Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helga Hošková-Weissová (* 1929)

• narozena 10. listopadu 1929 v Praze

• v prosinci 1941 byla deportována spolu s rodiči do Terezína, kde vytvořila legendární soubor kreseb zachycující tamní život, známý pod názvem Maluj, co vidíš

• v říjnu 1944 byla transportována do Osvětimi, odtamtud poté do Freibergu na práci v továrně na letadla

• v dubnu 1945 přežila pochod smrti do Mauthausenu

• po osvobození se vrátila do Prahy, vystudovala gymnázium a střední grafickou školu

• roku 1950 nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Emila Filly

• v roce 1965 podnikla studijní cestu do Izraele a na jaře 1968 s úspěchem vystavila cyklus obrazů s názvem Obrázky z putování po Svaté zemi, srpnová invaze však zastavila slibně se rozvíjející kariéru

• až do svého důchodu učí na lidové škole umění, přičemž k malování se postupně vrací

„My o všech těch věcech dost mluvíme, protože dnes jsou podobné situace. A někdy je víc psaní a propagandy než rychlé a účinné pomoci. Tam jsou lidé. Ti lidé potřebují pomoc. A potřebují ji rychle. Ale to víme my a pro to máme cit my, protože jsme sami v té situaci byli. Jsou to situace velice podobné. A ti obyčejní, prostí lidé jsou všude. Všude jsou ty matky s dětmi a ty tam hladovějí, umírají a čekají na pomoc.“

Helga Hošková-Weissová se narodila 10. listopadu 1929 v Praze-Libni v asimilované židovské rodině. Tatínek byl bankovní úředník, maminka švadlena. Do pěti nebo šesti let nepociťovala jakýkoli rozdíl mezi vlastní rodinou a ostatními. To se postupně měnilo a po okupaci Československa nacisty nastala dlouhá řada absurdních rasově motivovaných perzekucí, vedoucích ve svém důsledku až ke společenské izolaci židovského obyvatelstva.

Židům vstup zakázán

„Na ten den si přesně pamatuji. 15. března 1939. Od té doby vlastně začala všechna ta nařízení a zákazy. A pomalu jsme se začali izolovat od ostatního obyvatelstva. Uzavírat se spolu. Protože ten styk byl velice omezen. I lidem, kteří se k nám chovali dobře, jsme sami říkali, aby to omezili, protože to bylo nebezpečný. Hlavně pro ně. Kdo se stýkal se Židy, mohl být sám nějak postižen. Byli jsme vyloučeni z veřejného života. Nesmělo se do kina, na koncerty, do parku, do lesa. Odevzdával se majetek – od šperků přes rádia po domácí zvířata. Nesměli jsme se vzdalovat, na začátku jen třicet kilometrů od svého bydliště. Nesměli jsme používat všechny dopravní prostředky. Třeba v tramvaji jen zadní vůz a k stání. Měli jsme nižší příděly jídla. Byly jen určité hodiny, kdy jsme směli nakupovat. Většinou odpoledne od tří do pěti, kdy už vlastně nic nebylo. V občanských průkazech jsme měli písmeno J – Jude. Posléze jsme museli nosit žlutou Davidovu hvězdu s nápisem Jude, kterou jsme museli mít přišitu na všech šatech. Nesměli jsme vycházet na ulici po osmé hodině. Těch zákazů bylo tolik, že bych to teď asi těžko všechno vyjmenovala. Tatínek přišel o zaměstnání, protože Židé už nesměli být zaměstnáni ve státních službách a tatínek byl bankovní úředník. Nikdo se nezajímal, z čeho budeme žít. Byly sebrány třeba lékařské nebo právnické licence, byly zavřeny židovské obchody. Pak jsme byli vylučováni z různých sportovních a kulturních organizací. Nesměli jsme třeba na koupaliště, nesměli jsme na hřiště. Na to mám takovou vzpomínku. Přišla jsem jednou se svými kamarády na hřiště a tam byla cedule: ‚Juden nicht zugänglich – Židům vstup zakázán‘. Tyto cedule potom byly na různých kulturních podnicích, bylo to i u holičů a na různých vchodech. Bylo to i v restauracích, například u jídelních lístků.“

Čtvrtá třída a konec

Přišlo i vyloučení židovských dětí ze škol. Poslední školní docházkou Helgy Weissové byla čtvrtá třída základní školy. Do páté už nesměla. Učil ji tatínek a navštěvovala takzvané kroužky, vyučování v soukromých bytech, poloilegálně organizované židovskou obcí. Byly to skupinky pěti až deseti dětí a učili je rovněž ze škol vyloučení židovští studenti.

