Josef Hrdý

„Začaly represe. První represe byla, že tátu odsoudili na měsíc do vězení – to bylo někdy v roce 1953 – jen proto, že zúrodnil louku, kde tekla voda na Hořánku, na kopci směrem na Komárov, a osel to. Řekli, že se chce obohacovat, že zemědělský plán takový nebyl, a dali mu měsíc basy a 200 000 pokuty. To bylo první seznámení s režimem. Pamatuji se, že tatínek byl uvězněný v Chrudimi a dělal na Křižanovické přehradě, kde jsem byl s maminkou za ním na návštěvě. Pamatuji první mříže. To mně zůstalo také v paměti.“

"Byl rozsudek, tatínek dostal 10 měsíců do basy, ztrátu všech práv občanských, ztrátu všeho majetku, dále nesměl bydlet v okruhu 20 kilometrů kolem Ředic. Moje maminka, protože byla spoluvlastnice, tak jí polovina statku patřila a ona ho dobrovolně a s radostí darovala československému státu. Taťku vystěhovali už na podzim roku 1955 a já abych mohl dokončit pololetí ve škole v Holicích, tak jsme se za taťkou stěhovali za půl roku. V kontaktu jsme byli telefonicky, telefonní ústřednu jsme měli v našem domě. Když jsme přišli do toho Šnakova, kde byl vystěhovaný - to je součást Vysokého Mýta - tak jsme bydleli v jedné místnosti a otec nastoupil trest. My jsme s maminkou byli 10 měsíců sami."

"Kdo měl víc jak deset hektarů, tak byl kulak. Já vzpomínám, když jsem byl malý kluk, tak v jedenácti letech, vyvěsili na stodoly - to nebyly jako dneska všude baráky, to byly stodoly u silnice... Tak vyvěsili plakát, kde dali takovéhle břicho - aby bylo vidět, že je ten kulak přežranej, že vykořisťuje ty ostatní. A napsali tam Špatenka, Hrdý a tak dále - všechny ty, co měli víc jak deset. A já jako malý kluk pamatuju, že jsem šel ještě se dvěma nebo třemi večer - to byla odvaha, ale mně to nedošlo - jsme ten plakát šli strhnout. Aby tam nebyl."

„Tak nás jako školu vždycky dali třeba na sbírání brambor nebo, já nevím, na kleštění řepy, na shazování řepy na pomoc nějakému JZD. Protože na rozdíl od soukromě hospodařícího kulaka, který to dělal ve dvou, tak tam bylo spousta lidí, no ale prostě to nestačili udělat, tak se tam zvaly takhle brigády. No a já jsem už tenkrát říkal: ‚Tam mi řekněte, co mám udělat, já si to udělám, no a jo, když si to uděláš, máš pokoj.‘ Představte si, to je zas vzpomínka, já jsem teda byl hotovej během - já nevím - třech hodin, ti ostatní tam měli být pět, no a já jsem skončil a sedl jsem si. Přišel učitel, který nás tam měl na starost, a říká: ‚Jdi pomoct támhletomu, tomu to nejde.‘ Já jsem byl velkej stavák a řekl jsem: ‚Tak já nikam nejdu, vy jste řekl a tak dále a tak dále, kdo to udělá.‘ Tak jsem šel na pohovor k soudruhu řediteli a měl jsem první ředitelskou důtku. Nikdy víc jsem z chování neměl, ale ředitelskou důtku jsem měl za to, že jsem nešel pomoct spolužákovi.“

„Tak jsem vzal dopis a napsal jsem soudruhu prezidentovi Novotnému - samozřejmě k jeho rukám - ono to přišlo do prezidentské kanceláře, a teď jsem mu vylíčil, že jsem se vyučil v tomhle a v tomhle oboru, že jsem měl... tenkrát nebyly fotokopie, tak jsem jenom konstatoval, že jsem měl vyznamenání a tak dále. Že jsem byl přijat na zemědělskou technickou školu a že to dopadlo takhle a takhle a že teda bych prosil, jestli by to mohli nějak přezkoumat. Představte si, během měsíce - nevím, jestli jsem to vzal s sebou, možná že jo - mně přišla odpověď okresního výboru komunistické strany Chrudim, kde mně psali: ‚Vážený, a to už bych musel citovat, kdybych to četl prostě, přezkoumali jsme, byla nám postoupena, že vaše žádost nebo vaše stížnost na prezidentskou kancelář ohledně vašeho studia na střední odborný škole, my po přezkoumání vám dáváme toto vyrozumění. Nebyl jste doporučen na školu zemědělskou technickou střední Litomyšl od základní organizace KSČ a potom za to, jak se chováte na pracovišti.‘“

„Je pravda, že jsem měl trošku jinačí známkování, to je pravda, ale ono to bylo k něčemu dobré, poněvadž když jsem dostal trojku, tak jsem sice jako malý cítil nespravedlnost, no ale pan řídící řekl v hospodě: ‚Pepíku, dyk víš, my to musíme takhle brát.‘ A bylo to. My jsme mu to zas odvedli, že já jsem zpunktoval spolužáky od šesti roků do deseti, a tenkrát se zavádělo 'Čest práci!' a 'Soudruhu!'... no a já jsem zas zpunktoval kluky a říkali jsme: ‚Dobrý den, pane řediteli!‘ No byla to hrůza, že jo. Nevím, nemělo to snad cenu, ale já jsem to cítil jako takový vzdor, a když jsem viděl, jak mají strach, že teda neprosadí, aby se říkalo 'soudruhu' a 'dobrý den', tak jsem měl takový pocitek tenkrát dobrý.“