Eva Houdková

„No ale oni potom přišli tihleti, co byli v těch komisích, jo, a u nás v bytě byly dvě takové skříňky zapečetěné. Tak ten jeden říká: ‚No tak, pani, pojďte se podívat, jako co tady je, jo, a pak nám to podepíšete.‘ A maminka říká: ‚No, dobře.‘ Teď si ale všimla, že něco jde do tohohle a něco takhle, jo, do zavazadla. A zase. A říká: ‚No, a teď nám to podepište!‘ Maminka říká: ‚No, tak to teda ne! Heleďte, vy jste to měli dát z jedný skříně do druhý skříně. Já to nepodepíšu.‘ No protože viděla, že už s tím chtějí čachrovat!“

„Protože jak pořád fungovala odbojová organizace, tak vždycky přinesli ty věci ke strejdovi a my jsme to pak mohli teda dávat dál. No a já už pak byla tak zvyklá, že i ve dne, když jsem šla do školy, tak teta navařila takovouhle bandasku polívky, já jsem šla s bandaskou, dala jsem ji do křoví, když jsem šla ze školy, tak jsem si vzala prázdnou a takhle jsme... takovouhle poštu jsme tam prostě taky několik dní vždycky dělali. No, byla to pro nás škola, no.“