Všichni jsme věřili, že to tam přežijeme

Nakonec bylo rozhodnuto, že Židé budou někde koncentrováni a izolováni. A vybrán byl Terezín. Nejdříve tam odjely dva čistě mužské pracovní transporty AKI a AKII (Aufbaukommando I a II), které měly za úkol připravit město pro založení ghetta. Po nich již následovaly celé rodiny. „Já jsem byla s rodiči zařazena do jednoho z prvních transportů v prosinci 1941. Každý ten transport byl nejdřív soustředěn v Holešovicích ve výstavních halách, které patřily Radiopaláci. Tam se pak ještě odevzdávaly různé věci, které jsme neodevzdali předtím. Peníze, které nám ještě zbyly, nebo klíče od bytu. A po třech dnech jsme odjížděli do Terezína. Řekli nám tehdy – a my jsme tomu věřili nebo chtěli věřit – že tam tedy budeme soustředěni, ale že tam budeme pracovat a nějak žít. A samozřejmě jsme všichni věřili, že to tam přežijeme. Nikdo si tehdy nepředstavoval, že by válka mohla trvat tak dlouho.“

Padesát kilo včetně peřin

Než transporty začaly, byli všichni Židé registrováni. Když byla rodina zařazena do transportu, dostala oficiální předvolání. „Většinou se to odehrávalo večer po osmé hodině. To už jsme nesměli ven, takže jsme seděli doma, nastražený uši, poslouchali jsme, jestli někdo nejde po schodech. Na návštěvu už k nám po osmé hodině nikdo přijít nemohl. Ta předvolání roznášel nějaký pracovník ze židovské obce. Byl to takový proužek papíru, na kterém bylo i příslušné transportní číslo. Transporty byly číslovány podle abecedy. První byly ty pracovní a potom už transport A, B atd. Náš byl transport L. V transportu bylo většinou tak tisíc lidí. Tatínek měl transportní číslo L518, maminka L519 a mé transportní číslo bylo L520. Tato čísla jsme museli napsat, přišít nebo nějak připevnit na všechna naše zavazadla. Měli jsme většinou tak tři dny od dodání předvolání do transportu na to, abychom se připravili. Když transporty začaly, všechny židovské rodiny už se připravovaly. Ale na ten nástup potom byly tak ty tři dny. Museli jsme sepsat veškerý majetek. A když jsme odcházeli, směli jsme si vzít s sebou 50 kilo, včetně peřin.“

Alespoň část majetku se Židé snažili zachránit jeho uložením u nežidovských přátel a sousedů. Říkalo se tomu arizace podle nacistického dělení lidí na árijce a neárijce. Po válce jej pak s různým úspěchem dostávali zpět. „Ale museli jsme už být velice opatrní. Třeba nějaký cennější obraz se dal k přátelům. Ale na to místo se pověsil jiný, aby se to nepoznalo.“

Přece tady nenecháme babičku!

Na otázku, zda se nepokusili před nacisty utéct, paní Hošková kroutí hlavou. „To prakticky nebylo možné. Kdo neutekl včas, do toho devětatřicátého roku… Ale ani to nebylo tak jednoduché. Pamatuji si taková rodinná konzilia. Rodina se sešla a sedělo se nad mapou a přemýšlelo, který stát ještě Židy bere. Byly omezené kvóty. A čekací lhůty byly strašně dlouhé. Protahovali to tak dlouho, že mezitím nastala válka a už to nebylo možné. Také se za vystěhování muselo platit, ty částky nebyly malé a každý na to neměl. A nechtěli jsme trhat rodiny. ‚Přece tady nenecháme babičku!‘ a tak. Navíc jste potřeboval mít někde nějakého garanta, aby vám poslal pozvání a garanci, že se o vás postará. Často jel třeba otec napřed připravit půdu. A on se tam dostal a ta rodina už ne. Nebo poslali děti napřed a rodiče se za nimi už nedostali. Nebo naopak. V Terezíně s námi byly děti, které měly rodiče v Izraeli. Kterým se podařilo utéct a to dítě mělo jet jiným transportem, a ten už se neuskutečnil.“

