Milena Hradecká

„Třetí díl – to jsme byli my jako rodiny řemeslníků a tak dále, to bylo v březnu roku 1947. Dopadli jsme tak, že jsme se už sbalili, všechno bylo v pohodě, opuštěné, psa a kanárka jsme tam museli nechat, loučení bylo, přijeli jsme na nádraží a opět vlak nikde. Ještě jsme se museli vrátit, že se to odkládá na 14 dní. Museli jsme se vrátit, ale dům jsme už předali, tam byli sousedi Poláci. Nastěhovali jsme se, co nám pronajali známí maminky a tatínka, pan a paní Kadeřábkovi, vyhradili nám místnost na 14 dní, že jsme tam ještě přebývali. Konečně jsme se nalodili do dobytčáků, měli jsme to tam moc hezké. Byly tam čtyři rodiny, ze zavazadel úhledné spaní, stoleček, kamínka, židličky, bylo to tam docela hezké. Předtím maminka začala smažit řízky, tatínek napékat, abychom měli na 14 dní obživu, staral se o dřevěné kufry, bedny, proutěné koše. Zalévalo se to sádlem, aby se to konzervovalo, aby se všechno nezkazilo, maso se všechno zalilo sádlem do kbelíků. Nestrádali jsme, byli jsme v pohodě. Také jsme měli takové zážitky, že vlak zastavil a řeklo se: 'Budeme tady tři hodiny stát.' Tatínek vzal kbelíky, že půjde do blízkých stavení pro vodu. A ještě tam byl jezevčík, malý pejsek, šli ho vyvenčit. Takže pejsek tam běhal všelijak a najednou píšťala, okamžitě vojáci, zavřít – a tatínek nikde. A vlak se rozjížděl. Tatínek, když to viděl, zahodil kbelíky s vodou, utíkal, utíkal, seč mu síly stačily a chytil se posledního vagónu. Trnuli jsme hrůzou, hlavně maminka. My jsme si tu hrůzu nedokázali představit, kdyby zůstal bez prostředků a dokladů tamhle někde. Postupně přecházel, tam byly vagóny s koňmi, musel čekat, až někde zastaví, aby mohl přeběhnout. Shledání bylo krásné, ale jezevčík se už nevrátil, toho oplakali, zůstal někde. To byly takové smutné chvíle.“