Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Husárek (* 1923)

• born on May 4, 1923 in Dolní Beřkovice near Mělník

• during the Second World War he was briefly imprisoned on suspicion of sabotaging radio components

• after the war, he completed his high school diploma privately and studied electrical engineering at the Czech Technical University in Prague

• was a technician at Czechoslovak Airlines (ČSA)

• in 1968 he was involved in the reform process

• was proposed to be the chairman of the Club of Engaged Non-Parties in Prague 6

• in September 1968 he emigrated with his wife to Vienna

• in December 1968 they traveled to Canada

• in 2014 they returned to the Czech Republic together

Do Prahy se Ladislav Husárek vrátil poté, co dovršil devadesátku. Od roku 1968 žili s manželkou v kanadské emigraci. Po 45 letech se však rozhodli, že se vrátí do své domoviny. Naložili všechen svůj nábytek na loď a o sedm dní později přirazili k evropskému břehu. 

Letadlo v nezralé pšenici

Jako dítě se Ladislav rád koupal v Labi, které protékalo kolem jeho rodných Dolních Beřkovic na Mělnicku. Když zrovna nepomáhal pěstovat brambory na pronajatém strychu pole, potloukal se po zámeckém panství, kde jeho otec sloužil jako panský kočí u knížete Lobkovice. „Paní správcová byla krásná žena a překrásně zpívala. Kníže Lobkovic k ní chodil hrát tenis. Jednou řekli: ‚Vem si raketu a pojď, chybí nám člověk.‘ A tak jsem hrál tenis s knížetem také já.“

Největší událostí jeho dětství bylo nouzové přistání německého vojenského letadla roku 1937. Ten den bylo Labe rozvodněné a valící se voda měla barvu bahna. Najednou se na obloze za hlasitého hluku objevilo malé jednomotorové letadlo. Z kokpitu uprostřed nezralé pšenice se vyškrábal německý pilot a rozhlédl se. „Došlo mu palivo. To bylo velké pozdvižení! Hned mě napadlo, že bych chtěl být pilotem, měl jsem slabost pro letecké vojenské uniformy.“

Na letadla si ale Ladislav musel ještě počkat. Jeho kroky vedly z obecné školy v Dolních Beřkovicích do měšťanky v Liběchově a několikrát také na handl do Sudet. Dítě z české rodiny se umístilo do rodiny německé (a naopak), kde se během práce v cizí domácnosti učilo také cizímu jazyku. Ladislav se měl zdokonalit v němčině, jeho protějšek v češtině. „U nás byl syn německého cestáře z Úštěka. Choval se nepřístojně, maloval křídou hákové kříže po celých Beřkovicích a vyvolával německá hesla. Můj tatínek se sebral, zavezl ho zpátky a handl zrušil.“

Na začátku války se celá rodina Husárků přestěhovala z Dolních Beřkovic do nedalekých Lešan. „Já jsem myslel, že je konec světa, protože být z Beřkovic pryč, to se přece nedá přežít.“ 

Jako prodavač jsem do Německa nejel

Ladislavovi bylo 15 let, když maminka našla inzerát: „Do obchodu radioopravy se hledá učeň.“ V té době radiotechnika nebyla ještě plnohodnotným řemeslem, a tak měl Ladislav ve výučním listu místo ‚opravář rádií‘ napsáno o něco méně honosné: ‚prodavač rádií‘. To ho ovšem zachránilo, když byl předvolán na Úřad práce – měl být okamžitě nasazen v Německu. „To se tak dělalo, sehnali holiče, kadeřníky, ševce a různá řemesla na náměstí, naložili je do vlaku a odvezli do Říše a já měl jet taky. Když ale zjistili, že jsem jenom vyučený prodavač, do Německa jsem nejel.“

Ladislav měl nakonec pomáhat Říši k vítězství jako přeučený soustružník kovů. Byla to ale těžká práce, která ho nebavila, a tak si stěžoval na vymyšlené zdravotní potíže. „Vymluvil jsem se na to, že jsem celkově slabý, občas mám nějaké krvácení, a tak aby mě poslali prohlédnout úředním lékařem, že rozhodně nejsem schopný pracovat 12 hodin.“ Lékař mu jeho smyšlenou diagnózu kupodivu potvrdil, a tak byl Ladislav přeřazen do továrny Mikrofona – ke svému elektrotechnickému oboru.