Vždycky bylo všechno jinak

„My jsme to ani nezkoušeli a zůstali jsme tady. A tak jsme potom celá rodina odjeli jedním z těch prvních transportů do Terezína. Ovšem s tou klamnou nebo naivní představou, že to tam nějak přežijeme. Samozřejmě že jsme hned poznali, že všechno je jinak. Vždycky bylo všechno jinak a vždycky byla všechno lež.“

Po příjezdu do Terezína byly rodiny rozděleny a nějakou dobu ženy ani nevěděly, zda jsou vůbec muži ve stejném městě. V Terezíně tehdy bydlelo ještě původní obyvatelstvo a je ubytovali v uprázdněných kasárnách. Nesměli vycházet, a rodiny se tudíž nemohly stýkat. To trvalo několik měsíců, než bylo původní obyvatelstvo vystěhováno a v jeho domech začaly být ubytovávány transporty. Od té doby byl volný pohyb po ulicích, ovšem s uzavíracími hodinami. Rodiny se tedy mohly konečně sejít, ovšem nikdy už nebydlely pospolu.

Jako na táboře

Židovská samospráva zřídila takzvané dětské domovy a v jednom z nich, s označením L410, bydlela i Helga. „Bydleli jsme sice stejně nacpaní jako ti dospělí, ale když byly děti mezi sebou, bylo to samozřejmě lepší, než když jsme bydleli mezi dospělými. My jsme to svým způsobem chápali jako nějaký tábor. I když jsme také měli ty třípatrové kavalce a dostávali jsme málo jídla, přestože se nám snažili dát o něco víc než dospělým.“

Umíraly i děti

V důsledku naprosto neodpovídající kapacity a špatných hygienických podmínek docházelo k různým epidemiím, například tyfu, žloutenky, encefalitidy, spály nebo obrny. Umíralo mnoho lidí a samozřejmě i děti.

Přísně tajné

S velkým vděkem a uznáním vzpomíná paní Hošková na tehdejší vyučování. To bylo v Terezíně přísně zakázáno. Povoleno bylo pouze kreslení a ruční práce. Přesto se vyučovaly všechny předměty, i když samozřejmě ve zcela improvizovaných podmínkách a tajně. Neučili tam pouze pedagogové, ale i další lidé, kteří měli vztah k dětem a plnili zároveň roli jakýchsi opatrovníků a ošetřovatelů. „My jsme jim dodneška nesmírně vděční! Oni s námi bydleli a starali se o nás čtyřiadvacet hodin denně. Nejen že nás učili, oni se starali, abychom se ráno umyli, abychom udržovali čistotu na pokoji, a také ošetřovali nemocné děti.“

Terezínem rovněž prošla celá řada osobností a umělců. Spisovatelů, hudebníků, malířů, filozofů, doktorů nejrůznějších oborů. Bylo až paradoxem, že se tu střetávaly hrozná bída, nemoci a úmrtnost na straně jedné a tak vysoký stupeň kultury na straně druhé. „K nám přišel ne nějaký profesor, třeba češtinář. Přišel nějaký spisovatel a něco nám vyprávěl. Přišel nějaký hudebník a něco nám vyprávěl nebo zazpíval. My vždycky vzpomínáme na paní profesorku Brumlíkovou, která nám vyprávěla, jak cestovala, o mořích atd. To byl náš zeměpis...“

