František Hovora

„Proti zlu je nutné bojovat, spojil bych se snad i s ďáblem.“

Pan František Hovora se narodil 7. srpna 1914 v Pardubicích. Jeho otec pracoval v kotelně místní nemocnice, matka byla v domácnosti, ale zanedlouho po porodu zemřela. Otec se znovu oženil, nicméně svou první ženu přežil jen o čtyři roky. Zemřel na následky válečných zranění. O malého Františka Hovoru a jeho bratra se celé mládí starala jeho nevlastní matka, druhá otcova žena, příbuzná pravé matky pana Hovory.

Finanční situace rodiny nebyla dobrá, zlepšila se až po Františkově vystudování obchodní školy, protože mohl začít pracovat v obchodě firmy Dekora, jež prodávala koberce a linoleum. Hlavním koníčkem pana Hovory byl sport, aktivně se věnoval sportům od volejbalu až po fotbal, nejvíce se mu ale zamlouvala atletika, v které dosahoval velmi slušných výsledků. Členství v Sokole bylo samozřejmostí.

V roce 1936 narukoval na vojnu, jeho cílovou destinací se stalo východní Slovensko v okolí měst Michaľovce a Trebišov. Vojna trvala dva roky, ale díky souběhu dějinných událostí na ní strávil o půl roku více. Branná povinnost skončila díky mobilizacím až na sklonku roku 1938. V horké době mobilizací se jednotka přesunula více na západ, k Bratislavě. Ač se začaly zvyšovat slovenské nároky na větší autonomii, mezi vojáky to znát nebylo.

Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava se František Hovora zapojil do odboje, napojení na ilegální činnost proběhlo zejména díky zaměstnancům místní pojišťovny, z nichž velká skupina již byla v odboji aktivní. V pojišťovně pracovala i nevlastní matka pana Hovory.

Po výsadku skupiny Silver A pana Hovoru kontaktoval radiotelegrafista Jiří Potůček, s krycím jménem Tolar. Pan Hovora mu poskytoval úkryt v červnu 1942, ze začátku i s vysílačkou Libuše, která zajišťovala spojení s Londýnem. Hlavním úkolem bylo existenčně zaopatřit Potůčka, ten často sám odjížděl a plnil si své úkoly, o kterých věděl jen on sám. Potůček se často spojoval i s panem Krupkou, kamarádem Františka Hovory ze Sokola. Jídlo na příděl samozřejmě nemohlo uspokojit dva strávníky namísto jednoho, proto se pan Hovora vydával často do vsi Brambory, kde nabíral jídlo u známých. Nebezpečná cesta byla hlavně ta zpáteční, kdy František Hovora nesl bagáž plnou jídla, to mohlo stačit k velkým problémům s okupační mocí.

Po atentátu na Heydricha začalo zatýkání odbojářů a velký hon na členy skupiny Silver A. Další z příčin kromě atentátu byl značný nárůst počtu odbojářů a hlavně lidí, co o ilegální činnosti věděli, ale aktivně se do ní nezapojovali. To zvyšovalo nebezpečí prozrazení. Mezi zatčenými přibývalo spolupracovníků výsadkářů. A tak se pan Hovora rozhodl z Pardubic i s matkou odejít. „Dvaadvacátého června 1942 jsme utíkali z Pardubic, to datum si pamatuji. To už kolem bylo to zatýkání a všelicos, tak jsme koukali rychle zmizet.“ Dcera pana Hovory dodává: „Bylo to pro něj asi náročné, protože táta byl celé to léto v lese. A teta, my jsme jí potom říkali teta, když jsme tam jezdili, tak ona mu to léto nosila jídlo do nějaké skrýše. A až když začaly ty podzimní plískanice, zatím mu připravili takovou kryptičku ve stodole, tak když začala zima, tak se táta přesunul do té krypty do stodoly. A oni byli tak odvážní, že ho nechali i v tom stavení, že byl potom s nimi.“ Konaly se i prohlídky. „Přišli Němci a nejednou pročesávali celou vesnici, tak jsem na ně několikrát koukal, na ty chlapíky.“

Nevlastní matka se však neskrývala s panem Hovorou, protože si myslela, že největší vlna zatýkání již přešla, bohužel se mýlila. Byla popravena na pardubickém Zámečku, o popravě se František Hovora dozvěděl z tlampačů ještě týž den. Do nuceného azylu se utíkalo hůře ještě z jednoho důvodu – v Pardubicích zanechal i svou přítelkyni, budoucí manželku.

