Věra Houšková

„No a já jsem v noci zjistila, že mně praskla voda, že musím do porodnice. Tak můj muž se šel podívat, protože tam celou noc jezdily tanky pod okny, okolo toho zámku. Tak se šel podívat, jestli bude moct vyrazit, a už se nevrátil. Oni ho sebrali a označili ten Štiřín za základní buňku kontrarevoluce. Tam bylo takové nějaké středisko vedle. Tak toho vedoucího z toho střediska, už nevím, co to bylo, tak je sebrali. Sebrali takhle čtyři lidi. Tyhlety dva vedoucí a ještě nějaké pocestné. Nějaký dělník v bekovce jel na kole, tak toho taky sbalili. Prostě byli čtyři, nasadili je do toho obrňáku. On říkal: ,No to byl pocit! Já jsem měl takové fialové triko, tehdy nové, a říkal jsem si – tady bude díra.‘ Prostě nevěřil, že vůbec přežije.“

„No to bylo tak, že v osmačtyřicátém mu tedy tu cihelnu sebrali, ale vzhledem k tomu, že neměli jiného odborníka, tak ho tam zároveň nechali sloužit jako vedoucího cihelny dál. Takže pro něj se prakticky nic neměnilo. On to taky bral, protože věděl, že je taková doba, takže dál dělal vedoucího té své cihelny. No, až do toho roku, tuším, že to bylo 1953 nebo 1954, a pak se stalo, že v hliňáku se objevil v hlíně jakýsi cicvár. To jsme nevěděli, co to vůbec je. A ten cicvár způsoboval, že se cihly rozpadají. Ale stalo se mu to na hrozně málo cihlách. Pak už od té doby, kdy se to zjistilo, tak tam byl jeden člověk, který ty vozíky prohlížel a ten cicvár vyhazoval. Ale do té doby, co se to nevědělo, tak se to bagrovalo a vozilo se to do té cihelny na těch vozících, pak se to sušilo, pálilo a tak. No a on to samozřejmě nevěděl, nikdo to nevěděl, a jednou se stalo, že někde na chodníku v Praze tam byly složené naše cihly z té naší cihelny a rozpadaly se. Tak oni mu to přišili jako sabotáž, že něco provedl, že se ty cihly začaly rozpadat. Takže když se tohle stalo, tak ho sebrali a zavřeli.“