Motýli tady nežijí

Jediným obrazovým materiálem, kterým bylo možno zdokumentovat místní poměry, případně tak o nich informovat svět venku, byly kresby. Do určité míry je obstarávali dospělí malíři, kteří pracovali v tzv. kreslírně a zhotovovali převážně materiály charakteru technické dokumentace. Jejich činnost však byla velmi riskantní a mnozí z nich ji také i se svými rodinami zaplatili mučením a často i životem. Jediným zbývajícím zdrojem byly tedy obrázky dětí, které měly kreslení povoleno. Záleželo ovšem samozřejmě na námětech. Helga byla jednou právě včas varována, aby svoje kresby ukryla. Většina kreseb vznikala pod vedením malířky Friedl Dicker-Brandeisové, která se dětem věnovala a vyučovala je kreslení. „A ty kresby nějak ukládala, ani jsme nevěděli kam. Až po válce, když se likvidovalo ghetto, tak se našly na půdě jednoho dětského domova asi dva kufry a v těch bylo asi pět tisíc kreseb. Dnes jsou v majetku Židovského muzea a jsou známy pod názvem Motýli tady nežijí. Jmenují se tak podle názvu básně, kterou napsal jeden chlapec v Terezíně a ve které vzpomíná na posledního motýla, kterého viděl. Tak končí ta básnička: ‚Motýla jsem tu neviděl. Motýli tady nežijí, v ghettu.‘“

Maluj, co vidíš

„A já hned na začátku, když jsme si mohli jenom posílat ta psaníčka mezi mužskými a ženskými kasárnami, jsem poslala tatínkovi takovou naivní dětskou kresbičku sněhuláka. Děti stavějí sněhuláka. A tatínek mi tenkrát odpověděl: ‚Maluj, co vidíš.‘ Tak jsem začala malovat každodenní život v Terezíně. A za ty necelé tři roky, které jsem tam strávila, jsem namalovala víc než sto kreseb. Dnes jsou velice vzácné, protože to je jeden z mála obrazových dokumentů, navíc jsou jakožto dětské kresby velice srozumitelné a čitelné. Byly i vydány tiskem, a to pod názvem Maluj, co vidíš – podle té tatínkovy věty.“

Záhy se ukázalo, že Terezín není žádná konečná, nýbrž pouze přestupní stanice do takzvaných transportů na východ. Už od ledna 1942 začali totiž lidé nejen do Terezína přijíždět, ale i odjíždět dál. Avšak kam a to, že existují nějaké tábory smrti a plynové komory, zatím netušili. Než jedním z takových transportů nakonec odjela i Helga, podařilo se jí uschovat své kresby u strýce Josefa Poláka, který v Terezíně zastával poměrně specializovanou práci, nebyl snadno nahraditelný, a proto tam zůstal až do konce války. Ukrýval i různé dokumenty, které po válce společně s Karlem Lagusem knižně vydal pod názvem Město za mřížemi. Kresby, které mu předala Helga, společně s těmito dokumenty zazdil v kasárnách a po válce je vyndal.

Velké představení

Terezín měl mezi koncentračními tábory zvláštní roli. Byl využíván pro nacistickou propagandu. Nechvalně pověstná byla například návštěva mezinárodní komise Červeného kříže v červnu 1944. Prostředí a život v Terezíně byly zaranžovány ve stylu Potěmkinovy vesnice a obyvatelům Terezína byla znemožněna jakákoli komunikace se členy delegace. Ta navíc neprojevila žádnou snahu zjistit skutečný stav věcí a naděje Terezínských, že se podaří informovat svět o jejich situaci, se nenaplnily. „Mělo to prostě vypadat, jako kdyby to bylo normální město. Škola byla například zakázána. Ale před příjezdem té komise dali na jednu budovu nápis: ‚Chlapecká a dívčí škola‘. Nebyli žáci. Tak tam dali jinou ceduli: ‚Prázdniny‘. Všechno bylo čerstvě nalakované, ještě mokré. Ta komise, kdyby jen trochu chtěla, tak mohla vidět, že je to všechno divadlo. Ten den jsme ani nesměli ven. Vybrali jen skupiny zdravě vypadajících lidí, kteří jako náhodou půjdou a potkají tu komisi. Bylo to prostě velké představení. Komise shledala všechno v pořádku, večer podepsala, že Židům se daří dobře, že se jim to tam líbilo, a odjela. A když už to všechno bylo takhle zkrášlený, tak tu připravenou scénu ještě použili jako stafáž pro natočení toho filmu. (Šlo o propagandistický film Vůdce daroval Židům město.)

