Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Zdeněk Hůrka (* 1960)

Měl jsem hlídat hranice proti narušitelům, to byla ironie osudu

  • narozen 15. dubna 1960 v Plzni

  • jeho otec Lubomír Hůrka podepsal prohlášení Dva tisíce slov, proto nesměl nadále vyučovat

  • kvůli špatnému kádrovému profilu šel do učení do Škodovky

  • v roce 1982 nastoupil povinnou vojenskou službu u Pohraniční stráže v Domažlicích

  • na vojně byl u takzvaných pátračů, měl vytipovávat případné narušitele hranice

  • po sametové revoluci byl moderátorem prvního západočeského soukromého rádia FM plus

Plzeňan Zdeněk Hůrka (1960) je známý především jako moderátor rádia FM Plus, první porevoluční soukromé rozhlasové stanice v západních Čechách. Je ale také spoluzakladatelem vydavatelství Kletr a Starý most, které se specializují na Plzeňsko a nedalekou Šumavu. K celoživotním vášním Zdeňka Hůrky patří sport a cestování, s tím to ovšem v době totality nebylo tak jednoduché. Do „kapitalistické ciziny“ proto vyrazil poprvé v roce 1980 po několikaleté snaze o získání devizového příslibu. „Obdivovali jsme auta, výlohy se zbožím, byl to šok. Větší šok byl ale návrat do šedivé a omšelé reality Československa,“ komentuje.

Zřejmě ironií osudu měl milovník cestování Zdeněk Hůrka bránit hranice před narušiteli ze Západu. V roce 1982 byl totiž povolán k povinné vojenské službě u Pohraniční stráže v Domažlicích. „Obrana hranic byla jen oficiální rétorika, ve skutečnosti jsme měli bránit občanům z totalitních zemí, aby utíkali za svobodou,“ říká. Paušální odsuzování pohraničníků ale nemá rád: „Na vojně vás to za tři týdny semele. Dostat se přes železnou oponu bylo takřka nemožné. Když někdo prošel, vyšetřovalo se, proč. Kdyby ti kluci nezasáhli, byli by potrestáni za nedbalý výkon služby.“

Rodinné prostředí nezaručuje výchovu k socialismu

Zdeněk Hůrka se narodil 15. dubna roku 1960 v Plzni do atmosféry rozvolněných šedesátých let. Naději, spojenou s myšlenkami takzvaného Pražského jara, ale brzy přerušily události srpna 1968. „Bydleli jsme v malém bytě i s babičkou, byla ročník 1904 a zažila obě války. Proto když přijely tanky, byla přesvědčená, že bude třetí světová. Pamatuju si, jak jsme šli nakupovat potraviny, protože jsme se skutečně báli, co bude,“ říká pamětník. Oba jeho rodiče vyučovali na Střední ekonomické škola Klementa Gottwalda (dnes Obchodní akademie), otec byl ale během normalizace profesně degradován. „Když byly prověrky, tak se táty ptali, jestli podepsal Dva tisíce slov. Řekl dotyčnému: ‚No vždyť ty také.‘ Ten mu ale odpověděl, že na to se neptal. Táta pak nesměl učit, podařilo se mu získat invalidku kvůli kolenu, tu mu ale po čase sebrali a musel pracovat jako míchač barev v papírně,“ vysvětluje.

Tatínek pamětníka, Lubomír Hůrka, byl po podpisu prohlášení Dva tisíce slov vyhozen z komunistické strany a celá rodina pak žila s cejchem třídních nepřátel. Vzhledem k těmto negativním zkušenostem rodiče Zdeňku Hůrkovi radili, aby takzvaně „držel hubu a krok“ a nedělal si zbytečné problémy. Ze základní školy s rozšířenou výukou jazyků vycházel s kádrovým posudkem: „Rodinné prostředí nezaručuje výchovu k socialismu.“ I přes vynikající studijní výsledky proto nastoupil na učební obor s maturitou strojní zámečník do plzeňské Škodovky. Tady měly pro všechny učně začít námluvy s komunistickou stranou. „Dali nám různé kandidátské úkoly, třeba že máme odebírat Rudé právo, mně ale řekli, že kvůli tátovi mě budou muset ještě prověřit, pak mi dali naštěstí pokoj,“ vypráví pamětník s tím, že i přes to, že po vyučení složil maturitní zkoušku, mohl pracovat pouze u svěráku.

Kapitalistická cizina

Po maturitě si Zdeněk Hůrka chtěl doplnit ještě vysokoškolské vzdělání, vzhledem k jeho kádrovému profilu ale připadala v úvahu jen technicky zaměřená škola. „Nastoupil jsem na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou, vydržel jsem tam ale jen rok,“ vzpomíná. Daleko víc ho v té době lákalo cestování. Stal se proto na krátkou dobu průvodcem CKM (Cestovní kancelář mládeže). „Rozlišoval se aktivní cestovní ruch, to znamenalo, že cizinci přijeli k nám a utratili u nás peníze. Snem každého průvodce byl pasivní cestovní ruch, tedy vyjet se skupinou do zahraničí, to se mi ale nikdy nepoštěstilo,“ vysvětluje. Do kapitalistické ciziny se mu ale nakonec podařilo vyrazit po několikaletém úsilí o získání devizového příslibu.

