Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Hromádka (* 1937)

• narodil se 14. června 1937 v Cejli

• od roku 1952 studoval kamenickou školu v Černé Vodě, Žulové a Hořicích

• v roce 1962 se oženil a přestěhoval se do Skutče

• v roce 1966 si jako kameník zřídil živnost

• po srpnu 1968 poslal do deníku Práce dopis kritizující sovětskou okupaci

• od roku 1971 učil na kamenické škole v Hořicích

• v roce 1973 byl zatčen a obviněn z nepovoleného podnikání

• v roce 1975 se odvolal a u soudu vyhrál

• roku 1985 poprvé vycestoval a pracoval v zahraničí

• v roce 1992 založili firmu ART STONE Hromádka & syn

• v roce 2021 žil v Hořicích

V těžkých životních chvílích nacházel Kamil Hromádka útěchu ve svém řemesle. Za války kvůli kolaborantovi z rodné vesnice přišel o strýčka v koncentračním táboře, jeho tatínek po nástupu komunismu o velké hospodářství. I když byl statkářský původ posléze Kamilovi překážkou při volbě vzdělání, našel se v práci s kamenem.

V uvolněnějších šedesátých letech si zřídil živnost, aby mohl lidem poskytovat základní kamenické služby, a nakonec se musel soudit, aby za to tvrdě nezaplatil. Přesto mu celoživotní píle přinesla dobrý pocit z bezpočtu uměleckých výtvorů, mnoha šikovných učňů i z prosperující firmy.

Z rodiny statkářů a dobrodruhů 

Kamil Hromádka se narodil 14. června 1937 v domě rodičů v Cejli, nedaleko Jihlavy. Byl sedmým a nejmladším potomkem ve velkém rodinném hospodářství. Tatínkovo hospodářství čítalo patnáct hektarů půdy, hospodu s divadelním sálem a obchod se smíšeným zbožím. Hromádkovi žili v Cejli již po generace a další jmenovci bydleli i v nedaleké Dolní Cerekvi. 

Hospodářství rozšířil hlavně Kamilův dědeček Jan, který koupil budovu cejlské obecné školy a přebudoval ji na kulturní centrum obce. Během let se na pódiu hrálo na šedesát představení a malý Kamil často pozoroval, co se dělo v zákulisí. Když se zrovna nehrálo, rádi ho s kamarády využívali pro hru na partyzány nebo stolní tenis. Tatínek Josef převzal celé hospodářství jako nejstarší přítomný syn, když mu bylo dvacet osm let. 

Dědeček zemřel mladý, ve čtyřiceti osmi letech, na tuberkulózu a Kamil si pamatoval jen babičku Marii, rozenou Roubalovou. Ta žila v horním patře statku, kde dědeček kdysi postavil byt pro své děti. Pamětník vypráví, jak jí nahoru nosil od maminky obědy. Na maminku Karlu měl ovšem hezké vzpomínky, byla krásná, pracovitá a zbožná. Vedle statku stála Boží muka, která maminka opečovávala a s rodinou dvakrát týdně docházela do katolického kostela v Dolní Cerekvi. Pocházela z Jihlavy, kde měla její rodina Vašíčkových hokynářství. Tam se také po první světové válce setkala s tatínkem. 

Ve vzpomínkách také vyvstávají tatínkovi bratři Jaroslav a Antonín. Oba se jako ruští legionáři účastnili bojů v první světové válce. Když nastal mír, Rusové jim nedovolili se vrátit do Československa, oni se proto vydali na východ, rozhodnutí dojít domů třeba přes celý svět. Skutečně se jim podařilo přes Transsibiřskou magistrálu dojet do východní Asie a lodí přes Čínu do Ameriky a domů do středu Evropy.  

Když pak stát usiloval o hustší osídlení Podkarpatské Rusi, odjeli do Užhorodu a pomáhali s rozvojem infrastruktury, dokud je krátce před válkou nevyhnali na západ Maďaři. Později se pokoušeli o uznání náhrady majetku, ale nebyli úspěšní.  

Válka lidi rozeštvala 

Z vyprávění věděl, že v roce 1938 ještě českoslovenští vojáci tábořili v Cejli, když opouštěli obranné pozice v pohraničí, o rok později uviděl první německé vojáky. „Projížděli také naší vesnicí směrem na Čeřínek, kde byl vrch, který měl asi sedm set metrů nad mořem a byla tam zřejmě vysílací stanice,“ vyprávěl pamětník.  

Během války po Cejli obcházel bubeník, který každý den ve vesnici rozhlašoval nová nařízení říšských úřadů i počty potrestaných či zavražděných občanů. Tatínek v obchodě musel vylepovat různá nařízení a doma nesměl bez povolení porážet domácí zvířata. Na statku nestrádali tolik jako lidé z měst, ale museli odevzdávat předepsané dávky. V noci se vesnice nořila do tmy a tichem ve světnici Hromádkových se slabě nesl zvuk malého rádia. Rodiče na něm poslouchali Londýn s ušima nalepenýma na reproduktoru. 

