Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hroch (* 1920  †︎ 2015)

• narozen 7. dubna 1920 v osadě Janoušov na Lanškrounsku

• za 2. světové války podporoval partyzány a doma shromažďoval náboje

• od dubna do června 1944 byl vězněn nacisty v Šumperku

• na konci války ukrýval ruské zajatce

• při ústupu německého vojska si dělostřelectvo udělalo obrané postavení přímo u jeho chalupy

• po založení JZD v Cotkytli mu komunisté sebrali zemědělské stroje, dobytek a polnosti

• byl nucen vstoupit do JZD, kde pracoval až do důchodu

• celý život prožil v rodné chalupě na samotě Velká Stráň u Janoušova (obec Cotkytle)

• zemřel 9. září 2015

Josef Hroch se narodil 7. dubna roku 1920 na samotě Velká Stráň u Janoušov, obec Cotkytle. Janoušov je malebná horská vesnice jako vystřižená z filmu Želary. Domy jsou roztroušeny po okolí a k některým vede jen úzká vyšlapaná cestička.

V okolí Cotkytle se nacházely vesměs české obce. Byly zde jako ostrov v čistě německé pohraniční oblasti česko-moravského pomezí. Lidé zde žili těžkým životem a možná i právě proto si všichni zachovali svou hrdost k češství, za kterou neváhali bojovat. Nemalé procento zdejších obyvatel se během druhé světové války zapojilo do odboje. Mezi ně patřil i Josef Hroch.

Obsazení pohraničí a začátek odbojové činnosti

Po mnichovské dohodě připadla Cotkytle k Třetí říši. Při následujícím plebiscitu lidé z této obce jako jedni z mála hlasovali proti Hitlerovi. Už v roce 1941 zde vznikla odbojová organizace. Začaly se shromažďovat náboje a zbraně. I přes velké nebezpečí je doma schovával i Josef Hroch a i jinak se podílel na odbojové činnosti a podporoval místní partyzány.

Zatčení

Od jara do léta 1944 proběhla téměř ve všech českých vesnicích v této oblasti vlna zatýkání. Pro podezření z napomáhání převádění odbojářů do Jugoslávie si gestapo 24. dubna 1944 přišlo i pro Josefa Hrocha. „Jednou si pro mě přijeli. Bylo to v dubnu 1944. Brzo ráno, teprv se rozednívalo.“ Gestapo prohledalo celý dům, ale Josef Hroch naštěstí měsíc před jeho příchodem všechny náboje, které měl doma, zakopal na zahradě, a tak si nejspíš zachránil život. „Matka měla na plotně vařený brambory, tak ty rozsypali, rozházeli je po síni. Mysleli, že tam bude něco schovaný.“

Nejprve byl s dalšími vězni z okolí odvezen do Lanškrouna, kde musel dlouhé chvíle plné strachu čekat na svůj další osud. „Jeden gestapák takhle mě vedl za rukáv a postavil mě v místnosti k zamléčenýmu oknu neprůhlednýmu ven. Tak já jsem všechno viděl, co se děje za mnou, jako v zrcadle. ,Tady v pozoru stát, a jak se pohneš, tak dostaneš nářez.‘ A teď vedou zas někoho a ten jeden, co tam stál, ten se ohlíd’. Ale to neměl dělat. Ten gestapák přiskočil k němu, nakopal mu, chytl ho za vlasy a mlátil s ním o zeď, až mu krev z nosu stříkala. Tak jsme tam stáli hodně dlouho.“

V Šumperku ve vězení

Po tomto otřesném zážitku byl pamětník odvezen do Šumperka na robotárnu, kde byl zavřen do jedné z cel. Skoro celou dobu pobytu ve vězení měl ruce připoutané za zády samoutahovacími želízky, která se při každém pohybu zařezávala do rukou. „Dva měsíce a já pořád svázanej. Pořád jsem měl ruce na zádech.“

Němci zatýkali čím dál víc českých obyvatel, a tak byly cely víc a víc přeplněné. „Byla to cela pro jednoho a už nás tam bylo plno. Už jsme se nemohli pomalu ani hýbat. Mě nechali ležet na té jedné pryčně. Já jsem ležel na bokách. Na každým chvíli. A to už jsem měl ty ruce tak unavený, že když mně to rozdělali na jídlo, tak jsem tu lžíci nemohl ani udržet. Tak deset minut na jídlo to rozdělali. Pořád jsem je měl. I přes noc. A ne v řetízkách. V těch nyklovejch. Takhle ruky u sebe, tak blízko, vzadu. Takhle jsem měl oteklý ruce. Tady zahnisaný. To se chodilo po cele, zaháčilo se o zeď, železo udělalo škrt a už to bylo utažený a povolit to nešlo. Nebo v noci se na to lehlo – hrozný. Hrozný!“

