Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nevím, co z toho bude, ustroj se a jdeme stát frontu na mouku
narozena 29. července 1948 v Pardubicích
rodina se na základě otcovy umístěnky přestěhovala do Liberce
v roce 1967 absolvovala střední pedagogickou školu
zkázu na libereckém náměstí Bojovníků za mír 21. srpna 1968 viděla na vlastní oči
zúčastnila se společného pohřbu obětí střelby v Liberci
v roce 1970 se provdala za Karla Horodyského
celý svůj profesní život působila jako pedagožka
v roce 2024 žila v Holicích
Bezproblémové dětství, které prožila obklopena milujícími rodiči a prarodiči, vystřídalo 21. srpna 1968 období nejistoty, strachu a hrůzy. Jako dcera nestraníků neměla vždy na růžích ustláno, a i když nikdo z rodiny s režimem nesympatizoval, ale také proti němu ani nebojoval, zpráva o mrtvých a zvuky střelby ji přiměly zdokumentovat situaci v centru Liberce v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Hana Horodyská se narodila 29. července roku 1948 v Pardubicích jako nejstarší dcera Zdeňky a Jaroslava Lhotských. Maminka byla vyučená švadlena a tatínek strojvedoucí. Ještě před narozením své prvorozené dcery obdržel umístěnku do Liberce, a tak se do něj posléze přestěhovala celá rodina. Ačkoli se jí Liberec líbil a měla ho ráda, při každé příležitosti se vracela do svého rodného kraje. „Tím, že jsem se narodila v Pardubicích, mě to celou dobu až do dospělosti táhlo do Moravan k rodičům mé maminky. Měli takové menší hospodářství, se kterým jsme jim pomáhali,“ dodává na vysvětlenou. V jejích pěti letech do rodiny přibyla ještě mladší dcera Jaroslava.
Na svou školní docházku vzpomíná s velikou láskou. „Odchodila jsem základní školu v Horním Růžodolu. Musím říct, že jsme byli opravdu perfektní třída, dodnes se scházíme. Na škole jsem prožila krásné dětství. Měli jsme úžasnou třídní učitelku Blaženu Hořákovou, která nám věnovala svůj čas, chodila s námi na výlety a byla prostě úžasná,“ vzpomíná Hana Horodyská. Starosti přišly až při výběru střední školy. „Pan ředitel Stránský mě zrazoval od podání přihlášky na pedagogickou školu ve Šluknově, protože rodiče nejsou členy komunistické strany a ani žádné organizace,“ dodává pamětnice. Štěstí a úspěšně vykonané přijímací zkoušky nakonec umožnily Haně Horodyské nastoupit na její vysněnou školu, kterou úspěšně absolvovala v roce 1967.
Rok po maturitě působila jako pedagožka v Křižanech. Události spojené se srpnem roku 1968 se jí nadosmrti vryly do paměti. „V noci na nás sousedka zvonila a říká mamince: ‚Rusové obsazují naši republiku. Nevím, co z toho bude. Ustroj se a jdeme stát frontu na mouku, abychom něco měli,‘“ vypráví. Při odchodu maminky slyšela zvuky letadel a jinou sousedku, která ji informovala o mrtvých na náměstí Bojovníků za mír, dnes Dr. E. Beneše. I přes nepřehlednou situaci se Hana Horodyská připravila do práce i s fotoaparátem, neboť si chtěla zaznamenat pokračování přestavby ve škole. „Vůbec jsem nepočítala s tím, že budu něco fotit. Byla to čirá náhoda,“ vzpomíná. Jakmile však zahlédla tanky, které po tramvajových kolejích mířily do středu města, rozhodla se změnit cíl své cesty a vydala se na již zmiňované náměstí, na kterém viděla sutiny nabouraného historického domu a veliké množství přihlížejících. Hana Horodyská nevěděla, že jen chvilku před jejím příchodem se odehrála další tragédie, kterou zažila a pro Paměť národa vyprávěla Petra Erbanová: „Od pošty nahoru jezdily tanky a obrněná vozidla. S několika lidmi jsem přešla na druhou stranu ulice. Kousek za námi se objevil tank. Z něj vyčuhovali dva vojáci. Začali po nás všech střílet.“ Začátek invaze si vyžádal 48 zraněných a devět mrtvých. Nejistota nadcházejícího vývoje událostí ji nakonec – po pořízení snímků zachycujících smrtelnou katastrofu – přiměla raději se navrátit zpět domů.
Všudypřítomnou protiokupační náladu v Liberci vystihují nejlépe plakáty, jejichž hesla si pamětnice vybavuje dodnes. „Vím, že na divadle stálo: ‚Dnes Braniboři v Čechách,‘ nebo například na masně ve výloze – ‚Dnes: Ruské svině‘.“ Týden po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se Hana Horodyská zúčastnila pietního aktu věnovaného obětem střelby, kterého se mimo jiné účastnil i Václav Havel s Janem Třískou. Jejich dalším aktivitám v době invaze a celé tragédii v Liberci se podrobně věnuje článek 21. srpen 1968 byl v Liberci po Praze nejkrvavější.
Hana Horodyská nikdy komunisty vřele nepodporovala. Komplikace, které tehdy přinášel život v totalitním režimu, vysvětluje na vlastním příkladu z období normalizace: „Musela jsem podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, abych mohla i nadále učit. Nedovedla jsem si představit, že bych dělala něco jiného, a tak jsem ho podepsala.“ Krátce poté se Hana, v té době ještě Lhotská, seznámila v pro ni osudných a milovaných Moravanech se svým budoucím manželem Karlem Horodyským, za nějž se v roce 1970 provdala a společně s ním se přestěhovala do Holic. Kvůli opatrnosti a touze zabezpečit rodinu se později manželé Horodyští rozhodli, že snímky ze srpna roku 1968 nafocené na Flexaret ukryjí před svými dětmi – synem Tomášem a dcerou Lenkou – pod ručníky ve skříni do doby, než dovrší plnoletosti.
Další historické milníky 20. století ji spíše míjely. „Popravdě 17. listopadu roku 1989 jsem byla na výletě ve Slušovicích a večer jsem s ostatními seděla ve vinném sklípku v Otrokovicích a někdo sice přišel s informací, že se v Praze něco děje, ale nikdo z nás tomu příliš pozornosti nevěnoval. Až druhý den ráno jsem z rádia zjistila, co se ve skutečnosti stalo,“ vzpomíná na surové potlačení pokojného studentského shromáždění, které se stalo impulzem pro sametovou revoluci. Pád komunistického režimu a jmenování Václava Havla prezidentem vítala s nadšením. V aktuálně (2024) probíhajícím rusko-ukrajinském konfliktu spatřuje paralelu s osmašedesátým rokem v tehdejším Československu. První dny války si vybavuje velmi přesně. „Zrovna jsem byla s dětmi na škole v přírodě. A mezi tamními kuchařkami byla ukrajinská matka, jejíž dvacetiletý syn musel narukovat. Nevím, jak to dopadlo, ale když jsem viděla, jak pláče, pojala mě veliká úzkost,“ vysvětluje pamětnice.
V současné době se raduje ze svých čtyř vnoučat a čtyř pravnoučat. Mladším generacím by Hana Horodyská ráda vzkázala: „Přála bych si, aby se lidé respektovali a měli se rádi.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Tereza Křiklanová)