„Vzniklo to vlastně náhodou,“ vypráví pamětník. „V roce 1978 se v Praze hrálo mistrovství světa v hokeji. Jeli jsme s kamarády stopem, vzali nás západní Němci s mikrobusem Volkswagenem. Nabídl jsem jim buchty od mámy a domluvili jsme se, že půjdeme večer na hokej spolu. Vyměnili jsme si adresy a oni nás pozvali k sobě,“ říká Zdeněk Hůrka s tím, že následující rok se mu nepodařilo získat devizový příslib, ten mu zařídila až v roce 1980 sestra, která pracovala v bance. S kamarádem si pak naplánovali cestu po západním Německu, Francii a Švýcarsku. Samozřejmě přišly i myšlenky na emigraci. Zůstat bylo velmi lákavé. „Tehdy jsme stopli jednoho pána, z hovoru vyplynulo, že jsme zámečníci. On byl mistr ve fabrice na letecké motory, přemlouval nás, ať zůstaneme, nabízel nám plat čtyři a půl tisíce franků. To bylo hrozně peněz, pamatuju se, že za 6 666 franků se ve Švýcarsku prodávala Škoda 120 GLS,“ popisuje pamětník. Dodává, že u něj zvítězil pocit zodpovědnosti k sestře a rodičům, kteří by z jeho emigrace měli velké problémy.

K jednomu z největších zážitků z cest patřil výšlap na horu Mönch ve Švýcarsku, jen tak v džínách a keckách. Najednou z nebe přistála na ledovci dvě letadýlka na lyžičkách. „Kamarád se toužil proletět, tak si zaplatil dvacet franků za let. Pilot se s námi spřátelil a pozval nás k sobě,“ vypráví pamětník. Ten pozvání skutečně přijal a v červnu roku 1989 přijel do Švýcarska už se svou manželkou. Vzpomíná, že v té době, ač pár měsíců před revolucí, nikdo nedoufal, že by totalita mohla padnout. Solidarita jeho švýcarského známého vůči lidem ze socialistické země prý byla nezměrná. Během dovolené za Hůrkovy vše platil.

Neprojdou! Aneb vojna u pohraniční stráže

V roce 1982 nastoupil Zdeněk Hůrka povinnou vojenskou službu u Pohraniční stráže v Domažlicích. Protože měl maturitu, byl zařazen do poddůstojnické školy v Březové u Sokolova. Po krátké době zažil bizarní výslech u příslušníka kontrarozvědky. „Ptal se mě, s kým jsem se bavil na svých cestách v zahraničí, co jsem vyprávěl o Československu a podobně. Na závěr se mě zeptal: ‚Mezi námi, kde je to lepší, tam, nebo tady?‘ Ani nevím, jak mě to napadlo, ale odpověděl jsem, že teoreticky by to mělo být lepší u nás,“ říká pamětník. Několik dalších týdnů pak zřejmě kvůli své drzosti strávil u krumpáče v technické četě. Pak byl ale díky své brilantní znalosti němčiny zařazen k takzvaným pátračům. To znamenalo, že měl v civilu chodit po Domažlicích, po kempu na Babylonu, nebo jezdit vlakem a vytipovávat případné narušitele hranic. Většinou se jednalo o občany NDR nebo Polské lidové republiky, kteří se přes Československo chtěli dostat na Západ. Vzpomíná, že jako milovník cestování považoval fakt, že má bránit hranice před narušiteli, za paradoxní. „Jenže na vojně vás to za tři týdny semele,“ komentuje. „Službu nebylo možné moc sabotovat, dostat se za dráty bylo takřka nemožné. Když někoho chytili, tak se vyšetřovalo, proč prošel, proč jsme ho nenahlásili a podobně.“

Těžké chvilky zažíval Zdeněk Hůrka během výslechů, které měl díky své znalosti němčiny tlumočit. Často totiž se zadrženými soucítil. To se týkalo třeba výslechu Jugoslávce, zadrženého na základě udání pomocníků pohraniční stráže. „Pracoval v Německu a do ČSR odjel na dovolenou. Cestoval různými způsoby, stopem, vlakem… Cestou zpátky domů zabloudil, takže se v Peci pod Čerchovem ptal místních, kde je hraniční přechod Folmava. Právě tato otázka vyburcovala všechny pomocníky pohraniční stráže a muž byl zadržen a následně převezen k výslechu. Kontrarozvědčík se ho ptal na klasické otázky, jak se sem dostal, co tady dělal, kde pracuje, potom se zeptal, kde bydlí a jestli tam nejsou náhodou kasárna. Muž to potvrdil a řekl, že bydlí hned naproti kasárnám. Kontrarozvědčík ho zasypal otázkami, jaká je tam technika, kolik je tam vojáků, jaké mají státní poznávací značky. Kluk se zasmál a zeptal se, proč to chce kontrarozvědčík vědět a že mu stejně nic neřekne. Výslech končil výhružnou otázkou, jestli se ještě někdy chce podívat do Československa. Musel slíbit, že bude situaci sledovat a že se pak setkají a informace předá,“ líčí pamětník.

