šlo hlavně o dobrodružství, o výcvik, říkal jsem si, že jestli mám jít někdy do války, chci být připravený. Ve stejné době také, už dříve, během třicátých let, Japonsko napadlo Čínu. Válka v Pacifiku vlastně začala už na začátku třicátých let, když Japonci napadli Čínu. Ve světě to tehdy bouřilo. Já byl ale ještě mladý a na tyhle věci jsem moc nemyslel, slyšel jsem ale dospělé mluvit o válce, o výcviku a tak podobně. Byl jsem vlastně ideálním kandidátem pro nábor do armády, protože jsem chtěl cestovat, zajímalo mě dobrodružství a na všechny ty záležitosti, co se odehrávaly v Evropě, jsem vlastně ani tak moc nemyslel. Jako mladý muž jsem tedy vstoupil do armády, k mojí jednotce, a to v Jižní Karolíně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 13.05.2013

    (audio)
    délka: 48:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osvobození západních Čech americkou armádou v roce 1945
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Plzni se nám dostalo vřelého uvítání

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: Fotografie pořízena při interview

Earl Ingram se narodil roku 1922 v Severní Karolíně ve Spojených státech amerických do rodiny farmářů jako sedmé z osmi dětí. V šestnácti letech opustil školu a začal pracovat na farmě, později si sehnal práci v nedalekém městě. Protože snil o cestách a dobrodružství a chtěl být také připravený na případné angažmá Spojených států v nadcházejícím konfliktu, vstoupil na počátku roku 1940 do armády. Po absolvování výcviku v Jižní Karolíně a Minnesotě byl v roce 1941 se svou jednotkou převelen do Newfoundlandu. Po dalším výcviku se v polovině roku 1944 dostal s 38. pěším plukem 2. pěší divize armády Spojených států přes Skotsko do Francie. Po krátkém působení v okolí Brestu byl 38. pěší pluk převelen do Belgie, kde se zúčastnil bitvy v Ardenách. Poté se přes Německo probojovali až do Čech, kde se podílel na osvobození Domažlic a Plzně. Earl Ingram se po demobilizaci v roce 1945 rozhodl pro kariéru v armádě a působil v rámci sil Spojených států amerických v Evropě, na území Německa. Byl otcem tří dětí. Earl Ingram zemřel v roce 2021.