A v Terezíně přituhlo. Z následujícího vyprávění opravdu mrazí

„Komise spokojená odjela. Film byl natočený a úspěšný. A Terezín tím pádem ztratil svoji roli. Svoji funkci splnil. Válka šla ke konci a už nebylo třeba něco předstírat. Dávno už bylo rozhodnuto na konferenci ve Wannsee v roce 1942 takzvané konečné řešení židovské otázky. To znamená, že jsme všichni byli odsouzeni k smrti. Což my jsme samozřejmě nevěděli. A oni pospíchali, aby tento úkol splnili, a na podzim 1944 tak šel jeden transport za druhým. Během měsíce odjelo asi 18 tisíc lidí. Řeklo se tehdy, že Terezín už je plný a že se někde bude stavět nové ghetto a že to bude zase jako v Terezíně. Chtěli jsme tomu věřit. V prvních dvou transportech opět jeli muži, údajně někam do Německa, do Königsteinu nebo tam někam. A do třetího transportu už se mohly dobrovolně hlásit ženy. Maminka chtěla, ale tatínek říkal: ‚Ne, prosím tě!‘ Taky tomu asi tak úplně nevěřil. ‚Musíš tady zůstat. Kvůli Helze.‘ Oni těmhle mužům dokonce slíbili, že jejich rodiny budou chráněny. Takže tatínek odjel třetím transportem s vírou, že já s maminkou zůstaneme v Terezíně. A dva dny po jeho odjezdu jsem byla já s maminkou zařazena do transportu. Některé ženy se hlásily dobrovolně, chtěly za svými manžely a rodiči. My jsme byly prostě zařazeny.“

K nepopsání

„A tak jsme jely. Stále jsme si ještě myslely, že jedeme někam do toho Königsteinu nebo kam do nějakého ghetta. Některé jsme se těšily, že se tam sejdeme s těmi muži. Pamatuji, že jsme ještě na cestu fasovaly nějaký kousek paštiky a chleba. A že jsme to schovávaly, že tatínek bude třeba na nádraží… Takový jsme si představovaly naivní věci. Že mu to jako hned dáme…“

„Ale pak už jsme všichni viděli, že jedeme už nějak hrozně dlouho. Jeli jsme v zavřených dobytčácích, jen škvírami jsme se dívali, kde to vlastně jsme. A už jsme viděli, že jsme někde v Polsku. Najednou vlak zastavil, otevřeli vagony a to byl šok. Rozdíl mezi Terezínem a Auschwitzem je k nepopsání!“

Strana života

„My jsme vůbec nepochopili, kde jsme. Viděli jsme obrovské prostranství dřevěných baráků, ostnatý drát, lidi v pruhovaných šatech a vzadu kouřící komíny. A teď tam vtrhli ti esesáci, štěkali psi. Řvali na nás: ‚Los, los, schnell raus!‘ Jako: ‚Rychle ven, všechno tady nechte a ven!‘ A stavěli nás do takové dlouhé fronty. Vpředu stál nějaký esesák. Byl to pravděpodobně Mengele, nevím. Ani bych ho nepoznala, kdybych ho viděla, protože jsem ho nevnímala. Vězni, kteří při tom pomáhali, nám šeptem radili: ‚Všichni jste zdraví! Všichni jste práceschopní! Nehlaste se, že patříte dohromady! Že vám je tolik a tolik!‘ A tu řadu dělili na dvě skupiny. Ten esesák prstem ukazoval napravo nebo nalevo. Na jednu stranu šli staří lidé a matky s malými dětmi. A na druhou práceschopní. Mně nebylo ještě patnáct, tak jsem si honem říkala, to bude asi moc málo, řeknu, že je mi víc. A mamince bylo 38. Ta zase řekne, že je jí míň. Aby nás vybrali na tu práci. To byl snad jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě. Honem jsem počítala, co řeknu, když se mě nebude ptát, kolik mi je, ale kdy jsem se narodila. Maminka zase zpátky, že si ubere. A tak jsme šly. Dokonce jsem se začala v té chvíli modlit, jen aby nás neroztrhli od sebe. Mamince ukázal napravo a teď ukázal na mne... Taky napravo! V tu chvíli to znamenalo stranu života. Protože ti druzí šli rovnou do plynu. Děti mladší patnácti let v podstatě neměly šanci, aby je vybrali na práci, takže z té rampy šly rovnou do plynu. V Terezíně bylo asi 15 tisíc dětí do patnácti let a téměř všechny skončily v plynových komorách. Nás, kteří jsme prošli tou selekcí ještě ne patnáctiletí, je asi stovka.“

