Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Horníčková Nováková (* 1922)

• narozena 29. září 1922 ve Varšavě

• duben 1939 rodina odchází do exilu do Francie, následně utíká do Anglie

• červen 1942 v Oxfordu dvojí svatba obou sester, berou si vojáky sloužící u RAF, oba jsou z Moravy

• 1947 Olžin manžel Miloš s rodinou odjel pracovně do Bruselu

• listopad 1949 emigrovali do Montrealu v Kanadě

• 1977 byla Olze po 30 letech povolena cesta za rodinou do Prahy

Olička a Vlastenka

Život Olgy (Oličky) Horníčkové od jejího narození v roce 1922 ve Varšavě až do roku 1946 lze jen stěží oddělit od života její o málo starší sestry Vlastenky (Vlasty). Tehdy se jejich cesty rozešly. Věkový rozdíl mezi nimi činil pouhý rok a zřejmě z praktických důvodů je rodiče poslali do školy společně. Sestry vyrůstaly v poněkud netradičním prostředí – jejich rodiče byli pracovně i společensky těsně spjati s československým velvyslanectvím ve Varšavě. Jejich tatínek Jaroslav Horníček, diplomat nově vzniklé Československé republiky, pomáhal velvyslanectví zakládat, jejich maminka Olga, rozená Pacovská, na velvyslanectví pracovala jako sekretářka a tam také svého budoucího manžela poznala. Sestry vyrůstaly v přátelském polském prostředí, mluvily plynně polsky, zpočátku chodily do polsko-francouzské školy, později – od 10 let – do francouzského lycea. Vždycky chodily do stejné třídy, měly stejné kamarády a trávily veškerý čas společně, jako by byly dvojčata. V Polsku se začínalo chodit do školy v sedmi letech, v Čechách od šesti let, a proto mladší, šestiletou Olgu do školy vzali. „Celá studia jsem byla se sestrou, kterou jsem velmi milovala. Ona byla pro mě všechno.“ 

Deník

V roce 1938 bylo Olze Horníčkové 15 a půl roku, a jak to v tomto věku bývá, začala si psát deník. První zápis pochází ze 4. března. V denících zachycuje nejen vlastní zážitky a pocity mladé dívky (všímá si chlapců-ctitelů, kteří se okolo ní začínají točit, píše o kamarádkách z lycea, zajímavostech z rodiny a školy, rodinných přátelích), ale také citlivě reaguje na blížící se Mnichov, měnící se atmosféru v Polsku a popisuje dlouhou cestu rodiny a zaměstnanců velvyslanectví z Polska do emigrace v Anglii. Deníky vyšly pod názvem Válečné deníky (2012) spolu se vzpomínkami Olžina muže Miloše Nováka Moje cesta do odboje. O odkaz a zachování hodnot masarykovské první republiky se stará Olžina neteř – tedy Vlastenčina dcera – Olga Bezděková, která Válečné deníky připravila k vydání.

Varšava

Ve francouzském lyceu studovaly děti pracovníků československého velvyslanectví, ale také děti z dobře situovaných intelektuálních rodin ve Varšavě, včetně dětí z rodin židovských. „To byly moje nejlepší kamarádky,“ říká pamětnice. Francouzské lyceum představovalo bezpečnou enklávu a záruku intelektuálního růstu pro studenty dvaceti národností. „Měli jsme se rádi.“ Orientace na francouzštinu zůstala Olze Novákové po celý život. Pro emigraci zvolila francouzsky mluvící provincii Kanady, francouzštinu vystudovala a zabývala se jí celý profesní život. Léta francouzštinu vyučovala na anglických školách.

Prázdniny

Na letní prázdniny se jezdilo do Čech, na Moravu – hlavně do Teplic nad Bečvou – a na Slovensko. Když se po měsíci rodiče vraceli do Varšavy, odvezli sestry na pozvání do Vrbic u Kolína, kde se nacházela farma prarodičů jejich přítelkyně z vyslanectví Olušky Procházkové. Bylo to skvělé. Na prázdniny se sestry vždycky velice těšily. Znamenaly pro ně nejen vítanou změnu prostředí a jistou volnost, radost z chůze po krajině, ale taky utvrzení svých kořenů a svého češství. „Jede se do vlasti. Měla jsem slzy v očích, jak jsem byla šťastná.“