Ruce na kolenou

Měřicí zařízení pro ponorkové vysílačky měla dodací lhůtu tři roky – nebylo tedy divu, že je někdo ukradl. Obvinili Ladislava. „Jeden den jsem nebyl v práci, byl jsem u doktora. Druhý den jsem přišel do továrny, hned na mě někdo ukázal: ‚To je on!‘“ Gestapo ho zatklo. Byl odveden do Petschkova paláce.

„V Pečkárně jsem čekal s rukama na kolenou. Byl tam se mnou nějaký Žid, hned si ho všimli, měl hvězdu. Odvedli ho vedle a zmlátili. To jsem slyšel poprvé v životě člověka tak strašně řvát. Pak přišel nějaký německý pověřenec, který hlídal výrobu v té Mikrofoně a obvinil mě, že jsem tam ukradl odpory a součástky, že jsem sabotážník,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Na Pankrác mě odvezli zeleným antonem, v noci. Z Pečkárny odváželi zásadně v noci.“

„Mí spoluvězni byli advokát a pokladník z banky. Řekli: ‚Ty budeš velitel. Když přijdou ráno s kafem, tak musíš křičet: »Achtung, v cele dreihundertzehn trein man alles ordnung!«‘ To jsem musel křičet, tak jsem to křičel. Vypadalo to vážně. A ráno jiný vězeň přinesl kafe. Pak prostřel šedivý hadr na zem a na tom naléval polévku. Když ulil, dostal ten vězeň pohlavek od Němce, který na něj dohlížel. Pořádek byl v tom, že vždycky měli šedivý režný hadr na podlahu, aby neucmrndnul, když naléval. A chleba, to byl bochníček takový malý a kulatý, takový dostal vězeň k snídani. Nakonec mě převezli z Pankráce zase na Pečkárnu. Řekli: ‚Tenhle bude propuštěn,‘ a já, jak jsem to slyšel, býval bych výskal radostí, ale musel jsem sedět na zadku a mít ruce na kolenou,“ vypráví Ladislav Husárek.

Sestra Miluška měla známost, jistého německého spisovatele. Tomu dnes Ladislav přisuzuje zásluhy za své propuštění. Jak přesně se to ale stalo, kdo za kým zašel, kdo u koho se tenkrát přimluvil – to Ladislav neví. Pamatuje si jen, že hned po propuštění odjel za maminkou do Lešan, která ho při objetí div nerozmáčkla. Byla šťastná, že má syna zase na světle.

Psal se březen 1945, čekal se konec války. Z pracovního nasazení lidé utíkali a ani propuštěný vězeň Husárek se nehodlal do továrny vracet. Sundavaly se německé prapory a věšely se prapory české – že už jsou osvobozeni.

Sny a vzpomínky

Po válce Lobkovicové přišli o své panství. Otec se z panského kočího stal posunovačem na dráze a Ladislav nastoupil k tankistům. „Na vojnu se chodilo v říjnu. Prvního října přišli nováčkové a my jsme pořád ještě sloužili, za rok přišel další říjen, zase přišli nováčkové a my jsme ještě furt sloužili. To nebylo příjemné.“ Na vojně se Ladislav seznámil s Vlastou, společně se přestěhovali do Prahy a vzali se. V roce 1948 chtěli emigrovat. Zůstali kvůli své dceři Jitce.

Komunisté se dostali k moci a Ladislavovi se čím dál častěji vracela vzpomínka na uniformovaného německého letce, který nouzově přistál v nezralé polabské pšenici. Proč by se nemohl jeho sen o létání zhmotnit? Proč by měl nadosmrti opravovat rádia? Rozhodl se, že vystuduje vysokou školu elektrotechnickou. Nejdříve ale potřeboval maturitu.

Večerní škola na Akademickém gymnáziu měla trvat dva roky, on stihl odmaturovat za jeden. Následovala elektrotechnika na ČVUT a inženýrský diplom. To už byl podruhé ženatý, a protože sny o letadlech se zhmotňují různě, vzal si Dagmar Hamšíkovou –dceru československé pilotky a protinacistického odbojáře a letce. Seznámili se spolu ve večerní škole, kde si oba dodělávali maturitu. On opravoval rádia a ona zrovna potřebovala jedno spravit. Dagmar pracovala u Československých aerolinií (ČSA), kam brzy shodou okolností nastoupil i Ladislav.

