Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilja Hradecký (* 1945)

• narozen 1. května 1945 ve Zlíně

• otec Josef Hradecký čelil po válce obvinění z kolaborace, ale obvinění byl zproštěn

• v roce 1951 byl otec propuštěn z pozice účetního v tiskárně v Olomouci a převelen v rámci akce 77 tisíc do výroby na pozici topiče

• po základní škole se Ilja Hradecký vyučil tiskařem v Olomouci

• v roce 1965 narukoval na vojnu k silničnímu vojsku

• otec se v letech 1965 a 1966 pokoušel oficiálně vyjednat vystěhování rodiny do Rakouska

• pamětník po vojně nastoupil v Praze do tiskárny na Václavském náměstí

• stal se očitým svědkem a fotografem okupace 21. srpna 1968

• 21. září 1968 vycestoval na pozvání do Paříže

• v Paříži potkal svou ženu Vlastimilu a v roce 1969 se po svatbě vrátili do Československa

• v roce 1973 se usadili ve slovenské Nitře

• kvůli tlaku StB a vojenské kontrarozvědky se přestěhovali do Jeseníků

• koncem 80. let na chalupě v Černé Vodě pořádali setkání mladých věřících

• v roce 1990 se ženou pomáhali rumunským uprchlíkům

• 21. srpna 1990 založili charitativní organizaci Naděje

Slovo naděje hraje v příběhu Ilji Hradeckého hlavní roli. Naději vnímal, když odjížděl z Československa do Francie po traumatické okupaci v srpnu 1968, ale také poté, co v Paříži poznal svoji budoucí ženu, se kterou se vrátil v roce 1969 do Československa. Naděje, že rodina zapustí v normalizačním režimu kořeny, se nenaplnila. Až s pádem komunismu definitivně přišla svoboda a manželé mohli založit organizaci, za jejíž činnost se může Ilja Hradecký pochlubit i Cenou Františka Kriegla. 

Ilja Hradecký se narodil 1. května 1945. „První dny mého života jsem strávil v krytu,“ říká s úsměvem pamětník, jehož novorozenecké dny přišly do posledních okamžiků druhé světové války. Otec Josef Hradecký a matka Vlasta Hradecká pracovali ve Zlíně pro firmu Baťa. Otcova studia na právnické fakultě v Praze přerušilo uzavření českých vysokých škol nacisty, a tak se dostal k práci kulturního novináře pro baťovský koncern. 

Zde za války referoval i o německých divadelních hrách a knihách, za což byl v divokých poválečných časech obviněn lidovým soudem z kolaborace. „Rodiče vyprávěli, že jsme za ním jeli s maminkou do pracovního tábora,“ vypráví pamětník. Otec byl později smyšleného obvinění zproštěn a propuštěn na svobodu. S manželkou Vlastou se po válce učili portugalsky, protože plánovali skrze české baťovské kontakty vycestovat do Brazílie. 

Po „Vítězném únoru“ v roce 1948 však spadla železná opona a rodina Hradeckých musela zůstat v Československu. Otec pracoval jako účetní v olomoucké tiskárně až do chvíle, kdy v roce 1951 přišla výzva 77 tisíc lidí do výroby. Od té chvíle si musel zvyknout na pozici topiče parního válce a častý pobyt v maringotce. Později, v průběhu šedesátých let, však vystudoval ekonomii a stal se z něj programátor a analytik. Špatný kádrový posudek Ilji Hradeckého částečně ovlivnila i otcova snaha oficiálně opustit Československo. 

Režim jsem kritizoval a nebyl jsem sám

Ilja Hradecký byl podle svých slov od školky nezvladatelné dítě. „Rodiče nás politicky neovlivňovali, i když bylo jasné, co si myslí a že jsou proti režimu. Chtěli, abychom si s bratrem udělali názor sami. Já jsem jako dítě hodně zlobil, zkoušeli mě dát do Pionýra a také na náboženství. Ani jedno nevyšlo,“ popisuje s potutelným úsměvem Ilja Hradecký. 