Válka rozsévala nejistotu a rozdělovala lidi. Mezi hospodáři v Cejli se našel kolaborant. Byl jím hostinský Jan Vejvoda z konkurenční hospody U Vejvodů a doplatil na to Kamilův prastrýc Josef Roubal, bratr babičky Marie. S kamarádem si v hostinci vykládali o porážce Němců a brzy je na udání přijelo zatknout gestapo. Oba skončili v koncentračním táboře Osvětim a už se nevrátili. Hostinského Vejvodu po válce soudil lidový i řádný soud, po několika letech ve vězení se však do Cejle vrátil a pokračoval v řízení hostince. 

Konec války měl Kamil spojený se sovětskými vojáky. Němečtí vojáci ustupovali a jednoho jarního večera se u Hromádků ozvalo klepání na dveře. „Táta šel otevřít a před ním stáli důstojníci Rudé armády. Pozval je dál, domluvili se, co by pro ně mohl udělat, a oni mu sdělili, že tu chtějí tábořit. Otec natočil pivo, dal jim najíst, bylo pomalu ráno, svítání. Na dvoře a na lukách už byly povozy a auta, vojáci odpočívali, polehávali po mezích i na našem dvoře,“ vzpomínal Kamil. Zůstali deset dní a nechali po sobě kulhavou klisnu Mindu a vlčáka Hasinu. 

Kuriózní zážitek z konce války měl Kamilův nejstarší bratr Jaroslav, v té době v učení na kuchaře v Jihlavě, který se v poválečné euforii vyhoupl na projíždějící tank Rudé armády a s osvoboditeli odjel až do Prahy. Tam se usadil a vzdělání si doplnil v hotelu Alcron. Kamil o něco dříve nastoupil do obecné školy v Cejli, na kterou navázal měšťankou v Dolní Cerekvi.  

Komunisté mu svěřili jen kámen 

Poválečné nadšení v Československu netrvalo dlouho, zejména pro statkáře, kteří sotva napravili škody způsobené válečnými lety a už museli ustupovat komunistickým restrikcím. U Hromádků s bolševiky nikdo nesympatizoval. „Když se u nás setkávali příbuzní, vyprávěli si. Z Prahy byly ty informace objektivnější a znalejší, tak tety vyprávěly, že to nemůže takhle vydržet, že to praskne,“ popisoval pamětník. 

Kamil situaci tolik nevnímal, jako jedenáctiletý chlapec si užíval dětství. Do toho mu však rok po nástupu komunismu vstoupila maminčina smrt. Zemřela ve čtyřiceti devíti letech a rodinu to zasáhlo. Její práci na statku si rozdělili sourozenci, hlavně nejstarší přítomní, bratr Josef a sestra Hanka. Nicméně hospodářství se notně zmenšilo, z mnoha hektarů rodině zůstal pouze záhumenek, a přišli i o hospodu se sálem a obchodem. V hospodě se scházeli místní funkcionáři a jeden z Kamilových bratrů si jednou vyslechl konverzaci, kdy se domlouvali, jak jednoho z vesnických mladíků nepustí na školu. 

Podobně se jindy zřejmě dohodli o Kamilovi, protože ve čtrnácti letech poprvé pocítil svůj údajný kulacký původ. Na vysněnou uměleckou školu, obor malby a grafiky, se nedostal. Tatínek ho i s jeho malbami vzal na kamenické učiliště v Lipnici nad Sázavou. Ředitel učiliště mu nakonec doporučil obor reprodukčního sochařství v Černé Vodě na odlehlém Jesenicku. Kamilovi se to zalíbilo a na školu nastoupil. Škola se v dalším roce stěhovala do Žulové a následně do východočeských Hořic. Zejména v pohraničí byl kamenický průmysl rozvinutý a Kamil vzpomínal, že učiliště v Žulové vlastně sídlilo v areálu bývalé německé firmy. Zázemí měli tedy studenti vcelku pokrokové. Pamětník se pro sochařinu nadchl a učení zdárně dokončil. 

Po škole ho stejně jako další mladíky čekala povinná vojenská služba. Kvůli kubánské krizi se mu vojna prodloužila o dva měsíce, přesto na ta léta vzpomínal v dobrém. Byl přiřazen k leteckým technikům na letišti na Božím Daru, ale plně těžil ze svého řemeslného vzdělání. Sochy, které armáda spravovala a někdy i stěhovala, totiž občas přesuny poškodily a kameníků jako Kamil bylo ve službě málo. Část vojny tak například strávil v Košicích, kde opravoval sochu pilota na místním vojenském učilišti. 

