Ladislav Hošek

„Tam (v Plzni-Bolevci – pozn. autora) zatkli Svatoše 14 dní před revolucí. Vydržel, ale hrozně ho mlátili, a on nevěděl, co může a nemůže říct. Jednou ho přivedli do cely, hodili ho na zem, nad ním stál dozorce a říkal: ,Člověče, co ty vydržíš, to jsem ještě neviděl.‘ Dozorce mluvil česky a byl z Vídně. Svatoš si ho zapamatoval, protože mu někdy nosil jídlo, dozorci se tam střídali. Celou noc přemýšlel, co udělá. Musel něco udělat, protože by ho umlátili. Ten dozorce mu přinesl snídani a Svatoš mu řekl, že s ním potřebuje mluvit. Dozorce přikývnul, nejprve musel roznést snídaně a poté měl přijít. A přišel. Svatoš mu řekl: ,Víte, kdo já jsem? Já jsem jeden z vedoucích ilegální skupiny a potřebuji od vás pomoc. Já pomůžu vám, protože budu mít určitou moc, až to praskne. Vždyť víte, že Rusové jsou ve Vídni, další skupina Rusů táhne k Berlínu, Američané jsou v Bavorsku, tak na co čekáte?‘ - ,A co chcete ode mě?‘ - ,Potřebuji vědět, co o mně gestapo ví. Potřebuji se pomalu přiznávat, nebo mě tu zničí!‘ - ,Já vám nic neslibuji. Pokusím se a do tří dnů za vámi přijdu.‘ Přišel a řekl mu několik věcí, co se Svatošovi hodilo. Předtím gestapáky Svatoš ignoroval, oni ho mydlili a nic se od něj gestapo nedozvědělo. Nyní najednou viděli, že je ochoten něco říct. To mlácení nebylo tak silné a za 14 dní byla revoluce. Tak se z toho dostal.“

„Mé jméno je Ladislav Hošek a narodil jsem 4. srpna 1924. Rodiče byli zaměstnanci Fezka, tatínek byl v jiné továrně než maminka, která pracovala na fezech a baretech. Maminka se dožila ve Čkyni 84 let a otec mi umřel na zápal plic. Byl náruživým rybářem, na podzim přešel řeku, dostal zápal plic a umřel v mých sedmi letech. Maminka se již neprovdala, abych neměl cizího otce. Tenkrát to bylo jinak. Dnes přijdu na sraz žákyň a oni se na začátku představují, říkají z posledních let své osudy a klidně nějaká řekne, že je počtvrté vdaná, jako by mluvila, kdyby si šla koupit větrové bonbony. Ve Čkyni jsem byl po narození asi měsíc, a protože měli naši byt ve Strakonicích, tak se rodiče odstěhovali. Ve Strakonicích jsme žili sami s matkou, asi po deseti letech jsme vyměnili byt a já šel na prodavače. Nechtěl jsem do potravinářských prodejen, jelikož se mi zdály špinavé, chtěl jsem do textilu. Jenomže můj šéf rok přede mnou někoho přijal, tak by nás tam bylo moc, už nechtěl dalšího učně. Ale jeho syn chodil se mnou do třídy devět let a poprosil ho, aby mě vzal, že jsem jeho kamarád. Tak jeho otec udělal výjimku.“

„Já jsem poslal dopis Darebnému, byl nejlepším plavcem ve Strakonicích a četařem na vojně. Měl krásnou sportovní postavu. Potřeboval jsem mu sdělit, že s ním ilegální organizace počítá, aby si vybral deset lidí blízko svého pracoviště, které svolá, až bude potřeba, a dostane úkoly. Musel jsem mít jistotu, že to nepřijde nikomu jinému do ruky. Hlídal pošťáka, jenž roznášel po dílně dopisy. Měl jsem časový seznam, v kolik hodin přicházel k Darebnému, a čas se shodoval tak na deset minut. Napsal jsem bez podpisu dopis, co má udělat, aby to nikomu neříkal, že o něm víme a že se přihlásíme, až bude čas. Ten dopis jsem poslal a ještě ten den jsem sledoval pošťáka. Šel jsem se pobavit k jednomu známému, což bylo daleko asi 30 metrů, abych na něj viděl. Přišel pošťák a spatřil jsem, jak dává Darebnému můj dopis. On ho rozbalil - pošťák byl pryč - zavřel a schoval. Bylo jasné, že ví, o co jde, nebude to nikde ventilovat a že mám u Darebného připraveno deset lidí. Takhle se muselo pracovat. On nic netušil a pak po válce jsem mu řekl, že to bylo ode mě.“

„Psali jsme německým občanům a funkcionářům psaní. Třeba když to prasklo u Stalingradu nebo u Kursku, kde prohráli tankovou bitvu. To už jsem měl spolupracovníka, praporčíka Prokopiuse, byl to zástupce velitele policie ve Strakonicích. Když měl noční službu, tak jsem za ním přišel třeba v devět večer a napsali jsme několika Němcům dopisy. Moravcovi (německý funkcionář ve Strakonicích s českým jménem – pozn. autora) česky, ale několik dopisů jsem musel přeložit. Němci chodili za mým pracovním šéfem Benešem, a tak jsem němčinu hodně uměl, k tomu jsem se ještě před tím německy učil. Ty dopisy měly mít význam, aby na sebe mysleli, že se bude každý zodpovídat, co českým lidem dělal, až bude revoluce. Aby uvážili, že s německou armádou to jde z kopce a že válka skončí v Berlíně. Němci prohrají a bude se řešit, kdo českému národu ubližoval. Několik jsem jich druhý nebo třetí den potkal a všelijak se tvářili. Asi to působilo.“

“A potom přišla z Čestic americká armáda, ne?” “Do Strakonic přišla 6. května (1945) americká armáda, 94. divize.”