Pamětník se tak i kvůli pověsti grázla a kádrovému posudku nedostal na gymnázium. „Už ve škole mi začaly první problémy. Byl jsem dobrý sportovec, ale nemohl jsem reprezentovat. V sedmé a osmé třídě mě hodně brzdili a já jsem začínal mít přehled a vlastní názor, jak celý systém funguje,“ popisuje Ilja Hradecký období ze školní lavice. Na konci osmiletky mu doporučili místo učně na soustruhu v Uničově, ale otec Iljovi sehnal učení v tiskárně v Olomouci, kde v minulosti pracoval. 

„V tiskárně jsem potkal zajímavé lidi se silným sociálním cítěním. Třeba Václav Směšný byl bývalý sociální demokrat, nedobrovolný komunista, který mě ovlivnil, protože ve svém přemýšlení šel do hloubky,“ vzpomíná na důležité setkání Ilja Hradecký. Dálkově se dojížděl učit teorii do Prahy. Před nástupem na vojnu ho vyhodili pro nadbytečnost. „Odbor pracovních sil se mnou hrál takovou nepříjemnou hru. Doporučili mi místo, a když jsem tam dorazil, řekli, že už žádné nemají, a takhle se to několikrát opakovalo. Později jsem se už žádného odboru neptal a nastoupil jsem jako automechanik vojenských tater,“ vzpomíná Ilja Hradecký. 

Kritické názory vůči režimu si nenechával pro sebe, což mu působilo nepříjemnosti, ale v jeho pracovním okolí se nejednalo o nic výjimečného. „Režim jsem otevřeně kritizoval a nedával jsem si pozor na pusu. Nebyl jsem nějaký hrdina, ale v mém okolí se nejednalo o nic neobvyklého. Lidi měli stejné názory jako já,“ komentuje Ilja Hradecký období před svým nástupem na vojnu. 

„Já jsem šel k pétépákům. V té době už se říkalo silniční vojsko, ale stále se jednalo o oddíl, kde byli kriminálníci a lidé politicky nevyhovující,“ otevírá svoji životní kapitolu v uniformě. Kádrový posudek měl pošramocený svou otevřenou kritikou politických poměrů, nekázní ze školy, ale také otcovou snahou vystěhovat se s rodinou do Rakouska. „Otec oficiálně žádal o vystěhování. Zkoušel to všude, dokonce i přes Pražský hrad, což mému kádrovému posudku taky nepomohlo,“ popisuje Ilja Hradecký. Vojnu nakonec skončil v lázních po úrazu se zlomenou nohou. „Paradoxně nejférovější kolegové ze silničního vojska byli kriminálníci,“ říká s úsměvem pamětník. 

Když jsem slyšel Dubčekův projev, bylo mi jasné, že je konec

Uvolněné poměry druhé poloviny šedesátých let Ilju Hradeckého zastihly v Praze, kde po vojenské službě nastoupil na grafickou průmyslovku a pracoval v tiskárně na Václavském náměstí. Jeho otevřená kritika přerostla v mladické rebelství. „Psali jsme kritická hesla barvou na ploty na Petřinách nebo jsme s kamarádem na Prvního máje házeli sovětské vlajky do Vltavy. Hrdinou jsem však nikdy nebyl,“ opakuje několikrát pamětník. 

Okupace 21. srpna 1968 byla pro Ilju Hradeckého fatálním a traumatizujícím zážitkem. „Ještě dnes, když vidím nějaké záznamy, mám z toho husí kůži a úzkosti,“ vrací se k situaci kolem invaze pamětník. I proto není schopen popsat, jaká byla atmosféra Pražského jara. „To trauma bylo tak silné, že ta léta předtím mám jako v mlze,“ popisuje rozrušeně Ilja Hradecký. 

Noc před vjezdem vojsk do Prahy usnul se zapnutým rádiem v bytě na Novodvorské v Praze. Ráno ho vzbudila zpráva o okupaci, oblékl se a šel na autobus, který jel přímo na Václavské náměstí. Šel do práce, kde se od pěti hodin ráno tiskly noviny, které rozvážel po městě. Když se vrátil počtvrté pro další balík, už stál u tiskárny tank. První dny okupace v Praze tak fotografoval. 

„Fotil jsem, kde se dalo. Pocit jsem měl celou dobu hrozný. Bylo mi ouzko. Měl jsem hrůzu a strach, co se bude dít. Přemýšlel jsem, že v případě války se Západem bych se nechal zajmout, abych mohl bojovat se Sověty. Když jsem uslyšel Dubčekův projev po návratu z Moskvy, tak jsem se rozplakal. Bylo jasné, že je konec,“ vzpomíná zkroušený Ilja Hradecký. 