Já bych tady radši nebyl

Ze začínajícího technika se inženýr Husárek rychle vypracoval do vyšších pozic. Měl na starosti kompatibilitu západních součástek se sovětskými letadly. „Měli jsme dokumenty od Boeingu, kde jsme čerpali, jak byly Boeingy vybavovány. Nebo jsem byl ve spojení se zástupcem anglických firem, které vyráběly komunikační a navigační zařízení. Spolu s kolegou Jirkou jsme vytvářeli předpisy, jak tahle zařízení provozovat v ruských letadlech jako Iljušin 18 nebo Tupolev 104. Bylo to opřené o anglické originály, ale to byly věci, které byly tehdy nelibě neseny ze strany sovětského leteckého průmyslu. Všechno bylo jen se svolením sovětské technické správy. Museli nám dát povolení, abychom směli dělat věci, které jsme odkoukali od Američanů či Angličanů. Ale já jsem chtěl dělat úplně jiná letadla. Chtěl jsem prosadit, že se nebudou muset ta sovětská letadla dělat přednostně. Chtěl jsem, abychom my technici měli v ČSA větší slovo,“ vzpomíná.

Psal se rok 1968. Ve vzduchu byl cítit příslib změny. Na závodní radě si Ladislav odkašlal. Jeho promluva sklidila velké ovace. Když do místnosti vešel ministr, obecenstvo přimělo potleskem Ladislava, aby svůj proslov zopakoval – odkašlal si tedy znovu. Ve své řeči napadal vedení ČSA a zdůrazňoval potřebu větší nezávislosti závodu na Moskvě. „Já jsem po té plamenné řeči dostal zvláštní pověření dbát na to, aby se něco nezkazilo. Najednou jsme měli hlavní slovo nad tím, co se bude dít, aby technika měla místní impuls.“

Myslel si, že změna je možná. „O půlnoci jsem přišel domů ze schůze Klubu angažovaných nestraníků s tím, že jsem navržený na předsedu pro Prahu 6.“ Vypadalo to na socialismus s lidskou tváří. „Ještě jsem z toho ani nevystřízlivěl, a najednou nás do zelené budovy techniky letadel nechtěli pustit.“ Toho dne Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. 

Zklamání přišlo zatraceně rychle. Poslali ho na chmel. Manželka Dagmar balila bonbony v čokoládovně. Když se po práci setkali doma, Ladislav řekl: „Já bych tady radši nebyl.“ Dagmar odvětila: „Co tady ještě hledáme?“

Ani jedno letadlo nezůstalo prázdné

Jeho pas byl uložen v letištním sejfu. Díky pomoci předsedy závodní rady ho získal načerno ještě v ten samý den. Vyřízení pasu pro Dagmar ale trvalo déle – báli se, že hranice zatím zavřou, a tak Ladislav vyjel napřed.

Nasedl do šedivé Škody 1000 MB. Dagmar ho vyprovodila k rakouským hranicím, odkud se vrátila zpět vlakem do Prahy. Od hranic jel Ladislav sám. Jeho dcera Jitka emigrovat odmítla. „Zamilovala se. Ona bez něho nechtěla odjet a její Franta si zase myslel, že by to tak jeho rodiče nechtěli. Podařilo se mi jen, že byl družstevní byt převeden na ni. Kvůli tomu bytu se museli narychlo vzít.“

Ladislav ve Vídni nikoho neznal, měl jen pár doporučení, na koho se obrátit. „Dobře vám tak, to si zasloužíte za to, co jste udělali Němcům!“ slyšel při žádosti o ubytování. Bydlení nakonec nalezl díky doporučení české známé a práci získal v malé opravně rádií. A pak přijela Dagmar, která ho při objetí div nerozmáčkla. Vídeň byla jejich první zastávka, kam dál, to manželé nevěděli.

Dagmar začala pracovat u letecké společnosti Air Canada. „Air Canada posílala každý den jedno letadlo placené kanadskou vládou pro české emigranty. Letadlo mělo 136 sedaček. Denně jsem dělala seznam těch 136 lidí plus deset kluků navíc, kdyby se někdo nedostavil. Ani jedno sedadlo nezůstalo prázdné,“ vzpomíná Dagmar. Měsíce ubíhaly a konečně nadešel i jejich čas – 5. prosince 1968 nastoupili na palubu i Ladislav a Dagmar.

Možná si inženýr Husárek vzpomněl na uniformovaného německého letce, možná si vzpomněl na temné chvíle v pankrácké věznici. Ale spíš asi – při pohledu na oceán pod sebou – myslel na to, kam ho sen o létání odnáší, a jestli se mění ve skutečnost.

O osm hodin později vystoupili na letišti v Montrealu, kde zuřila sněhová bouře.