Ladislav Hylena

“Než se přijelo do vesnice, do Hory Sv. Kateřiny, na kraji tam byla krásná gotická kaple. Neměla střechu. Tak jsme tam navezli prkna, cement. V roce 1960 už jsem byl zedník, chtěl jsem to opravit po zednické stránce. Dali jsme tam cement, eternit, měli jsme tam provizorní dveře. Potom jednou jedu z práce domů, koukám - kaplička pryč. Komunisti přišli s buldozerem a tu kapličku rozhrnuli pryč. V Praze jsme zjistili, že to je kulturní památka, značená. Václav Huml měl knížku, to byl památkář, kde ta kaplička byla zaznamenaná. Zbourali ji komunisti. Neřekli ani tátovi, ať si odveze materiál. Všechno zbourali.”

“Za těch asi pětatřicet roků do kostela nikdo nepřišel, jenom naše rodina. My s bráchou jsme ministrovali, tatínek se naučil hrát na varhany, maminka s holkama dole zpívaly. To bylo moc nádherné, ten kostelíček. Když jsme tam přišli, té věže byla půlka. Tu jsme nejdřív opravili. Potom byla špatná střecha na kostele, s bráchama jsme pokrývali celou střechu, nikdo nepřišel pomoci. Střechu jsme dali komplet novou.”

„Přišla padesátá léta a tatínka nám zavřeli, protože jsme chodili do kostela všichni. No a tatínka zavřeli, tak my jsme chodili po vesnici. Pak přišel padesátý třetí rok a přišly ty lístky na cigarety, na pivo, na maso a na všechno. Maminka, protože si nemohla dovolit alkohol a cigarety dávat lidem, tak to dávala nám jako malým a my jsme chodili do hospody za chlapama a dávali jsme jim lístky na cigarety, na pivo a na kořalku a oni nám dali lístky na maso a na cukr a na chleba. Tím jsme měli trošku víc té stravy doma, jinak jsme chodili žebrat po vesnici, protože žádné peníze z kriminálu tatínek nedostal.“

„Biskupové napsali prohlášení, že máme věřit Pánubohu, že nemáme chodit do Pacem in terris. To byli ti, kteří prostě komunistům řekli, že budou s nimi spolupracovat. Tak ti měli všechno. Tatínek s komunisty spolupracovat nechtěl v žádném případě a chtěl zůstat věřící člověk, a ty pastýřské listy jsme otiskli. Nevím, kde to tatínek natisknul. A my jako kluci jsme chodili ministrovat, a když jsme chodili ministrovat, tak jsme jezdili po té Šumavě po kostelích různě, tak tatínek nám vždycky dal ten pastýřský list do kapsy a my jsme šli do sakristie. Tam jsme ten pastýřský list dali. A byla mše svatá normálně. Farář vylezl na kazatelnu, pastýřský list přečetl a všechno dobré jako. Skončila mše svatá, do sakristie přišli dva komunisti v kožených... nebo policajti nebo já nevím, kdo to byl, v kožených kabátech: ,Dejte sem ten pastýřský list! Kdo vám to sem dal?‘ ,Nevím, tady to bylo a já jsem měl povinnost to přečíst.‘ Oni mu ten pastýřský list vzali, roztrhali ho před ním a zahodili. No, a když jsme přišli do jiného kostela, tak tam zas pastýřský list byl, ale nikdy neřekli, že jsme to tam nosili my.“

„Když byl pohřeb, tak tatínka přivezli Tatraplanem ke kostelu. Do kostela nesměl, a když jsme vyšli z kostela, tak tatínek vzal na ruku rakvičku. A je to ve Strakonicích, protože tehdy se nepřevážely mrtvoly. On tam byl v nemocnici, měl nějaké problémy s dýcháním a umřel. Tak mu dali rakvičku, tak tatínek nesl rakvičku. A byl bachař, tatínek s rakvičkou, druhý bachař a pak šla maminka. Nás už bylo pět dětí a chtěli jsme jít k tatínkovi, podat mu ruku, tak jsme byli vždycky odstrčení od tatínka. Došli jsme na hřbitov, tam jsme rakvičku dali do hrobu. Tatínek rukama zahrabal svého syna. No, a pak jsme šli zase cestou ze hřbitova ven a šel zase tatínek, bachař, z obou stran bachaři. Přišli jsme před hřbitov. Tam byl připravený Tatraplan. Maminka mu chtěla dát pusu. Odstrčili ji. My jsme se chtěli s tatínkem taky pozdravit, taky nás vyhodili. Tatínka šoupli do auta, odjel a už jsme ho zase neviděli vůbec.“