Svatba v Paříži

Pamětník si už na jaře roku 1968 oficiálně zařídil cestu do Francie. Jeho otec se zajímal o La Fayettův pobyt v Olomouci, a rozvíjel proto kontakty s emigranty ve Francii, kde hledal konkrétní informace. Synovi tak zařídil pobyt u vzdáleného příbuzného, který ho oficiálně pozval na 21. září do Paříže. 

„Pamatuji si, jak sedíme v expresu Praha – Paříž a všichni cestující v kupé nervózně mlčí. Když jsme překročili hranice do západního Německa, najednou ze všech spadl strach a pustili se do družného hovoru,“ vzpomíná Ilja Hradecký. Ten do Francie odjížděl s tím, že se možná do Československa už nikdy nevrátí. Po cestě procestoval ještě Frankfurt a Mohuč, kde šel po stopách Johannese Gutenberga. V Paříži ho čekal zcela jiný svět. „Měl jsem devizový příděl v hodnotě třicet korun, ale s příbuzným jsme měli dohodu, že mi dá francouzské peníze, jejichž hodnotu dáme v Československu jeho rodině,“ popisuje finanční zázemí cesty do Francie. Měsíc cestoval a později mu propadl přechodný pobyt. Musel si hledat práci, kterou v oboru kvůli odborům nedostal, a tak nastoupil do skladu křišťálu. 

„Byl to pěkný život, chodil jsem v Paříži po památkách, do Louvru, ale s málo penězi jsem vycházel tak akorát,“ popisuje pamětník s tím, že v židovské čtvrti v Paříži bylo otevřené azylové centrum pro pomoc československým uprchlíkům. „Tady se pohybovaly dva druhy uprchlíků. Ti, kteří chtěli cílevědomě do Austrálie, Kanady nebo jiných zemí, a ti, kteří se zde nechali vydržovat. Baťa dával k dispozici dva páry bot pro každého uprchlíka a existovali tací, kteří z Československa přijeli, vzali si boty a odjeli zpátky domů,“ popisuje pamětník tragikomické čecháčkovství ve Francii. 

Na místo docházela také československá studentka, jež studovala na semestr pařížskou Sorbonnu. Vlastimila, tehdy ještě Sovová, chtěla československé uprchlíky učit francouzsky. „Zaujala mě hned. Když byla příležitost jí pomoci se stěhováním v Paříži, nabídl jsem se a bylo,“ komentuje zásadní životní zvrat svého příběhu Ilja Hradecký. „Vlastimila se chtěla vrátit do Československa kvůli rodině, no tak já jsem musel taky,“ komentuje obrat v přemýšlení nad trvalou emigrací. Svatba Ilji a Vlastimily proběhla ještě v Paříži, a protože chtěli církevní svatbu jako vzdor vůči ateistickému komunistickému režimu, museli požádat o požehnání přímo v arcibiskupském paláci v Paříži. Vlastimile se ještě podařilo dostat se na začátku roku 1969 do Prahy, kde ji oslovil příslušník StB s tím, že by mohla podávat informace na emigranty. „Vracela se v den Palachova pohřbu. Mazal jí med kolem pusy, pozval ji do restaurace, ale nenechala se,“ popisuje Ilja Hradecký. 

Návrat domů proběhl v září 1969. Tehdy ještě z perspektivy Paříže nevypadala situace v Československu beznadějně. „Ale když za námi zapadly na hranicích závory, věděl jsem, že je konec. Byla to ledová sprcha a chvíli jsem litoval, že jsme se vrátili,“ vzpomíná na další osudový moment svého života Ilja Hradecký. Manželé tak začali psát svou novou, „kočovnou“ kapitolu života v normalizačním Československu. 

Musíme pryč

Návrat novomanželů byl hned zkraje plný překážek. Jejich rodiny se sňatkem nesouhlasily. Iljovi rodiče kvůli věkovému rozdílu a teta, kvůli které se Vlastimila vracela, si zase neoblíbila manžela, protože očekávala někoho mnohem vzdělanějšího. „Myslela si, že si ve Francii vezme univerzitního profesora ze Sorbonny,“ komentuje to ironicky Ilja Hradecký. 