Lidé postrádali služby a řemesla 

Po vojně se vrátil na východ Čech za svou spolužačkou z Hořic, Helenou Krejčovou. Přátelili se už na škole, ona na něj dva roky počkala a vztah přerostl v zasnoubení. V roce 1962 se Kamil s Helenou vzali a usadili se ve Skutči, kde si postavili družstevní byt. V dalších sedmi letech pamětník pracoval jako mistr kamenických provozoven v Cejřově, Hlinsku či Srní. Hromádkovým se narodila dcera a Kamil, který od malička s bratry hrával hokej, vstoupil do skutečského hokejového mužstva. 

V tehdejší uvolněné atmosféře si dokonce zařídil pracovní povolení na vedlejší pracovní činnost a začal na živnost gravírovat, portrétovat či tesat náhrobky. „Nebyly služby. Nikdo neměl možnost si nechat nabrousit sekerku nebo nůžky, protože ta řemesla nefungovala. Dokonce, co jsem slyšel na uličních schůzích, tak i sami komunisté si na to stěžovali,“ vysvětloval pamětník. 

Když v roce 1968 Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, někteří zaměstnanci provozovny v Cejřově se situací nesouhlasili. Kamil sepsal protestní dopis, pod který se podepsali i zaměstnanci, a odeslal ho do novin Práce. „Dojížděli jsme do Litomyšle za snachou a měli jsme dcerku, která byla ještě malá. V autobuse jsme viděli, jak na těch polích kolem stála děla. Nevím, jestli byla polské, nebo ruské armády, ale bylo nám docela úzko,“ vzpomínal na první setkání s okupanty. 

S počátkem normalizace dostal Kamil nabídku ze své bývalé školy v Hořicích, aby tam nastoupil jako učitel odborného výcviku, modelování, kreslení a výtvarné výchovy. Vždy platil za talentovaného žáka a schopného sochaře a na pedagogické fakultě v Hradci Králové si začal doplňovat nutné dvouleté vzdělání. V roce 1970 se Kamilovi navíc narodil syn. O rok později se již stěhovali do garsoniéry v Hořicích. 

Podmínka a osvobozující verdikt

Učitelský plat nebyl nijak vysoký a pamětník se každý den po práci ve škole vracel domů, aby pokračoval na drobných zakázkách, které rodině vylepšovaly rozpočet. Právě praxí však sochař nabíral zkušenosti, které mohl předávat žákům a zúročovat v náročnějších projektech. Nástup do školy k takovým nabídkám otevíral dveře. Živnost, na kterou jako kameník podnikal, pokládal i po několika letech za platnou, přestože komunikace s příslušnými úřady od začátku vázla. Jednoho dne v roce 1973 ho však při cestě domů na kole zastavil vůz kriminální policie. 

Kamila odvezli na policejní stanici v Hořicích a začali ho vyslýchat. Mezitím další kriminalisté vyrazili k němu domů, aby provedli domovní prohlídku. Zaměřili se na novou dílnu, kde pamětník podnikal. „Manželka měla toho malého kluka v náručí a málem se zhroutila, nevěděla, co se děje,“ vzpomínal Kamil. „Vyndali všechny dokumenty, které jsem měl v regálu, zákazníky, adresy, peníze a tak dále. Mezi nimi byla právě kopie toho dopisu Protest proti okupaci vojsk,“ dodal. Pamětníkův dopis, na který nedostal odpověď, mu po letech přitížil. 

Následovalo nové kolo výslechů a nakonec strávil dva dny ve vězení, než ho policisté propustili. Svou dílnu doma našel zapečetěnou. Vedlejší pracovní činnost měl do vynesení rozsudku přísně zakázanou, a v následujících dvou letech tak rodina zažívala krušné časy. Pak přišlo dlouho očekávané rozhodnutí soudu v jeho případu a on si vyslechl trest pětileté podmínky pod pohrůžkou dvou a půl roku vězení za nedovolené podnikání. S rozsudkem se však Kamil nesmířil a obratem se odvolal ke krajskému soudu. 

Noví soudci na celou věc pohlíželi jinak a výsledný rozsudek zněl: „Jelikož pan Hromádka platil daně, ohlásil svou vedlejší pracovní činnost na obecním úřadě, nebylo mu sděleno, zda může, či nemůže pokračovat, a vytvářel práce trvalé umělecké hodnoty, zbavuje se veškerých obvinění a soudních rozhodnutí okresního soudu v plném rozsahu,“ opakoval Kamil z paměti osvobozující rozsudek z roku 1975. 