„Potom nás nahnali do takových baráků, kde jsme se všichni svlékli donaha, celé nás ostříhali, oholili a nahnali pod sprchy. Pak mokrý ven a z nějaké hromady jsme si mohli vzít jeden kus něčeho, čemu se ani nedá říct oblečení. Stále jsme se s maminkou držely za ruce, aby nás neroztrhli. A nahnali nás do těch baráků. Třípatrové kavalce, bez matrací, bez dek, deset nás spalo na jedné pryčně, která původně měla být pro čtyři. Takže vždycky všichni na jednom boku, a když obrátit, tak všichni najednou. Jedna miska pro všech deset, žádné lžíce. Jen tak někdy něco, nějaká takzvaná polévka. Bez těch lžic jsme to srkali těch deset lidí z té misky.“

Pásly se na trávě

Štěstí Helgu a její maminku neopustilo a po deseti dnech je při další z nesčetných selekcí vybrali do skupiny na práci do Německa. Do Freibergu do továrny na letadla. Tam za podobně krutých podmínek strávily spolu s dalšími pěti sty Češkami, pěti sty Polkami a italskými a francouzskými válečnými zajatci pět měsíců. Po zastavení výroby v dubnu zůstaly například téměř bez jídla. „Zůstaly jsme v těch barácích a byly jsme opravdu téměř bez jídla. Byla tam tráva, tak jsme trhaly trávu, vykopávaly kořínky a opravdu jsme se tam pásly.“

Aby splnili úkol

„V dubnu, když už se blížila fronta, jsme slyšely detonace a říkaly jsme si, že už to musí být hrozně blízko. Asi dva dny po našem odjezdu tam také opravdu přišli. Tak nás v noci vzbudili a evakuovali. V celém Německu odváděli celé lágry do těch větších, kde byly ty plynové komory, aby splnili ten úkol. Aby to stihli. Ty transporty šly většinou pěšky. Lidé šli v hadrech, bez jídla, v zimě. Takže umírali cestou, nebo když padli a nemohli jít dál, tak je cestou stříleli. A tak za těmi transporty zůstávaly mrtvoly. Proto se tomu říká transporty smrti.“

Bludný vlak hrůzy

I tentokrát měly Helga s maminkou štěstí, protože ony alespoň jely vlakem, na vagonech na uhlí. Rovněž za drastických podmínek, nicméně přežily. Tento vlak je měl původně odvézt do Flossenbürgu, jehož byl Freiberg pobočným táborem. Ten byl však již v té době osvobozen a řada železničních tratí byla navíc zničena. Tento vlak hrůzy tedy bloudil českou krajinou. Zdržet se ho všemožnými průtahy snažili i čeští železničáři. Nakonec ovšem přijeli do Budějovic, kde se dověděli, že odtamtud je ještě volná trať do Mauthausenu! Pro asi deset žen byla tato informace signálem k útěku. Uvažovala o něm i Helga. Maminčin tehdejší zdravotní stav ho však vylučoval. Zůstaly ve vagonu a 29. dubna dojely do Mauthausenu. „Rozdělili nás na skupiny a nás ani nevzali nahoru do lágru, ale dole v Mauthausenu byl takový barák blízko lomu, kde byl nějaký cikánský lágr, a do toho nás dali. Jmenovalo se to Wiener Graben – jako hrob – a to byl opravdu konec. Leželi jsme v tom baráku čtyři na jednom slamníku, jídlo žádné. Maminka už vůbec nechodila… A 5. května najednou někdo přiběhl a říká, že nahoře, nad táborem visí bílá vlajka. Že Mauthausen se vzdal. Potom přiběhl nějaký vězeň – pamatuji, že měl z nějaké látky udělanou červenomodrobílou trikolóru – a říkal, že se musíme dostat nahoru do toho lágru. Maminka už byla velice slabá, ale ještě zmobilizovala síly a nějak jsme se dostaly nahoru do toho lágru. Tam se o nás začal starat nějaký Španěl a potom už přišla americká armáda. Začali se o nás trochu starat, vařili nám takovou polévku z krup. To bylo rozumné, protože někde se stalo, že vojáci vězňům v dobrém úmyslu dali nějakou konzervu, což bylo ovšem mastné, a lidé, kteří byli zcela zesláblí, dostali strašné průjmy a úplavice a spousta jich umřela.“