Ten nastoupil nejdříve do tiskárny v Gottwaldově, ale po neshodách v rodině se rozhodli hledat štěstí a hlavně práci a bydlení v Praze. To se nepodařilo, a tak postupně během čtrnácti dnů, kdy žili v automobilu a cestovali od města k městu, zakotvili ve slovenské Nitře. Ještě předtím se jim v hlavě rodil nápad na emigraci, ale zůstalo pouze u plánu. 

V Nitře se jim narodily obě děti. Vlastimila zde učila francouzštinu a později dostala nabídku vyučovat vojáky. „V Nitře to bylo zajímavé. Nikdy se jim z Čech nedostal můj kádrový posudek, ale složité to začalo být ve chvíli, kdy manželka pracovala pro vojáky. Učila je jazyky, aby se z kádrů stali důstojníci,“ vzpomíná Ilja Hradecký. 

Na Vlastimilu byl vyvíjen tlak ze strany vojenské kontrarozvědky. „Říkali jí, že by nás poslali do Francie. Později jí u výslechu říkali věci, které jsme věděli jenom my. Věděli, s kým udržuje kontakt ve Francii. Věděli jsme tak hned, že jsme pod kontrolou. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že musíme pryč,“ popisuje pamětník důvod odchodu ze slovenské Nitry po třech letech, v roce 1976. 

Dalším místem, kde se pokoušeli začít nový život, se stala Branná u Šumperka. Manželé se rozhodli zkusit štěstí ve školství. Z Ilji Hradeckého se tak stal nekvalifikovaný učitel. „Nebyl jsem moc dobrý a moc mi to nešlo. Ředitelce v Branné jsme hned na začátku řekli, proč odcházíme z Nitry, že je to kvůli tlaku StB a vojenské kontrarozvědce. Zároveň jsme neskrývali, jaké jsou naše politické názory,“ popisuje pamětník začátek působení na místě, kde se ženou a dětmi vydrželi pouhé dva roky.

„Mně se Charta 77 nikdy nedostala do ruky, takže jsem ani nevěděl, co se v ní píše. Když se podepisovala Anticharta, tak to na nás ředitelka naší školy ani nezkoušela a nedala nám ji podepsat, protože věděla, že to neuděláme. Hrdinové jsme nikdy nebyli, ale páteř jsem měl vždycky rovnou,“ dodává Ilja Hradecký. 

O dva roky později se znovu stěhovali, a to do Jeseníku, kde Ilja Hradecký nastoupil v propagačním oddělení místních dolů. V té době si také koupili chalupu v Černé Vodě, která v rodinném příběhu hraje velmi důležitou roli. Pamětník se ženou poznali víru a uvěřili v Boha. 

Chalupa jako útočiště věřících

Domov v Jeseníku vydržel znovu pouhé čtyři roky. Na gymnáziu, kde vyučovala žena Vlastimila, totiž funkci ředitelky zastávala agilní komunistka a přesvědčená ateistka. Všem svým zaměstnancům, kteří věřili v Boha, dávala najevo svou nespokojenost. „Doslova jim šlapala na paty. Ty, o kterých věděla, že věří v Boha, posílala na ateistické semináře a každou chybu jim důrazně připomínala. Její manžel byl k tomu funkcionář KSČ v Ostravě,“ vypráví pamětník další nepříjemnost v cestě života komunistickým Československem. „Kořeny už jsme měli vytržené dávno a tohle byl takový signál, že máme jít zase pryč,“ dodává Ilja Hradecký. 

V roce 1982 se přestěhovali do Prahy, ale chalupu v Černé Vodě si ponechali. Z jejich stavení se na několik let stalo oblíbené a vyhledávané poutní místo mladých věřících, kteří k nim jezdívali na týdenní pobyty. Jednalo se o evangelíky, katolíky, baptisty a lidé se zde střídali vždy v sobotu. Jejich setkávání nad Biblí a Božím slovem však nemohlo uniknout pozornosti StB. 