Na Západ

Ulevilo se mu doma i v práci, kde dříve ve své přítomnosti neustále cítil nervozitu kolegů. Nakonec se ho ale zastal samotný ředitel školy, který ho i nad předloženým dopisem zaslaným do novin obhajoval jako kantora na svém místě. K živnosti se opět vrátil, ale všechno fakturoval skrze školu. Měl tak za práci menší výdělek, ale nemusel se bát žádných postihů. Na víc ani nemohl pomýšlet, jelikož nehodlal vstoupit do komunistické strany. 

Uznání se mu začalo dostávat spíše mezi ostatními sochaři a od poloviny sedmdesátých let se začal dostával ke spolupráci s významnými akademickými sochaři. Mezi jména, kterých si opravdu vážil, patřili Josef Vajce, Jiří Marek, Stanislav Hanzlík nebo Vladislav Gajda. V osmdesátých letech přivedl k práci s kamenem svého syna a na některých z projektů pracovali společně. Ve škole působil s velkým nasazením a neustále hledal, kam by mohl rodinné řemeslo posouvat. 

Ve škole s ním již od sedmdesátých let působil akademický sochař Michal Moravec a oba se přátelili. V polovině osmdesátých let se spolu domluvili na studijní cestě do Itálie. Michal Moravec byl ve straně, a proto se mu podařilo povolení pro oba zajistit. Kamil měl kontakt na hořického absolventa Františka Pechwitze, který emigroval do Německa, a rozhodl se mu napsat dopis.

Nemohl ho ale poslat obyčejně poštou a Michal se nabídl, že zařídí jeho propašování za hranice. O dalším osudu dopisu nevěděl, nicméně s Michalem nastoupili do vlaku na Západ. Jízdenky jim umožňovaly na trase z vlaku vystoupit a nastoupit do jiného, a tak zamířili do Würzburgu v západním Německu. V cíli na nádraží Kamil Františku Pechwitzovi zavolal a on pro ně ochotně přijel, přestože jejich ohlašovací dopis neobdržel. Oba sochaři tušili možnost přivýdělku v jeho ateliéru a skutečně mu během týdne pomohli dokončit reprodukci nacisty zavražděného faráře Kolbeho. 

Z Německa Kamil s Michalem vyrazili do Itálie a prohlédli si krásné sochy Milána, Říma, Verony či Benátek. Na zpáteční cestě se po domluvě s Františkem Pechwitzem vrátili do Würzburgu. František je provedl po městě a domluvili se, že následující léto ve stejné sestavě přijedou za výdělkem. Na to už však nedošlo a až později se Kamil dozvěděl, že Michal prý do Würzburgu vyrážel sám za jeho zády a před Františkem Pechwitzem se vymlouval, proč svého kolegu nemohl vzít s sebou. 

Tajemstvím úspěchu byla neochvějná podpora manželky

Až do sametové revoluce se Kamil za hranice nepodíval. Listopadové události prožíval hlavně ve škole, kde iniciativu převzali studenti. Vstoupili do stávky a ve třídách začali množit letáky. Ředitel školy místnost s psacími stroji brzy zamknul, a tak si studenti, včetně Kamilova syna, přinesli psací stroje z domu a v podpoře revoluce pokračovali. Mezi učiteli, kteří byli ve straně, se šířily obavy. 

Kamilovi se prý kolega Michal Moravec svěřil se svým stranickým úkolem. „Musíme nastoupit a převzít iniciativu Občanského fóra.“ Revoluci nakonec oba ustáli na svých místech, ale hned v následujícím roce Kamilovi zavolal František Pechwitz a požádal ho, aby přijel i se synem dokončit sousoší na kašnu, od kterého vyhodil Moravce. Ten totiž neustále zvyšoval nároky na peníze i stravu a Františkovi s ním došla trpělivost. Pamětník se rozhodl po devatenácti letech opustit hořickou školu a odjeli se synem práci dokončit. Navíc navštívili sochařské výstavy v Norimberku nebo Veroně. V dalších dvou letech se do Německa vraceli, pracovali v dalších firmách či kamenických hutích a objížděli výstavy práce s kamenem.  

Po návratu do Hořic založili firmu ART STONE Hromádka & syn, ve které začali uplatňovat poznatky ze Západu. Koupili pozemek se zdevastovaným statkem, parcelu vyčistili a začali budovat moderní pracoviště. Kamilův syn se zajímal o CNC stroje, a tak jako první u nás vyráběli sochy touto metodou. Během let zhotovili bezpočet drobných i velkých a náročných zakázek, výrobu rozšířili o práci se dřevem a vybudovali tak prosperující firmu se zvučným jménem. Vedení postupně převzal po Kamilovi jeho syn, a pamětník si tak mohl začít užívat zaslouženého důchodu. Vrátil se k malbě, nikdy nepřestal sochařit a zdůrazňoval, že tajemstvím úspěchu jeho celoživotního snažení byla neochvějná podpora manželky Heleny, se kterou žil v roce 2021 v Hořicích.