Do Prahy už osobákem

V noci 29. května přijely Helga a její maminka, tentokrát už osobním vlakem, do Prahy. Dočasný azyl našly u rodiny Pěchočů v sousedství, u kterých si Weissovi nechali před válkou i část svého majetku. Na Pěchočovy vzpomíná paní Hošková s velkým vděkem a láskou. Ve všech ohledech se k její rodině chovali skvěle jak v období před transportem, tak po návratu z lágrů. „Maminka se jim potom chtěla nějak odvděčit. Nevzali od nás ale nic. Vždycky říkali: ‚Až se pan Weiss vrátí.‘ S ní že nebudou účtovat. Nevzali nic a všechno nám vrátili. Byli úžasní!“ Situaci zkomplikovalo podezření na tyfus a dočasná hospitalizace. S ohledem na rizika a nepříjemnosti s tím spojené se proto Helga s maminkou k Pěchočům už nevrátily, a než se jim podařilo získat zpět vlastní byt, zažily něco dobrodružných peripetií, toulek Prahou a noclehů na ubytovnách. Dlouho se snažily získat nějaké zprávy o tatínkovi, avšak neúspěšně. Nakonec byl prohlášen za mrtvého. „Když se někdo do roka nebo do kdy nevrátil, tak byl prohlášen za mrtva a za datum úmrtí je pokládán den, kdy je o něm poslední zmínka. A to je odchod z Terezína, 4. října 1944.“

Předávám byt Židovce, neárijce Ireně Weissové

S trpkým úsměvem vzpomíná paní Hošková na okamžik navrácení jejich bytu. „No a nemohly jsme dostat byt. Pořád jsme žádaly a nakonec až asi někdy v červenci byla maminka zase na národním výboru a tam jí pan Šrůta, to byl předseda národního výboru, předal dekret se slovy: ‚No, podle dekretu pana prezidenta máte na svůj byt nárok. Nedá se nic dělat.‘ A na tom dekretu bylo napsáno: ‚Předávám byt Židovce, neárijce Ireně Weissové.‘ Tak jsme dostaly zpátky náš byt.“

Jak získat optimismus

Prvními poválečnými díly Helgy Weissové byly kresby zachycující zážitky z dalších lágrů po odchodu z Terezína, v kterých nebylo kreslení možné. Helga vystudovala souběžně gymnázium a střední grafickou školu, a protože už byla rozhodnuta věnovat se profesionálně malování, přihlásila se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. U talentových zkoušek uspěla a byla již téměř přijata, když nastal nečekaný problém. K talentovým zkouškám musela totiž předložit něco ze své práce a Helga vybrala jednak některé své dětské kresby s terezínským tématem, jednak novější práce s tématy typu návštěva v nemocnici, kterými se v tu dobu zabývala. A po talentových zkouškách následoval ještě pohovor. „U toho pohovoru sedávali tehdy ještě svazáci. Seděl tam nějaký svazák v modré košili a měli jsme pohovor. Řekl mi, že mám příliš pesimistický názor na život, a doporučil mi, abych šla na rok do továrny mezi dělníky získat kladný vztah k životu a vůbec optimismus.“ V létě potom Helga potkala někoho z rektorátu, kdo jí doporučil napsat odvolání. „Takže jsem napsala odvolání. Napsala jsem, z čeho ten můj pesimismus plyne a že tímto pochybuji o tom, že nějaký optimismus nabydu. A na základě toho odvolání jsem se tam nakonec dostala.“

Emil Filla a socialistický realismus

Dostala se do ateliéru profesora Emila Filly, který jí byl blízký jednak svým způsobem malování, jednak ji na něm přitahoval podobný osud, že totiž také prošel nacistickými lágry. Na školu však nastoupila v roce 1950 – v období politických čistek, vyhazování profesorů, antisemitských projevů a prosazování socialistického realismu. „Toho Fillu sice nevyhodili, protože to snad kór tak nemohli, protože měl přeci jen za sebou ten koncentrák a tu politickou dráhu. A vrátil se těžce nemocnej. Byl hrozně dlouho v koncentráku. Tak ho nemohli dost dobře vyhodit. Ale stejně byl oběť té doby. On maloval dál tím svým způsobem, to je takový trochu jako náš Picasso, ale byla doba socialistického realismu. Takže on s tím svým způsobem malování vůbec nemohl ven. To dělal tajně. Bohužel, já jsem k němu nechodila dlouho. Zemřel, když jsem byla v druhém ročníku.“ S hrůzou paní Hošková vzpomíná na období po Fillově smrti, kdy rok strávila v ateliéru profesora Pelce, kde se dělala politická karikatura, ovšem politická karikatura padesátých let, doby Slánského a antisemitských projevů. Studium nakonec dokončila u Aloise Fišárka.