„Třeba se nám na chalupě stala vloupačka. Zmizely dvě zavařovačky a jedny gumové boty. Za týden to přijelo vyšetřovat šest příslušníků SNB v hodnostech od podporučíka až po kapitána. Všechno si pečlivě fotografovali a prohlíželi,“ popisuje pamětník s tím, že to nebyla jediná „nenápadná“ akce ze strany policie. „Dokonce změnili i turistické značky, aby mohly vést kolem našeho domu, který byl však ve slepé, neprůjezdné uličce,“ dodává Ilja Hradecký s úsměvem. 

Největší akce se odehrála v závěru osmdesátých let, kdy do Černé Vody přijelo celkem 136 věřících. „Přijeli kloubovým autobusem. Mladí věřící a čtyři duchovní. Byli to lidi ze Slovenska, ale také z Valašska. Pořádali jsme bohoslužby a samozřejmě přijela policejní hlídka, která zkontrolovala polovinu účastníků a pak odjela. Na víc neměli papírky,“ vysvětluje pamětník. Po této prohlídce už policie nechala aktivity Hradeckých v Černé Vodě plavat. 

„Politika nás v té době moc nezajímala. Hodně jsme se angažovali v církvi v Praze. Budovali jsme sbor. Scházeli jsme se tehdy na proslulém místě na Maninách, kde byl významnou osobností Dan Drápal,“ doplňuje Ilja Hradecký s tím, že nabízeli pomoc také mladým lidem, kterým pomáhali zorientovat se v osobní životě. 

Anonymita Prahy do rodiny Hradeckých přinesla klid. Nevyčnívali tolik jako na malých městech nebo na vesnici. Pamětník pracoval na generálním ředitelství polygrafie a manželka dva roky v kanceláři Jednoty bratrské a později, až do invalidního důchodu, v tiskárně s manželem. Konec roku 1989 přinesl dlouho očekávanou změnu a hlavně vytouženou svobodu. 

Lidem stačila euforie ze změny

„Sametovou revoluci jsem prožil u televize. Mám fobii z davu, a tak jsem nechodil ani na další velká shromáždění. Na ulici jsem se však s několika situacemi a hloučky samozřejmě potkával. Tam jsem si také uvědomil, že davové chování se nemění,“ popisuje pamětník své dojmy z revolučních dnů v listopadu a prosinci 1989.

„Lidi nehleděli na to, co bude nového. Stačila jim euforie ze změny. Všichni tehdy skandovali: ‚Štěpánovi lopatu!‘ Já jsem jim na to odpověděl, že by jim ji ukradl, a oni najednou: ‚On by nám ji ukradl!‘ A to jsem věděl, že je to v háji, že to nebude konstruktivní, ale destruktivní. Bylo to úplně stejné jako: ‚Ať žije KSČ,‘“ dodává Ilja Hradecký k revoluční atmosféře, která v něm nevzbudila příliš velkou důvěru. 

Se svobodou měli manželé zkušenosti z Francie, a tak jim bylo jasné, že mají konečně možnost se rozhodnout, co budou v novém režimu dělat. „Podnikat? Pracovat v církvi? Podporovat charitu? Věděl jsem, že generální ředitelství, kde pracuji, bylo zbytečné už za socialismu, tak mě nejdříve napadlo založit tiskárnu a možná malé nakladatelství.“ Amnestie prezidenta Václava Havla však potvrdila cestu, kterou si Ilja Hradecký s manželkou vybrali. 

„Už 2. prosince jsem psal Armádě spásy do Londýna. Žádná charitativní organizace v Československu neexistovala a Červený kříž byl na nás moc militantní. O Armádě spásy jsem věděl a v Praze žil důstojník Bohuslav Bureš, kazatel, který s ní měl kontakty a zkušenosti,“ popisuje pamětník, jak hned na konci roku 1989 pomáhal v začátcích organizace, která slouží k pomoci potřebným. 