Z úkrytu bylo nemožné vyjít ven, jen málokdo z obce věděl, že se tam František Hovora skrývá. Nejdále se za tři roky schovávání odvážil do druhé vesnice k zubaři. Postupem času začal pomáhat Míčovým, rodině, která mu poskytla azyl, s pracemi, při kterých se nemusel ukazovat mezi ostatními obyvateli. Situaci komplikovalo umístění domu, stál přímo uprostřed vesnice.

Nejvíce se ale František Hovora bál o celou Míčovu rodinu, která ho ukrývala, byl si dobře vědom toho, že v případě odhalení by to znamenalo kulku pro všechny. Snad i víra jim pomáhala v plnění těžkého úkolu, který začal s příchodem pana Hovory, rodina byla silného evangelického založení. Celé tři roky přemýšlel František Hovora i o tom, jak rychle a nepozorovaně prchnout do nedalekého lesa. O velkém psychickém vypětí svědčí i deset let trvající komplikace se žaludečními vředy.

S postupujícím časem se stupňovala i odbojová činnost v oblasti Železných hor, ale pro pana Hovoru bylo nemyslitelné zapojit se do partyzánských akcí. Rodina, u které se skrýval, měla dva syny, což byl další důvod k tomu, aby František Hovora zůstával co nejvíce uvnitř stavení. Přes den vycházel jen přes dvůr na toaletu, a to ještě velmi obezřetně, protože sousedé projevovali často velkou dávku zvědavosti. „Přes den jsem musel být opatrný, pokud možno jsem ven nechodil. V okolí nebyli zlí lidé, ale byli hrozně zvědaví.“ Jinak bylo stavení celkem uzavřené, pokud se nikdo nesnažil je sledovat, i bezpečné. Pan Hovora pomáhal rodině například při chovu včel. Pracoval spíš večer, když nebylo tolik vidět. Hovorovi rodinu Míčovu pak i po válce navštěvovali.

Po návratu z úkrytu, na konci války, se František Hovora vrátil do Pardubic. Dům našel v hrozném stavu. Vyrabovaný a bez všech věcí, co v něm při úprku zanechali. Za války v něm bydlel vysoce postavený Němec. Náhradou po válce dostal pan Hovora příležitost v Karlových Varech. Pracoval jako národní správce v domě koberců a linolea. Po únoru 1948 a následném znárodňování nuceně skončil v Karlových Varech a byl několikrát vyslýchán kvůli správcování i pro účast v odboji, pomáhal totiž „západním“ parašutistům. „Vyslýchání bylo, chtěli toho moc vědět, ovšem byli to lidi, co s tím neměli vůbec nic společného.“ Dcera pana Hovory k tomu dodává: „Vyslýchali tě, já si pamatuji jako dítě, že tě třeba odvezli a nic neřekli. Tys tam potom musel jít jako na předvolání, tys to řekl mámě, a nesměls to nikomu říct, a když ses nevracel, tak tam máma tenkrát šla, bylo zle, tak tě tam ještě nechali…Já si pamatuji, že to byla taková tíže, taková hrůza.“

Poté se František Hovora vrátil do Pardubic a pracoval jako nákupčí materiálů v podniku Tesla. Svou vitalitu dokázal i odloženým odchodem do důchodu. Do své smrti žil ve svém rodném domě v Pardubicích. Zemřel v lednu 2011.

Na základě nahrávky V. Janíka zpracoval T. Janík.