Milena Hradecká

* 1937

  • „Třetí díl – to jsme byli my jako rodiny řemeslníků a tak dále, to bylo v březnu roku 1947. Dopadli jsme tak, že jsme se už sbalili, všechno bylo v pohodě, opuštěné, psa a kanárka jsme tam museli nechat, loučení bylo, přijeli jsme na nádraží a opět vlak nikde. Ještě jsme se museli vrátit, že se to odkládá na 14 dní. Museli jsme se vrátit, ale dům jsme už předali, tam byli sousedi Poláci. Nastěhovali jsme se, co nám pronajali známí maminky a tatínka, pan a paní Kadeřábkovi, vyhradili nám místnost na 14 dní, že jsme tam ještě přebývali. Konečně jsme se nalodili do dobytčáků, měli jsme to tam moc hezké. Byly tam čtyři rodiny, ze zavazadel úhledné spaní, stoleček, kamínka, židličky, bylo to tam docela hezké. Předtím maminka začala smažit řízky, tatínek napékat, abychom měli na 14 dní obživu, staral se o dřevěné kufry, bedny, proutěné koše. Zalévalo se to sádlem, aby se to konzervovalo, aby se všechno nezkazilo, maso se všechno zalilo sádlem do kbelíků. Nestrádali jsme, byli jsme v pohodě. Také jsme měli takové zážitky, že vlak zastavil a řeklo se: 'Budeme tady tři hodiny stát.' Tatínek vzal kbelíky, že půjde do blízkých stavení pro vodu. A ještě tam byl jezevčík, malý pejsek, šli ho vyvenčit. Takže pejsek tam běhal všelijak a najednou píšťala, okamžitě vojáci, zavřít – a tatínek nikde. A vlak se rozjížděl. Tatínek, když to viděl, zahodil kbelíky s vodou, utíkal, utíkal, seč mu síly stačily a chytil se posledního vagónu. Trnuli jsme hrůzou, hlavně maminka. My jsme si tu hrůzu nedokázali představit, kdyby zůstal bez prostředků a dokladů tamhle někde. Postupně přecházel, tam byly vagóny s koňmi, musel čekat, až někde zastaví, aby mohl přeběhnout. Shledání bylo krásné, ale jezevčík se už nevrátil, toho oplakali, zůstal někde. To byly takové smutné chvíle.“

  • „My jsme měli tu výhodu, že jsme bydleli ve městě a jak jsem vám říkala, i přes město táhli. Ale nejhorší to bylo na těch vesnicích. Nejdřív to začalo, když byla rakousko-uherská a německá armáda, ti všechno drancovali a posílali to do Německa a do Rakouska. Pak přišli partyzáni, brali, co se jim hodilo, ti se neptali. Musely být odvody. Teta vyprávěla, že to bylo strašné.“ – „Co vám vyprávěla teta?“ – „Že přišli banderovci v noci a nadiktovali si, co chtějí. A řekli: 'Tady to bude připravené, za hodinu se vrátíme.' Zase šli do jiného stavení a tam to taky nařídili. A když to nebylo připravené, tak samopal a bylo vystaráno. Měla jsem kdysi kamarádku, v Hrušovanech jsme spolu kamarádily, Soňu Novákovou. Vyprávěla, že její tetu a strýce, celou rodinu banderovci postříleli. Stačí, když se zdráháte nebo nedáte to, co oni chtějí, tak konec.“

  • „Vzpomínám, když byly nálety na Zdolbunov. Bydleli jsme u maminčiny sestry, měli velký dům, oni tam bydleli, pak jsme bydleli my a poslední byt byli manželé Poláci, oba učitelé. Na zahradě byl velký sklep a tam byl náš úkryt proti náletům. Maminka vždycky přišla a říkala, ať honem vstáváme, že je nálet, honem jsme se museli obléknout a utíkat do toho sklepa. Jednou se stalo, že tatínek vzal moji sestru Marušku a utíkali napřed. My s maminkou jsme nestačily a vlezly jsme si pod postel a teď práskla bomba do toho prvního bytu. Naštěstí polští manželé byli taky v krytu a nás chránil jen kousek zdi a ta postel. Dneska už jsem tu nemusela být. To je dodnes můj hluboký zážitek, i když jsem byla malá, pět roků mi bylo. To si pamatuju dodneška. Teď jsme nevěděli, kde je tatínek, bylo to strašné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kadaň, 12.09.2023

    (audio)
    délka: 02:00:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přežili německé nálety i vraždění banderovců. Z Volyně ale stejně utekli

V sokolském kroji na všesokolském sletu, 40. léta 20. století
V sokolském kroji na všesokolském sletu, 40. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětníka

Milena Hradecká, rozená Milica Bajerová, se narodila 14. srpna 1937 ve volyňském Rovně, které tehdy bylo součástí Polska. Její prarodiče z matčiny strany Dolečkovi a z otcovy Bajerovi přišli osidlovat Volyň v druhé polovině 19. století. Její rodiče v Rovně provozovali cukrářství a pekařství, po začátku druhé světové války se přestěhovali do Zdolbunova. Tam pamětnice zažila pohyby východní fronty a těsně unikla smrti při bombardování. Její příbuzní žijící na venkově zažívali teror banderovců. Dva strýcové, bratranec a jeho žena se připojili k 1. československému armádnímu sboru a účastnili se osvobozování Československa. V roce 1947 pamětnice s rodinou reemigrovali a usadili se v severočeských Spořicích. Otec zde brzy znovu úspěšně provozoval cukrářství, komunisté mu jej však záhy po nástupu k moci sebrali. Milena Hradecká pracovala jako farmaceutická laborantka, dostala se i do vedoucích pozic ve zdravotnictví. V roce 2023 žila v Chomutově. Příběh zaznamenán díky dotaci města Chomutov.