Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anastázia Hübnerová (* 1928)

Svou práci jsem chápala jako poslání

  • narozena 9. listopadu 1928 ve Gbelech na Slovensku

  • zažila nálety na Gbely i osvobození Rudou armádou

  • v letech 1949–1953 vystudovala zdravotnickou školu v Brně

  • pracovala jako porodní asistentka v nemocnici ve Valticích

  • vzpomíná na perzekuci řádových sester

  • v roce 1990 se setkala s papežem Janem Pavlem II.

Anastázia Hübnerová přišla na svět 9. listopadu 1928 ve Gbelech na západě Slovenska. Narodila se do rolnické rodiny, rodiče měli hospodářství, na kterém byly děti zvyklé odmala pomáhat. Anastázia měla osm sourozenců, jednu sestru a sedm bratrů, od toho nejmladšího ji dělilo čtyřiadvacet let. Pomáhala tedy nejen na hospodářství, ale i s mladšími sourozenci, již v útlém věku dokázala zastat domácnost. Přesto vnímá Anastázia svoje dětství jako hezké a šťastné.

Pobili slepice, vzali zásoby a zase táhli dál

Základní vzdělání získala ve Gbelech, tři roky byla škola církevní, dva obecná a další tři měšťanská. To na Slovensku fungoval samostatný, ve skutečnosti však na nacistickém Německu závislý Slovenský stát. „Když vyhlásili stanné právo, všichni jsme se báli. Když se chodilo drát do chalup peří, šly jsme s dívkami vždycky po dvojicích, jen s malým světýlkem, a doufaly jsme, že nikoho nepotkáme.“

Již před první světovou válkou byla ve Gbelech odhalena ložiska ropy. Těžba probíhala nejprve pod domácí, za druhé světové války pod německou správou. Těžba probíhala i ve gbelském okolí a ke konci války toto strategické místo Spojenci často bombardovali. Gbely samotné zásah nedostaly, ale Anastázia vzpomíná, jak se společně schovávali ve velkém sklepě u sousedů přes ulici.

Jednou ze sklepa vylezli a zahlédli vojáky v čapkách místo přileb. Do Gbel dorazila Rudá armáda. „Byli celkem slušní. Nějakou dobu jsme je měli ubytované v domě, řadoví vojáci se uložili ve stodole, kde měli zřízenou i kuchyni, pro důstojníky jsme museli vyčlenit pokoj. Pobili nám slepice, vzali zásoby a zase táhli dál.“

Jednoho dne jsem přišla do práce a řádové sestry byly pryč

Po válce pamětnice vystudovala dvouletou hospodyňskou školu, rodiče totiž předpokládali, že Anastázia převezme hospodářství. Ta si ale myslela na studium práv, po únoru 1948 ale od této myšlenky upustila. „U nás vstoupili do komunistické strany hned po únoru hlavně ti, kteří nechtěli a neuměli moc pracovat. Místo práce dělali schůze a lampionové průvody. Nikdy jsem se k nim nedala.“

V roce 1949 začala studovat v Brně zdravotnickou školu. Bydlela na internátu, který byl zbudován v prostorách bývalého kláštera. Když školu v roce 1953 dokončila, dostala umístěnku do Nemocnice řádu Milosrdných bratří ve Valticích. Nenastoupit tam bylo zhola nemožné. Školu dokončilo třináct děvčat, a kdo nechtěl nastoupit tam, kam ho umístili, musel si za sebe sehnat náhradu.

Po příchodu do Valtic si mohla pamětnice vybrat, kde bude bydlet. Starosta jí udělal prohlídku několika domů po odsunutých Němcích s tím, že jsou hned k nastěhování a po třech letech si může zažádat o koupi domu. Anastázia odmítla, byla totiž sama a šla raději do menšího bytu.

„Dělala jsem na porodnickém oddělení. Jen tři jsme byly civilní sestry, ostatní byly sestry řádové. Jednoho dne jsem přišla do práce a řádové sestry byly pryč, nikdo nevěděl, kde jsou. Komunisté řád zrušili, jen některé tam později směly zůstat a pracovat jako civilní zaměstnankyně. Dostaly pokoj vybavený nábytkem a nějaké oblečení.“ Anastázia chodila tajně křtít děti v době, kdy komunisté jakékoliv projevy víry trestali. Na jedněch křtinách se dokonce seznámila se svým mužem, kterého si v roce 1957 vzala. Spolu vychovali syna Igora.

Do Říma za papežem

Anastázia Hübnerová většinu svého života tvrdě pracovala, dvanáctihodinové nebo i čtyřiadvacetihodinové směny v nemocnici nebyly ničím výjimečným. Svoji práci brala jako poslání a v okolí byla vyhledávanou porodní asistentkou. Dne 21. srpna 1968 sloužila noční směnu, když v rádiu zaslechla zprávy o okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. „Připomnělo mi to rok 1938, když v rádiu říkali, že je vyhlášena mobilizace. Měla jsem strach, že vypukne opět válka. Hned po šichtě jsem šla do obchodu koupit, co se dalo, k řezníkovi, který rozdával konzervy. Městem jezdily tanky a lidé Rusům točili cedule směrem na Rakousko, tak se tam tak vojáci motali po okolí. Dva týdny jsem si brala s sebou do práce syna, nechtěla jsem ho nechávat doma samotného.“

Strach z války časem polevil a situace ve státě se vrátila opět do zajetých kolejí. Sametová revoluce zastihla Anastázii Hübnerovou na témže místě jako okupace, v nemocnici ve Valticích. Tam pracovala až do roku 1992. Na Velikonoce roku 1990 se zúčastnila zájezdu do Říma, kde měla možnost setkat se s papežem Janem Pavlem II. „Pořádali to slovenští salesiáni, kteří mají v Římě ubytovnu. Domluvili nám návštěvu na jeho letním sídle, kde pro nás odsloužil mši a pak si s námi ještě popovídal. Rozuměli jsme si, polština a slovenština mají k sobě blízko. Pak nám ještě každému daroval růženec a modlitební knížku, mám to stále schované.“

Anastázia Hübnerová žije stále ve Valticích. Je vdovou, ale radost jí dělají vnoučata a už i pravnoučata.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)