Vězni z cely chodili postupně k výslechu a zpátky se vraceli v otřesném stavu. „Toho Jarmaru pak přinesli v bezvědomí. Hodili ho na podlahu, zamkli a šli pryč. Měl takový vojenský šaty bez výložek. Vycházkový. A tu zadnici, tu měl rozmydlenou s těma kalhotama. Kůže jedna krev. Až v jednom místě mu bylo vidět bílou kost.“ Po této strašné podívané přišel na řadu Josef Hroch. „A konečně jsem přišel já k výslechu. To bylo hrozný, když člověk vidí tak rozbitýho chlapa v bezvědomí a výslech před sebou. No já jsem teda nespal. To byl strašnej nervák.“

Plný obav přišel Josef Hroch k výslechu. Ale shodou šťastných okolností musel vyšetřující odejít a on zůstal jen se zapisovatelkou. Tím se vyhnul nejen výprasku, ale pro nedostatek důkazů byl i zakrátko propuštěn.

Poslední měsíce války

Po propuštění jeho první kroky vedly k místní odbojové skupině, které vyřídil vzkazy z vězení. Nenechal se zastrašit gestapem a ještě více se zapojil do odboje.

V září 1944 byl usmrcen jeho německý soused Jan Janisch. Nejen Josef Hroch, ale i celá obec se dostali do velkého nebezpečí. Všichni se báli, že se Němci krutě pomstí. „Tenkrát jsem měl strach, že nás tady zlikvidujou jak Lidice.“ Situaci zachránila manželka Janische, která si i přes svůj německý původ dobře uvědomovala hrozící nebezpečí pro obec a události kolem zabití jejího manžela zatajila.

Osvobození Rudou armádou a ústup Němců

Osvobození v tomto kraji neprobíhalo hladce. Ze samotné Cotkytle v posledních dnech války zahynulo několik místních obyvatel. Němci se při ústupu tvrdě bránili a jejich dělostřelectvo si vybralo obranné postavení přímo vedle chalupy Josefa Hrocha. „A najednou se tady začalo tak různě prášit. A to sem jezdilo německý dělostřelectvo. Tady bylo aut! Tady vlastně skončila válka u Stráně. Tady bylo dělostřelectvo za barákem. Támhle na rovině. Tady za lánama u Šumvaldu na Lázku. Samý pásový auta, obyčejný auta a tanky. A teď začali pálit. Jak jsme viděli, že se tak práší, tak žádný obsazování Šumvaldu. To by nám dali! Teď začala palba. Ženský chodily po dvoře a uklízely peřiny do sklepa. To ty sukénky se jim takhle nadzvedávaly od toho vzduchu. A granáty od Strážné, od Lázku, ty tak kňučely ve vzduchu. Přilítl soused od vedle a povídá: ,Už máme okna vysypaný.‘ Tam vedle pálili. A já jsem si říkal: ,To by zatím nevadilo. Ale horší bude, až je Rusové objeví. Až začnou kaťuše. To ta chalupa určitě vzplane.‘ Tak jsem začal honem vyvážet stroje ze strodoly.“ A to měl ještě Josef Hroch ve výměnku na půdě několik měsíců schované dva ruské zajatce. Než Němci přijeli, tak je rychle dopravil do lesa, kde už se ukrývala velká část obyvatel obce.

První dny po válce

Ani po uzavření míru neměli lidé v tomto těžce zkoušeném kraji klid. V okolí se pohybovaly ozbrojené bandy Němců a banderovců a lidé se báli chodit do lesa. V okolí probíhaly přestřelky, na což doplatilo ještě hodně místních.

Za komunismu

Po válce se Josef Hroch opět vrátil k práci na hospodářství. Protože tvrdě pracoval, hospodářství jim začalo vzkvétat. To by ale nesměl přijít komunistický převrat a následná kolektivizace. V Cotkytli bylo založeno JZD a lidem, kteří tak lpěli na svých rodových pozemcích, byla v lepším případě násilně sebrána půda a byli nuceni vstoupit do JZD.

Po roce 1948 rodině Josefa Hrocha komunisté nejdříve nasadili neúměrné dodávky. „Do toho osmačtyřicátýho to ještě šlo. Ale pak přišly dodávky. To byly horší dodávky jak za nacistů. To chtěli úplně všechno. To jsme měli nouzi v chalupě.“ To však komunistům nestačilo a rodině nejprve sebrali všechny zemědělské stroje a potom i hospodářská zvířata. Sebrali i koně, na kterých velmi lpěli, a většinu z nich poslali na jatka. Nakonec došlo i na polnosti. „Když jsme nechtěli jít do družstva, tak jsem dostal pole až hrozně daleko. Byly to nekvalitní pozemky na stráních, plné kamení.“ A tak Josefu Hrochovi nezbylo nic jiného, než do JZD vstoupit.

Život po roce 1990 a současnost

Po roce 1990 byly rodině veškeré polnosti vráceny. Byly ale v katastrofálním stavu, plné kamení, a dalo mnoho práce, než je dali do původní podoby. V době pořízení rozhovoru (2009) žil Josef Hroch se svou ženou Annou stále v té samé chalupě, přestože se většina sousedů již dávno vystěhovala.