Nádražní charita

Až Havlova amnestie v plné nahotě ukázala zcela absentující sociální služby v postkomunistické zemi. Celé jaro roku 1990 tak Ilja Hradecký se ženou soustředili svou aktivitu k Armádě spásy, která postupně vznikla v Ostravě a Brně. Zásadní obrat přišel v srpnu téhož roku, kdy v Rumunsku hrozila občanská válka a na hlavním nádraží v Praze a v Holešovicích se objevili první uprchlíci, kteří původně mířili do Německa, ale nepustili je za hranice. „Armáda spásy se do toho nechtěla montovat. Tak jsme se osamostatnili. S rodinou jsme si rozdělili úkoly. Já jsem se šel podívat na nádraží, manželka vařila, děti šly nakoupit, vzali jsme jim jídlo, polévku a nějaké uzeniny, a stala se z nás taková nádražní charita. Byly to pro nás samozřejmé věci,“ popisuje pamětník spontánní akci, která byla prvním krokem rodící se organizace. 

Tehdejší náměstek federálního ministra vnitra a zmocněnec pro otázky uprchlíků Jan Ruml si všiml několikadenní snahy Ilji Hradeckého a jeho rodiny a přizval je do krizového štábu. „Dnes je to zcela nepředstavitelná situace. Dva lidi bez historie, bez zkušeností v sociálních službách jsou jménem státu přizváni ke spolupráci. To jsem si však uvědomil až zpětně,“ popisuje neuvěřitelnou dobu pamětník s tím, že neváhali ani vteřinu. 

Stát a město zprovoznily opuštěný hotel Flora na Vinohradech, vojáci přivezli postele, pustili vodu, elektřinu a vznikl záchytný tábor, kde se na osm dní ubytovalo kolem dvaceti lidí z celkem stovky uprchlíků, kteří byli ubytováni ještě na jiných improvizovaných místech. „Tehdy v hotelu Flora vznikla Naděje. Do registru byla zapsána 21. srpna 1990,“ popisuje kouzlo nechtěného Ilja Hradecký v souvislosti s výročním datem srpnové okupace. Sám pamětník později vedl uprchlický tábor v Jablonečku u Mimoně, a to tři měsíce, než vznikl další v Bělé pod Bezdězem. 

Naděje vznikla jako jedna z prvních neziskových organizacích po roce 1989 a rumunská uprchlická krize byla první z dlouhé řady zkušeností, které následovaly. „Představa byla taková, že Naděje poskytne příležitost křesťanům pomáhat lidem. Nebylo zde však na co navazovat. Kromě domova důchodců a dětského domova tu od roku 1938 v sociálních službách nic neexistovalo,“ popisuje pamětník začátky významné charitativní organizace. Po dvou cestách na Západ, kde okoukal, jak zařízení pro bezdomovce, postižené a staré lidi v nouzi fungují, všechno promyslel tak, aby šlo podobný systém aplikovat u nás. 

Lidé nám posílali výhrůžné dopisy, dnes to nahrazují sociální sítě

„Všechno bylo třeba se naučit, nebyli zde odborníci, manželka do Naděje vložila své dědictví, až v roce 1991 nám Petr Víšek z ministerstva práce sdělil, že děláme práci pro stát, a tak by nás měl stát platit. To byl úplně nový pohled na věc,“ vzpomíná Ilja Hradecký. 

Naděje samozřejmě narážela i na odpor. Ať už to bylo při vzniku uprchlických táborů, či při pomoci pro bezdomovce. „Lidé nám posílali výhrůžné dopisy, satanisté ohořelé papíry a manželka jednou dostala pohlednici s Máchovým jezerem s křížkem uprostřed,“ popisuje pamětník s tím, že dnes mají podobnou funkci sociální sítě. 

Ilja Hradecký měl první týdenní dovolenou až v roce 1997, po manželčině smrti. Tehdy už byla struktura organizace pevně ukotvená. Fungovala denní centra, sociální pracovníci, ordinace, psychologická pomoc a on sám stačil vystudovat teologii. Funkci ředitele Naděje pamětník předal v roce 2014, nadále však spolupracuje jménem organizace i s ministerstvem práce a sociálních věcí. V současnosti vidí jako největší problém počet dětí v dětských domovech. „Velký počet z nich má alespoň jednoho rodiče. To mi přijde alarmující. Oni pak končí na ulici nebo páchají trestnou činnost,“ konstatuje pamětník.

Ilja Hradecký se chce nadále věnovat vzdělávání pracovníků a zachovávat si zdraví a sílu. „Důležité je být sám sebou, být důvěryhodný. Také je dobré nelhat, protože si nemusíte pamatovat, co jste říkal,“ dodává s úsměvem zakladatel neziskové organizace Naděje.