„Do JZD nás nevzali (r. 1948), protože měli strach vzít sedláky, že by jim vzali vedení z ruky. Byli to takoví ti blbci, kteří měli hektar nebo půl hektaru a pracovali v lese. Viděli, že by se mohli osvobodit. Mysleli si, že budou mít hroudu zlata, že na ně někdo bude dělat. Nás čtrnáct (velkých sedláků) do JZD nevzali. Začali říkat, že budeme prosit, aby nás vzali. My jsme prosit nešli. Náš táta vždycky říkal: ‚O bídu prosit nepůjdu.‘ (Chtěli jste do JZD?) Nechtěli. Oni ale řekli, že budou stěhovat. Když zavřeli Mastných (r. 1952), byla schůze. Sedláci se na ní domluvili: ‚Tak jim to všichni podepíšeme a půjdeme tam, to by za chvíli mohli zavřít další rodinu.‘ Teta sekala suky na dvoře. V pantoflích, jak byla, ji odvezli do kriminálu. A taky strýčka a kluky.“
„Když nás udělali kulaky, tak jsme nevěděli, co se děje. Přinesli nám podepsat cukrovku a tam bylo napsáno, kolik máme dodávat cukrovky. Byli tam dva zemědělci, kteří měli na hektary stejnou velikost hospodářství jako my. Měli dát dvacet tři metráků. My dvacet sedm metráků. Můj muž to zástupci z výkupu podepisoval, byl tu s ním starosta, a já jsem řekla: ‚Počkejte, jakpak to tu je? Jak to, že oni mají tolik a my tolik?‘ Šla jsem se na to podívat. Na začátku našeho papíru bylo červené K. Řekla jsem: ‚Pane Hrbáček, copak to je? Copak je to červené K? A proč ty větší dodávky? My jsme kulaci?‘ On na mě mrkl. Starosta zůstal koukat. Řekla jsem: ‚To na mě nekoukejte. Řekněte, jestli ano, nebo ne.‘ ‚Jó, oni vás udělali...‘ ‚Vy jste nás udělali...‘“
„Najednou se sem sjelo Němců, že nebylo vidět po vsi. Všude samá auta a vojáci. Důstojník, který se potuloval u nás v kuchyni, šel ke kostelu a promlouval k nim. Schovali jsme se za zeď a poslouchali jsme, co říká. Říkal, že prohráli válku, že je konec, že se pojedou vzdát a aby nikde nekladli odpor, že by to bylo o to horší. Uklidňoval vojáky. Najednou všichni nasedli do aut, sebrali se a odjeli. Za tři dni nám řekli: ‚Jedou sem Američani!‘ Celou noc jsme u Mastných pekli koláče. Přijeli 5. nebo 6. května od Kdyně. Po vsi šli pěšáci. My jsme měli na velikých talířích naskládané chodské koláče, nesly je samé mladé holky. Vojáci u školy museli zpomalit, tak si všichni vzali. I z tanku seskakovali. Vzali si koláč a zase jeli dál.“
„Oni nám dobytek nebrali, oni nám ho nechávali. My jsme měli dobytka plnou stáj a neměli jsme to kam přivázat. Měli jsme dvoje selata a oni, že ty selata nám nevezmou. Že chtějí jen od jedné prasnice, protože máme mít jen jednu. My jsme měli dvacet selat a teď co s nimi? Zástupce z výkupu povídal: ‚Tak si je budete pást na mezi...‘“
„Jako důvod uvedli, že měli flinty. Ty flinty tam ale nenašli. Mastných byli zavření tři neděle a pak řekli, že je budou muset pustit, protože nic nemůžou najít. Hledali balon. Náš příbuzný tam šel krmit. Říkal, že prohledali všechno, odtlačili i kredenc s hrnci, ale žádný balon tam nebyl. Ráno byl poprašek sněhu. Oni přijeli k huti, vzali to přes pole k lesu, z lesa šli rovně do Mastných sadu a dali flinty na seno jen tak, že by je byla vykutila slepice. Mastných byli zavření už moc dlouho. Lovecké flinty měl strýček zahrabané v zahradě pod včelínem, ale na seně najednou byly flinty vojenské, u toho pytel nábojů. Byl to puč. Pořád se něco nastrkávalo.“
Vlasta Hynčíková (roz. Suchá) se narodila 23. dubna 1928 v Úboči do sedlácké rodiny. Byla jedináček. Jejich velké hospodářství s šenkovnou poskytlo za války zázemí polským Němkám, prchajícím Němcům i osvoboditelům Američanům. Rodinné hospodářství několikagenerační tradice se často potýkalo s nedostatkem mužských následníků rodu. I manžel pamětnice se do hospodářství musel přiženit - roku 1949. Patřili mezi čtrnáct velkých sedláků ve vsi. Naštěstí na ně v době kolektivizace nedolehla ani věznice, ani stěhování - na rozdíl od jejich přátel a sousedů. Snažili se o samostatné hospodaření, které však bylo mařeno nesplnitelnými dodávkami, pokutami, bojkotem výkupu atd. Byli označeni za kulaky a roku 1957 byli nuceni vstoupit do JZD. Manžel pamětnice Karel Hynčík se roku 1960 stal předsedou. Roku 1969 vystoupili, ale roku 1976 museli vstoupit zpět. Po převratu začali opět samostatně hospodařit. Nejmladší syn Vlasty Hynčíkové je nynějším hospodářem a zaučuje svého adoptivního syna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