Další dramatický případ se odehrál v kempu Babylon. Pátrači tam měli maringotku, kde se na týden ubytovali, a měli sledovat, jestli se východoněmečtí občané nepokusí přejít hranici. Jednoho rána vzbudil skupinu telefon. „Volal operační důstojník z Domažlic a ptal se, jestli se nám neztratili z kempu nějací Němci. Cestou do recepce nás zastavil recepční s tím, že mu tam brečí tři Němky, protože se jim nevrátili manželé z výletu,“ vypráví Zdeněk Hůrka.  Ženy vypověděly, že muži odejeli do Domažlic na nákup a zdrželi se. Ve skutečnosti počkali, než se setmí, a v oblasti Čerchova se pokusili přejít zelenou státní hranici. Hranice byla velmi dobře zabezpečená, takže bylo skoro nemožné utéct. Dostali se přes dráty, ale i tak byli odhaleni. Jeden byl postřelen, jeden zadržen a jednomu se podařilo utéct. Otázkou bylo, jak se dostali přes všechna zabezpečení, kvůli tomu jsme skončili u výslechu i my,“ dodává pamětník. 

Ve spárech vojenské kontrarozvědky

Podle materiálů z Archivu bezpečnostních složek byl pamětník na krátké období vytěžován jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky. Návrh na jeho získání je z dubna 1983 a je odůvodněn tím, že měl kontakty v západní cizině a hovořil dobře německy. Z dokumentu z dubna roku 1984 vyplývá, že byla spolupráce s ním ukončena a že se jevil jako „průměrný spolupracovník“. Zdeněk Hůrka s odstupem času komentuje záznam takto: „Na Silvestra roku 1982 jsem měl službu jako pátrač v civilu na nádraží. Přišli za mnou příslušníci ozbrojené stráže železnic, abych jim šel tlumočit. Seděla tam holka s klukem a zjistili jsme, že se neskutečnou náhodou známe. V roce 1981 jsem si je totiž zastavil na stopu v Jugoslávii. Ten kluk vytáhnul flašku vodky a společně jsme se napili, odmítnout jsem to nemohl, bylo by to podezřelé.“

Asi po deseti dnech se měl pamětník dostavit na vojenskou kontrarozvědku, kde mu major Kalčík vyhrožoval, že ví o té vypité vodce a že pokud nebude spolupracovat, zničí ho. „Ten kluk z Německa mi napsal dopis, že přijede, a rodiče mi ho přeposlali na vojnu. Kalčík mi dal instrukce, co mám od něj zjistit, on ale nakonec nepřijel, a tak jsem nemusel nic zjišťovat, ani předávat,“ vysvětluje ve shodě s materiály z ABS.

Konečně svoboda

Zdeněk Hůrka s nadšením přivítal listopadové události roku 1989. V té době pracoval stále v Škodovce, ale od svěráku povýšil do technické knihovny. „V Plzni se první demonstrace konaly v úterý 21. listopadu.  27. listopadu pak byla vyhlášená generální stávka. Nejdřív nás na ni nechtěli pustit a také postoj některých kolegů byl zajímavý, někdo se nechtěl účastnit pro případ, že by se to ještě takzvaně otočilo,“ vzpomíná. Reakce na příchod Škodováků na náměstí Republiky byly i podle dalších pamětníků[1] velmi bouřlivé. „Škodovka je tady, Škodovka je s námi,“ vítaly je nadšené davy.

Po sametové revoluci se mohl Zdeněk Hůrka konečně lépe profesně realizovat a svobodně se věnovat svým zálibám. „Hned na podzim roku 1990 jsem si udělal živnostenský list, pracoval jsem v nakladatelství Kletr a začali jsme vydávat mapy a průvodce po znovuotevřených příhraničních oblastech,“ říká s tím, že v roce 1993 nastoupil do zpravodajství nového plzeňského rádia FM plus. To bylo první soukromou rozhlasovou stanicí v kraji, moderátoři tak byli za velké hvězdy: „Měli jsme fotbalový klub, říkali jsme si černobílí ďáblové a o víkendech jsme jezdili na zápasy po vesnicích. Z místa se dělaly živé vstupy do vysílání, byla to událost. Oplátkou jsme nechtěli nic jiného, než guláš a pivo.“ Po pěti letech odešel Zdeněk Hůrka do první regionální televize v Plzeňském kraji, později pracoval s kolegyní Danielou Vítovou v PR agentuře Public Eye a spoluzaložil vydavatelství Starý most, které se specializuje na knihy o Plzni a o Šumavě. V době našeho natáčení v roce 2024 se Zdeněk Hůrka rozhodl omezit své pracovní aktivity a více si užívat volného času. S obavami se ale vyjádřil k současné společensko-politické situaci: „Lidé si neváží demokracie a věří populistům, je to bohužel problém celé Evropy.“

 

[1] https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/skodovaci-jdou-to-bylo-radosti-20191127.html