Lydie Husovská

„Už když Kratochvílovi utíkali pryč, tak to se domlouvalo prý všechno u nás v té letní kuchyni. Tam byl takový velký stůl, jak bývalo v selských staveních. Maminka jim usmažila kuřata a oni tam seděli a domlouvali se. Maminka nevěděla o čem. A ještě mezi nimi byl tady ze sirotčince Emil Vlk. Ten s nimi také utíkal. Emil Vlk se za hranicemi dostal úplně jinam než bratři Kratochvílovi. Bojoval v pozemním vojsku a úplnou náhodou se v zákopech setkal s nosislavským občanem – panem Sedlou, který nezávisle na této skupině také odešel za hranice. Pan Sedlo pak po válce dosvědčil, že byl u toho, když Emil Vlk padl. To už ale byla jiná odbojová skupina. Tatínek byl ve spojení s tím Ludvíkem. Kratochvílovi už když utíkali, tak se rozdělili. Ten Jarda byl tankista, kdežto Ludvík měl přiletět do republiky a měli ho tady shodit.“

„Měli jsme takový náš znak. Znak republiky, to tenkrát bývalo, a za něj tatínek schoval fotografii pana prezidenta Beneše a Masaryka, jak sedí vedle sebe a před sebou mají kytici chryzantém, to se mi vždycky líbilo. Oni poshazovali všechno a shodili i ten obraz. A jak se rozbil, tak vylítl ten znak a na té zemi ležel ten obrázek těch prezidentů. A on ten Němec přišel, takhle se na to podíval a takhle rozdupal toho Beneše, ale Masaryka nechal. Maminka vždycky říkala: ,Ta svině německá, přece se toho Masaryka zalekla.‘ A já si jenom pamatuji, jak maminka stála uprostřed té hrůzy a takhle toho bráchu držela v náruči. A měli jsme u nás chůvu, nějakou Jarku Janouškovou, a ta s tím žila celý život. Ta říkala, že to byl takový šok, na který nezapomněla. Všem to vyprávěla, po rodině. Měla pět dětí a ty říkaly, že to všechno ví od maminky. No a teď tedy: Kde tatínek je?! Maminka říkala, že na poli…No ale kde?“

„To jsme se také dozvěděli až v roce 1946, že na soudě v Židlochovicích byl nějaký Wasserbauer. Němec, který se s tatínkem dobře znal, měl velký kontakty v Kouničkách, a když se to dozvěděl, co se u nás stalo, tak asi chtěl zapracovat a podařilo se mu to. On do těch Kouniček jezdil a oni gestapáci jezdili k němu na víno, na hony. A jemu se tam podařilo prý nějak ten spis zadržovat, ne zničit, to nebylo možné, na to oni tam měli moc velký pořádek. Ale dokázal aspoň to, že pořád tatínkův spis podkládal pod ostatní a tím se mu to podařilo, byla to pravda, protože když ho potom odváželi, a všechny Němce, tak on z toho byl nešťastný, protože jeho žena byla Češka a obě děti byly Češi, a on tedy byl odsunutý. Byl tenkrát téměř na smrtelné posteli a on ten Wasserbauer říkal v pláči: ,Proč mě odvážíte? Vždyť já jsem žádnému Čechovi neublížil, a nebýt mě, tak by ta vdova v Nosislavi a ty dvě děti nežily.‘ A kromě nás žádná jiná vdova se dvěma dětmi v Nosislavi nebyla.“

„A ještě jednu hezkou vzpomínku vám řeknu na maminku, za co si jí po tomto moc vážím. Nikdy nás neučila nějaké zlosti a závisti proti Němcům, vždycky jen říkala: ,Děti, pamatujte si, že Němec je Němcem a Němcem zůstane, a ti, kteří jsou dobří, tak těch je tak strašně málo, že by je utopili na lžičce vody.‘ Když po válce hnali Rusové německé zajatce, to nebyly desetistupy. Jak jste stál u té školy, tak to bylo od domu až po ty stodoly. Hnali je bosý, polonahý, dobitý. My jako děcka jsme si pootevřeli vrátka a takhle jsme mezi dveřmi s bratrem stáli a mně jich bylo tak líto, těch Němců, jak utíkali. A bubeník pořád hlásil, jestli jim dá někdo napít, jestli jim dá někdo jídlo, tak bude okamžitě trestán. Nikdo si jich nesměl ani všimnout. A my jsme tam stáli s tím Zdeňkem a dívali se. Najednou nás ten jeden zajatec odstrčil a šup do dvora. Stavení, velký dvůr a maminka zrovna vycházela ze chléva, kde dojila krávy. Mléko se dojilo do nádob, kterým se říkalo hrotky. Já jsem tam zůstala čučet mezi těma vratama. A ona nesla ten hrotek s tím mlíkem a on utíkal, jak ji uviděl, tak klekl a začal prosit. Ona se na něj podívala, vzala ho za šos, postavila a podala mu ten hrotek. On se napil, vypil téměř všechno, oddychnul si, poděkoval a vyšoural se a zmizel. Já povídám: ,Mami, vždyť za tohle můžeme být i zavřeni.‘ A ona povídá: ,Pamatuj si, byl to člověk.‘“