Tatínkovi rodiče zemřeli dřív, než se sestry narodily, ale za maminčinými rodiči se jezdilo často: žili totiž také na území Polska, v Libuszi v Karpatech. Dědeček Josef Pacovský, původně ze středočeských Zásmuk (stejně jako jeho žena Ernestina, rozená Stránská), dříve pracoval u hraběte Šternberka. V Čechách se tenkrát těžko hledala práce. Na radu svého příbuzného se rozhodl odejít do Polska hledat lepší pracovní možnosti. Byl chemik a brzy se tam dobře uchytil. „Když Rusové obsadili Polsko a Varšavu, kde tenkrát dědeček pracoval, odtáhli dědečka jakožto rakouského příslušníka na Sibiř. Když pak začala válka, dědeček vstoupil do československých legií a tím se stal legionářem. Babička s pomocnicí Kačenkou, aby se uživily, si pronajaly malý restaurant na nádraží. Maminka Olga – to jí bylo 16 – a její starší sestra Milada tam pracovaly. Po válce se pak rodina s Kačenkou odstěhovala do Libuszi. V Libuszi byla velká chemická továrna, které patřilo mnoho čtyřbytových domů se zahradou. Náš byt byl v přízemí a babička na zahradě měla slepice, ovocné stromy, zeleninu, květiny a pro nás písek na hraní. Byl tam i altánek, kde Vlastenka ráda četla, zatímco já jsem si hrála v písku. Byly jsme tam šťastné. Ty letní zájezdy skončily, když dědeček zemřel.“

Dědeček Pacovský zemřel náhle v 59 letech a babička se poté přestěhovala k rodině své dcery Olgy do Varšavy. Olze bylo tenkrát šest let a na babičku s láskou vzpomíná. „Učila nás šít, přišívat knoflíky, vyprávěla nám o svém mládí.“

Rodiče

Tatínek Jaroslav Horníček následoval svého bratra Pepu a na začátku první světové války taky odešel do Ruska. Absolvoval tam důstojnickou školu jako carský důstojník. V té době se utvářela československá armáda, jež měla velmi dobré jméno, a Jaroslav se stal československým důstojníkem. Po skončení války byl pověřen, aby se přestěhoval z Prahy do Varšavy a spoluzaložil československé velvyslanectví. Jaroslav Horníček vyznával masarykovské ideály první republiky, a když po Mnichovu narychlo opouštěl Varšavu, zanedlouho byl prezidentem Benešem vyzván, aby za ním přijel do Londýna a pracoval v exilové vládě.

Maminka Olga byla své rodinně naprosto oddaná. Když bylo Olze sedm let, objevilo se u ní počáteční stadium TBC. Na doporučení lékaře ji maminka okamžitě odvezla do malého sanatoria v krásném lese nedaleko Varšavy, kde měsíc proležela, převážně na balkoně. Ve vzpomínkách je to hezká doba – maminka jí četla české a polské knížky a zbytek rodiny ji pravidelně navštěvoval. Za ten měsíc přerostla starší Vlastenku a od té doby byla o několik centimetrů vyšší.

Vlastenka už od dětství hodně četla, psala básně, ráda se učila – byla akademicky, intelektuálně založená. Olga měla ráda sporty, především tenis a plavání. V plavecké soutěži získala první místo mezi studenty všech polských gymnázií. Obě sestry velice dobře vypadaly a ve škole byly premiantkami.

Útěk do Francie

„V dubnu 1939, kdy Němci převzali naše velvyslanectví ve Varšavě, válka byla na obzoru. Muselo se Varšavu opustit co nejrychleji. Nejprve vlakem do Gdyně, potom polskou lodí Varšava do Le Havru, dva dny v Paříži a nakonec do cíle. V Dijonu byla v roce 1920 založena dodnes fungující chlapecká československá sekce při Lyceu Carnot. Tamní výuka měla velmi dobrou pověst. My jsme se zapsaly do dívčího lycea i to bylo také na vysoké úrovni. Rodiče se brzy seznámili s  profesorem Krušinou, češtinářem, který tam vyučoval české studenty, a pak i nás v neděli brával na výlety s nimi. Po maturitě, která dopadla dobře, pro Vlastenku skvěle, jsme opustili Dijon a odjeli do Cognacu, kam nás zvali přátelé z varšavského vyslanectví, abychom si společně pronajali domek. Uposlechli jsme, bylo to dál od německých hranic. Tatínek brzy nato byl povolán do Londýna do kanceláře prezidenta Beneše. My jsme se znovu zapsaly do pomaturitní třidy nutné pro vstup na universitu. Cognac je  město kde za první světové války byly české posádky. Jednou nás navštívili čeští letci, Stanislav Rejthar  byl mezi nimi, později se stal Vlastenčiným manželem.

