„Jeden gestapák takhle mě vedl za rukáv a postavil mě v místnosti k zamléčenýmu oknu neprůhlednýmu ven. Tak já jsem všechno viděl, co se děje za mnou, jako v zrcadle. ,Tady v pozoru stát, a jak se pohneš, tak dostaneš nářez.‘ Toho Mináře a Drozda postavili někde dál. A teď vedou zas někoho a ten jeden, co tam stál, ten se ohlíd’. Ale to neměl dělat. Ten gestapák přiskočil k němu, nakopal mu, chytl ho za vlasy a mlátil s ním o zeď, až mu krev z nosu stříkala. Tak jsme tam stáli hodně dlouho.“
„Tak tady do Hoštejna pod Drozdovskou pilu těma lesama jsem je vedl. Tam Němci před pár dněma vyházeli sklady. Měli tam srovnaný podél silnice a v lese sklady až na Drozdovskou pilu. Střelivo, náboje, granáty, dynamit. No hrozné munice tam bylo. No a když ustupovali, tak to všechno vyházeli. To se tady třásla chalupa. To jste viděli tady od nás, jak se kotrnijou stromy až u oblak. A můj děda sekal otýpky u špalku a říkal: ,Proboha! Jestlipak bude konec světa. Vždyť se třepe celá zem!‘ Celý vagony dynamitu. A silnice tam byla místama pryč. Ta byla odmetená na louce. Most vyhozený a dál silnice, co byla na té levé straně když se jede k Hoštejnu, tak to byly takový výměty. Malý údolí udělaly ty exploze. To je znát dodnes.“
„Byla to cela pro jednoho a už nás tam bylo plno. Už jsme se nemohli pomalu ani hýbat. Mě nechali ležet na té jedné pryčně. Já jsem ležel na bokách. Na každým chvíli. A to už jsem měl ty ruce tak unavený, že když mně to rozdělali na jídlo, tak jsem tu lžíci nemohl ani udržet. Tak deset minut na jídlo to rozdělali. Pořád jsem je měl. I přes noc. A ne v řetízkách. V těch nyklovejch. Takhle ruky u sebe, tak blízko, vzadu. Takhle jsem měl oteklý ruce. Tady zahnisaný. To se chodilo po cele, zaháčilo se o zeď, železo udělalo škrt a už to bylo utažený a povolit to nešlo. Nebo v noci se na to lehlo – hrozný. Hrozný!“
„Toho Jarmaru pak přinesli v bezvědomí. Hodili ho na podlahu, zamkli a šli pryč. Měl takový vojenský šaty bez výložek. Vycházkový. A tu zadnici, tu měl rozmydlenou s těma kalhotama. Kůže jedna krev. Až v jednom místě mu bylo vidět bílou kost. Ten Trval z Mohelnice měl nedávno návštěvu. Manželka mu přinesla čistý prádlo, ručník a drobet nějakýho jídla. Tak mu tu ránu tím čistým ručníkem a kapesníkama vyčistil. Ten se pak konečně probral a povídá: ,Ten, co byl pro mě, mně seděl na nohách. Položili mě na lavici, spoutali mně ruce pod lavici a ten, co byl pro mě, mně sedal na nohy a jeden mě mlátil. Proto jsem tak rozbitej. Až jsem potom jim konečně musel říct, že jsme s odbojem směřovali na západ, že jsme s východem nebyli.‘ Tak nějak to řekl. Tak se z toho dostal. Zahojilo se mu to.“
„A najednou se tady začalo tak různě prášit. A to sem jezdilo německý dělostřelectvo. Tady bylo aut! Tady vlastně skončila válka u Stráně. Tady bylo dělostřelectvo za barákem. Támhle na rovině. Tady za lánama u Šumvaldu na Lázku. Samý pásový auta, obyčejný auta a tanky. A teď začali pálit. Jak jsme viděli, že se tak práší, tak žádný obsazování Šumvaldu. To by nám dali! Teď začala palba. Ženský chodily po dvoře a uklízely peřiny do sklepa. To ty sukénky se jim takhle nadzvedávaly od toho vzduchu. A granáty od Strážné, od Lázku, ty tak kňučely ve vzduchu. Přilítl soused od vedle a povídá: ,Už máme okna vysypaný.‘ Tam vedle pálili. A já jsem si říkal: ,To by zatím nevadilo. Ale horší bude, až je Rusové objeví. Až začnou kaťuše. To ta chalupa určitě vzplane.‘ Tak jsem začal honem vyvážet stroje ze stodoly.“
Josef Hroch se narodil v roce 1920 na samotě Velká Stráň u Cotkytle na Lanškrounsku. Tento odlehlý kraj v podhůří Orlických hor a Jeseníků byl odjakživa těžce zkoušenou oblastí. Přestože okolní vesnice byly převážně české, stala se celá oblast po mnichovském diktátu součástí Velkoněmecké říše. I v této svízelné situaci se nemalá část místního obyvatelstva zapojila do odbojové činnosti. Stejně tak učinil i Josef Hroch. Doma shromažďoval náboje a podporoval místní partyzány. Na jaře roku 1944 byl zatčen a strávil přes dva měsíce v šumperské věznici. Skoro celou dobu pobytu v cele měl ruce přikurtované samoutahovacími želízky. Ta se mu při každém pohybu zařezávala do rukou. Po dvou měsících byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Ani tato zkušenost Josefa Hrocha neodradila od další odbojové činnosti. Ve výměnku ukrýval ruské zajatce. Na konci války si ustupující německé dělostřelectvo vybralo obranné postavení přímo u jeho chalupy. Kulky od střel mu létaly nad stavením. Po válce se pustil do práce na hospodářství. Po nacismu ale přišel komunismus a s ním i nucená kolektivizace. Nejprve rodině sebrali veškeré zemědělské stroje, potom hospodářská zvířata a nakonec i polnosti. Nezbývalo mu tak nic jiného, než vstoupit do JZD. Po roce 1990 mu byly polnosti vráceny, ale dalo mnoho práce, než je vrátil do původního stavu. Josef Hroch zemřel 9. září roku 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
