„Vzal jsem ruksak, kdyby přišel nějaký maďarský voják, že jsme zabloudili. A povídám, dědek jako partyzán, ale nevím, co byl. Nic. Ale v baráku bylo ticho a každý na nás koukal. A kam bychom se schovali. Povídá: ,No na půdu.‘ Jelikož jsme přišli do předsíně, vpravo měli dobytek a vlevo byla. [Sednice.] Světnice. Tam bydleli. A tam byl postavený žebřík, vyšli jsme nahoru a [byla zde] prázdná půda: ,To je špatný,‘ povídám. Chvilku jsme byli na té straně a potom jsme přešli na druhou stranu. Tam jsme se schovali za harampádí.“
„V prvním útoku ihned. Já jsem nevěděl, jak to je na frontě. Byl rozkaz, že budeme ustupovat, jelikož jsme normálně docílili sovětskou armádu, a potom ustupovat. Ustoupili jsme do vesnice. Já už jsem měl hlad, jelikož jsme nedostali večeři. Že budeme mít večeři, ale až ráno. A tam byl vedle kurník. Jeden Maďar šel a chytil slepici, abych ji šel udělat. Já jsem uměl rusky, maďarsky a tam byli hodně Rusíni.“
„Tam nás už bylo asi padesát, kteří se dostali do zajetí. Utečenci všelijaký. A na výslech. Nejdřív vzali jednoho po druhém a vyslýchali, jaká je tam situace a tak dále. ,V Karpatech,‘ povídám, ,je podminovaná silnice. To hodlají vyhodit.‘ – ,A kde to je?‘ Položil mapu: ,Ukaž.‘ Naléhal: ,Když to neřeknete...‘ – ,Nezlobte se, ale já nevím.‘ – ,Tak [vás] zastřelíme.‘ Venku se pořád sem tam střílelo: ,Vidíte, už jeden umřel.‘ No měl jsem strach.“
„Začali jsme pálit. A po pěti metrech v té rokli stály minomety. Představte si, [co] pět metrů, [to] sto dvacet milimetrů minomet. A to nevím, kde byl tomu konec. Najednou se u minometu vedle roztrhla hlaveň a všichni [byli] zabití. Rozumíte. Tam jeden hodí granát a vhodí druhý granát. Nepozornost obsluhy. [A vám se něco stalo, když to bouchlo?] Dělovod byl raněný. Tam jsem byl mířič, já jsem tam musel být, dělovod a nabíječ. Jinak ostatní byli dost daleko, jelikož museli tahat miny.“
„Přišli jsme a byl to politický lágr. Nejdřív jsme byli političtí [vězni]. Tam většinou [byli] i Němci, byli ze Sudet, tak se mohli hlásit do armády. Jasné, že to prorejžovali, co je to za člověka a tak dále. Já pamatuji jednoho takového kluka. Shodou okolností jsem tam pracoval v kovárně. Dělal jsem kladiva. Jelikož to pomohlo průmyslu. Tam jsme byli přes měsíc. A už jsme se začali učit české písničky. Kdo dohromady uměl česky? Nikdo. Já se nebudu chlubit.“
Major v. v. Jan Iljáš se narodil 29. dubna 1922 v obci Černotisov (Černý Ardov) na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu. Tatínek pracoval jako kovář a Jan Iljáš měl ještě dvě sestry. Před odchodem na frontu absolvoval ukrajinskou obecnou školu a poté pracoval na dráze jako vlakvedoucí. Po zabrání Podkarpatské Rusi Maďarskem v roce 1939 nastoupil do polovojenské maďarské organizace Levente, ovšem za přečin byl v Užhorodě uvězněn a poté odeslán s maďarskými dělostřelci na frontu do oblasti dnešní Ukrajiny. Několik dní bojoval proti partyzánům a při prvním ústupu před Rudou armádou se odhodlal k útěku. Po zatčení sovětskými vojáky byl coby válečný zajatec vyslýchán. Následně byl odeslán do továrny a do sovchozu v Lebeďani u Donu a po půl roce, v listopadu 1944, vstoupil v Krasnogorsku do náhradního tělesa československé armády. Byl odeslán za československými jednotkami k Dukle a dne 7. 12. 1944 byl zařazen jako mířič u minometu 1. československého armádního sboru, sloužil ve 3. brigádě u 3. dělostřeleckého pluku. Zúčastnil se bojů u Jasla a bojů na Slovensku. Po válce byl nasazen na dohlížení poklidného odsunu německého obyvatelstva v pohraničí a poté krátce sloužil u SNB. Tuto práci vyměnil za zaměstnání v továrně na hospodářské stroje a nakonec pracoval ve věznicích v Chrudimi, v Ústí nad Orlicí a nakonec v Pardubicích. Jan Iljáš zemřel 5. února roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
