„Já jsem chodila na obchodní akademii do Resslovy ulice vedle toho kostela, co byli (parašutisté, pozn. red.). Ale to jsme nikdo nevěděli. To se vědělo, až když je vytáhli. A já jsem šla do školy, dojížděla jsem z Červan, a teď na Karláku všude strašná spousta Němců. A hned: ,Halt!´ Já říkala, že musím do školy… ,Žádná škola!´ Já říkám: ,Co se děje?´ Tak jsme tam tak postávali. Pamatuju si, jak je vyplavovali, jak tam byly hadice, strašná spousta vody. Teprve potom jsme se dozvěděli, že tam byli (parašutisté, pozn. red.) ubytovaní a potom ty detaily.“
(Jak se k vám chovali Němci?) „Ti věděli všichni, že jsem slečna ze statku, z úřadu. Ti, kteří tam pochodovali v rotách, těch jsem si vůbec nevšímala, s nimi jsem neměla nic společného. Když jsem si pustila pusu na špacír o těch Židech, tak to se hrozně rozzuřili. Jinak byla jsem mladá holka, spíš si ze mne dělali legraci, zvali mne na různé oslavy narozenin, to jsem tvrdě odmítala, bylo mi dvaadvacet, měla jsem známost. Tolik si nedovolovali. Jak se blížila fronta, tak říkali, přijde nějaký Asiat se šikmejma očima, ten vás znásilní.“
„Víte, to je česká povaha. Tenhle konzul, když byla recepce a trochu se ožral, tak pak brečel: ‚Kdybych se byl já držel (jmenoval vedoucího v železárnách), tak jsem dnes ministrem, takhle jsem jen konzul.‘ Já jsem mu říkala: ‚A prosím tě, soudruhu, ty by sis troufal na ministra?‘ On řekl, jak byl ožralý: ‚Jsi blbá, nebo co. Na to by byli odborníci.‘ Já jsem si užila svý, celou dobu jsem na ně dřela (na dělnické kádry).“
„Děvčatům jsem nic neřekla. Najednou mi zavolali, že mám jít ke generálnímu. Ptal se mne, jak umím rusky, že jsem u čtvrté lekce, kdo jsou moje rodiče, kádroval mne. Nejvíc ho ale zajímalo, co vím o Sovětském svazu. Já, taková naivka, říkám, že jsem četla Fučíka – Země, kde zítra znamená již včera. On se na mne koukal a nevěděl, jestli jsem tak blbá. (…) Opravdu jsem o tom Svazu nevěděla nic. Ona je to krásná utopie (ta knížka). On říká, tak já bych si tě vzal, jsi dobrá pracovnice.“
„(...) Najednou nebyl nikdo a nic se nedělo. Tak jsem si říkala, že se musím dozvědět, jakou mám vlastně šanci. Jak je tam (v rozhlase) ten páternoster, tak jsem viděla, že Laštovička (generální ředitel, budoucí velvyslanec) nastupuje do té kabinky, tak jsem tam skočila taky. ‚Promiňte, soudruhu generální, já jsem se přihlásila do toho konkurzu, nikdo nic neříká, myslíte, že mám ještě šanci?‘ Prostě já jdu do toho vždy rovnou. ‚Ty by jsi jela?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Já si to ověřím a vzkážu ti.‘“
„(…) Nechali je tam nastoupit Rusáci ty Němce. Jeden tam byl z Ukrajiny. Nos jako typickou kartošku. Dělal Němcům takovýho poskoka. Občas za mnou chodil do kanceláře: ‚Nevzala by sis mne? Já vím, že špatně dopadnu. Já pojedu k vašim, jestli mne zachráníš.‘ Já jsem neměla zájem o nějakého Němce - Ukrajince. Skutečně ho ti Rusáci zastřelili. Jak prý procházel Rusák kolem, nechal ho vystoupit z řady, tak na něj mluvil rusky, jak mu odpověděl, tak ho na místě zastřelil.“
Věra Hušková se narodila v Praze, vyrůstala a celé své dětství však prožila v Čerčanech u Prahy. Vystudovala obchodní akademii v Praze, po maturitě, od roku 1943, byla v rámci nuceného nasazení, sekretářkou na statku v zabraném prostoru na Benešovsku (výcvikovém prostoru Waffen-SS). Byla svědkem osvobození Benešovska Rudou armádou. Po válce, v letech 1945-1948, pracovala jako sekretářka v Československém rozhlase. V letech 1948-1950 a 1953-1957 působila jako sekretářka a písařka na velvyslanectví v Moskvě a na jeho konzulárním oddělení. Po odchodu z ministerstva zahraničí od roku 1965 připravovala jazykové kurzy ruštiny v Československé televizi. V osmdesátých letech působila v redakci pořadů pro děti a mládež. Žije v Praze na Vinohradech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