Situace se rychle měnila. Když 1 září 1940 Němci napadli Polsko, Francie a Anglie vypověděly Němcům válku, dlouho se však ve Francii nic nedělo. V červnu 1940 obsadili Němci Paříž a celá Francie se dala do pohybu. Všichni směřovali na jih. I my jsme si museli rychle sbalit to nejnutnější a přesunout se do Bordeaux k moři, abychom se přeplavili do Anglie. Mezitím Němci Francii bombardovali, na silnicích vládl neuvěřitelný chaos, nebylo jídlo.“

V Bordeaux se sice maminka Horníčková s oběma dcerami šťastně dostaly na loď, ale anabáze měla teprve začít.

Útěk do Anglie

Cesta lodi do Anglie trvala dlouho poněvadž kvůli minám se muselo plout velkým okruhem až přes Azorské ostrovy.

Kapitán si netroufal plout dál. Zavezl pasažéry do Casablanky, kde přesedli na jinou loď. V noci však museli všichni z lodi vyskočit do připraveného člunu, což pro mnohé cestující nebylo úplně snadné. Nikdo nevěděl, co bude dál. Další den naštěstí menší anglická loď vzala pasažéry na anglické území do Gibraltaru. Oceán byl posetý lodními vraky, kam jen dohlédli.

Po jednodenním odpočinku v klášteře a milé péči místních jeptišek se dozvěděli, že přece jen poplují do Anglie. Na lodi byli i šestnácti- až osmnáctiletí studenti z Dijonu hlásící se do armády. Loď musela plout velice opatrně a pomalu, aby se vyhnula minám, proto plavba z Bordeaux do Liverpoolu trvala 26 dní. Tatínek Horníček jezdil denně do přístavu a vyhlížel každou loď, jeho rodina přijela až tou poslední možnou. Kvůli bombardování plavba z Francie už později nebyla možná.

Londýn

V roce 1940 byl Londýn těžce bombardován, období Blitz znamenalo, že Horníčkovi spali v noci v krytu, v podzemním dráze, nebo taky na českém velvyslanectví. Když se vrátili přes den domů, dovnitř do bytu nesměli. „Celá ulice byla zabarikádovaná,“ říká k tomu pamětnice. Před domem stála veliká cedule: „Pod domem leží nevybuchlá bomba. Vstup zakázán.“

Aby měly Vlastenka a Olga kompletní maturitu, která by byla uznaná i doma v Československu a v Anglii je opravňovala ke studiu na univerzitě, musely ještě složit její zbývající část. Zdařilo se a nastalo další stěhování, tentokrát za vzděláním do Oxfordu. Tatínek zůstal pracovně v Londýně a za rodinou jezdil pouze na víkendy. „V noci si vždy pošoupl skříň pod okno, aby ho padající sklo nezranilo, kdyby všechna okna vyletěla. Ani jsme strach neměli, my ani rodiče. Tatínek říkal: ‚Doufám, že tady nezahynu.‘“

Oxford

V porovnání s Londýnem byl Oxford za války oázou klidu – tady se nebombardovalo. Olička byla přijata na tříleté studium francouzštiny a Vlastenka na angličtinu, obě na dívčí St Hilda’s College. V té době se Olička blíže seznámila s Milošem Novákem, důstojníkem československé tankové brigády v Anglii. Čeští letci byli často zvaní do anglických rodin na jídlo, na čaj a podobně pohostinní byli Horníčkovi. Staňa Rejthar byl od Třebíče, Miloš pocházel přímo z Třebíče. Jeho tatínek – akademický malíř – učil na místním gymnáziu matematiku, geometrii a kreslení. Miloš nadání zdědil. Jako mladík chodil s otcem do plenéru kreslit, vystavoval, později kreslil pro armádu a v Kanadě bylo kreslení pro Bank of Canada jeho hlavním zaměstnáním. Dne 23. června 1942 si na dvojité svatbě Olga Horníčková vzala JUDr. Miloše Nováka a Vlastenka Horníčková Stanislava Rejthara, pilota RAF.

Angličané ve válce

Angličané nesli válečná omezení opravdu dobře. Na jejich území se nacházeli vojáci všech okupovaných zemí Allied Forces. Museli živit mnohem víc lidí a jídla nebylo mnoho. Vojáci potřebují jíst dobře, to Angličani věděli, přijali a nestěžovali si. Miloš Novák se například jednou dostal na farmu, kde chovali slepice. V té době už byl otcem dcery Libuše. Miloš se zeptal farmáře, jestli by bylo možné si od něj koupit dvanáct vajec. Farmář mu na to řekl: „Prodat vám nic nemohu, ale dám vám jich šest.“

Obchod načerno – šmelina tak, jak ji známe z protektorátu – v Anglii nebyl, a pokud přece jen, pak v míře minimální. Zkrátka, nebylo to zvykem.

