Jaroslava Hoťová

„No, když tam nastupovali, tak to taky vyprávěl takovou historku. Říkal, jak vypadali, když tam šli tak čtyři, protože samozřejmě hlad měli i tak i nadále. Bylo to tak, že někde tam viděli vyhublou kozu, tak se domluvili, že ji uloví, opečou si ji někde. A čtyři kluci tu ubohou vyzáblou kozu skoro nemohli dostat, protože oni všichni měli méně jak pod 50 kilo, kolem 50 kil, zesláblí byli šíleně. Takže oni je trošku dali dohromady. To říkal, že dostávali trošku více jídla, jako oblečení. Taky hodně dělal takový ten přirozený pohyb, že to nebyla jenom ta fyzická práce, tam těžká odpadla. Takže když je dali dohromady, tak potom už šli k plukům.“

„Byli tam i nějací tehdy vojáci z Prchalovy armády, jak byli někde zatčení a byli tam teda posláni. Říkal [otec], že tihleti mládenci odcházeli mezi prvními na smrt, protože práce v té zimě, v tuhé sibiřské zimě, a vůbec ten hlad a ten nedostatek... A byli to hodně letci taky mezi nimi, takže velmi těžko snášeli ty podmínky, takže ti odcházeli jedni z prvních. To mi třeba vyprávěl takovéhle příhody. Vyprávěl mi samozřejmě, jak tam navazovali s místními kontakty, protože samozřejmě se tam také – slovo kšeftovat je asi nevhodné, ale teď mě nenapadá žádné jiné – oni se snažili získávat ještě nějaké další prostředky k obživě, protože toho jídla tam byl nesmírný nedostatek, velký hlad.“ – „Co dostávali k jídlu?“ – „Říkal, že dostávali ke snídani, že třeba byla horká voda a v tom nějaký hrách, on tomu říkal i nějakým tím svým názvem, a k tomu nějaké množství chleba. A k večeři říkal, že byla šlichta. On říkal, že tohle by nedali dneska, že by to nedali nám u nás ani prasatům.“