Cos dělal v té době?!

Ještě za studií se Helga vdala a narodil se jí syn, později známý violoncellista Jiří Hošek. Přišly první zakázky, např. v továrně Jiholen, nebo praxe v ostravských hutích. Vzpomíná i na tehdejší budovatelské nadšení mládeže a na různé brigády. „Dokonce vím, že nám vždycky říkali: ‚Jednou, až se vás budou děti ptát, cos dělal v té době...‘ Mé vnučky, když jim to vykládám, tak se smějí.“

Toto nadšení jí ovšem vydrželo jen do února roku 1948. A vykonstruované politické procesy padesátých let, zhusta navíc s antisemitskými prvky, ji definitivně zbavily iluzí. Komunistický teror mohla pozorovat zblízka, protože manželova katolická rodina byla ze značné části na dlouhá léta pozavírána v komunistických lágrech.

Kalvárie, Obrázky z putování po Svaté zemi a nakonec Katastrofy

V šedesátých letech se cítila být schopna vyjádřit něco ze zážitků z války a holocaustu. Namalovala cyklus Kalvárie, kterým se chtěla s tímto tématem definitivně vyrovnat. V roce 1965 odjela na studijní stipendium do Izraele. Tato cesta byla velkým životním zlomem a přerodem v umělecké tvorbě. Tamní desetitýdenní pobyt na ni hluboce zapůsobil krásnou přírodou i svobodnou atmosférou. Domů si přivezla hodně materiálu. Skic i škebliček a papírků od zmrzliny. Projasnila se její paleta i témata. „…sluníčko, jas, radost… Bývala bych si nejraději celou tu zem přivezla s sebou. Takže jsem to začala spontánně nějak lepit do obrazů.“ Vznikl cyklus obrazů, který na jaře 1968 pod názvem Obrázky z putování po Svaté zemi vystavila ve Španělské synagoze v Praze. Následovala výstava v Chicagu a začala přicházet další pozvání do zahraničí. Všemu však učinila přítrž srpnová invaze „bratrských armád“. „Ta výstava měla velký úspěch a dostala jsem nabídky vystavovat venku. Zdálo se, že mám před sebou otevřený umělecký svět. Odpoledne 20. srpna jsem na německém vyslanectví podepsala, že budu mít výstavu. A přišla noc na jednadvacátého srpna a byl konec.“ Na několik let úplně přestala malovat. „Já už jsem tu válku malovat prostě nechtěla a Izrael se najednou nesměl ani vyslovit.“ Přijala záskok na lidové škole umění, kde nakonec zůstala až do důchodu. Nicméně k malování se postupně začala vracet. „Ale ten Izrael už byl samozřejmě pryč, ty červené a jasné barvy, to už tam zase nebylo a já jsem se začala vracet zpátky k válce. Ale to už nebylo, že bych chtěla popisovat lágr nebo to, co bylo, ale bylo to vůbec – válka a zkáza… Tak vznikl cyklus Katastrofy.“

Tohle už se nikdy nesmí stát!

Dalším, tentokrát pozitivním zlomem byl listopad 1989, kdy se jednak změnilo společenské klima, jednak se opět otevřely možnosti svobodně tvořit a vystavovat.

Paní Hošková se i nadále snaží předávat svoje poselství. „Já vlastně v té tematice zůstávám pořád, protože pořád mám pocit, že všechno neskončilo a že se naopak zase některé věci začínají opakovat. A já se dokonce začínám čím dál tím víc vracet k té válce. Ale ne proto, abych popisovala ty situace, které se staly a že se staly, ale které by se mohly stát. A je to spíš takové varování: Nenechte to dojít až takhle daleko! Tohle už se nikdy nesmí stát!“

Pro Post Bellum v roce 2009 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.