„Třeba aby se použilo málo vody, tak říkali lidem, aby si do vany dávali takový malinký nálepky, aby si tam něco nalepili, aby jim to ukazovalo, kam až může přijít ta voda, jak vysoko. Oni to opravdu dodržovali. Oni byli úplně obdivuhodní.“

Studium

Když přijely sestry Horníčkovy do Anglie, „ani jedna jsme moc anglicky nemluvily“. Olga Nováková se vdala rok před dokončením studia. V březnu čekala narození své první dcery Libušky. Olžina tutorka měla velké pochopení: „Teď budete doma, já vám budu po sestře posílat úkoly, vy je vypracujete a budete mi je posílat zpátky.“ Všichni byli hodní a milí a děti vychovávali tak, že jim vštěpovali zásadu: „Když nemůžeš říct něco hezkého, neříkej nic!“

Stanislav Rejthar, letec RAF

Staňa se jako letec dostával do velmi nebezpečných situací, u každého jednotlivého vzlétnutí nebylo jisté, jestli se vrátí na základnu. Když Sovětský svaz žádal o pomoc, že potřebuje zkušené letce, Staňa se přihlásil. Fajtlova letka letěla na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho porážce se Staňa rozhodl, že nemůže opustit svoje vojáky, a zůstal na Slovensku. Ustupoval s nimi do hor, prošel takzvaný Pochod bílou smrtí, kde 80 vojáků umrzlo. Staňa se vrátil, zhubl 22 kilogramů. Vlastenka, která sama vychovávala syna Slávka, neviděla svého muže rok a půl, neměla o něm žádné zprávy.

Radost z návratu do vlasti netrvala dlouho. Příběh Vlastenčina manžela, jednoho z těch oddaných letců-zápaďáků, by mohl posloužit jako učebnicový příklad nespravedlnosti a nehoráznosti, s jakou bylo s ním a jeho rodinou zacházeno po návratu do vlasti. Po únorovém převratu zahájil generál Čepička pronásledování všech, kdo bojovali na západní frontě. Stanislav Rejthar byl zbaven hodnosti a propuštěn z armády. Následujících pět let mu byla povolena pouze manuální práce jeřábníka. Až v 60. letech směl pracovat jako projektant. Mezitím byl mnohokrát volán k výslechu, rodina se musela sestěhovat ze dvou velkých bytů do jednoho o 56 metrech, kde se tísnilo deset lidí.

Až 23 let po válce – v roce 1968 – směli váleční letci navštívit Velkou Británii. Na dobové fotografii vidíme sedm starších pánů stojících s vážným výrazem u památníku letců v Runnymede. Poznáváme mezi nimi Františka Fajtla a Stanislava Rejthara. Politické uvolnění 60. let netrvalo dlouho. V nastalé normalizaci prodělal Staňa několik infarktů za sebou, až jednomu z nich podlehl. Psal se rok 1977. Ještě se stačil potěšit se švagrovou Oličkou, která v tomto roce poprvé po 30 letech směla navštívit svou rodinu v Praze.

Již zmíněné paměti Stanislava Rejthara (Dobří vojáci padli, 1999, 2001, 2011) inspirovaly jeho dceru Olgu k vydání deníků tety Oličky (Válečné paměti, 2012). Táta Olze svoje vzpomínky vypravoval, doplňoval, ona přidávala úryvky z válečných dopisů letců-kamarádů. Kniha Dobří vojáci padli vyšla poprvé až 22 let od autorovy smrti. Vlastenka ji před vydáním pečlivě zredigovala a Olga doplnila vzpomínkou na společnou svatbu v Oxfordu.

Vlastenka a Olga

Po válce se zdálo, že obě sestry budou žít v Praze blízko sebe jako dosud. Po návratu z Anglie to tak sedm měsíců opravdu vypadalo. Miloš začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí a v zimě roku 1946 byl služebně poslán do Belgie, aby pracoval pro Inter-Allied Reparation Agency. Po třech letech se měl zase vrátit do Prahy. Jenomže mezitím se udál únor 1948 a bylo zřejmé, že se jako voják západní armády domů vrátit nemůže. „Doma bychom nebyli vítaní.“ V listopadu 1949 odjíždí celá rodina Novákových – už se třemi dětmi, Libuškou, Marií a Jeníkem – do Kanady. Usazují se v Montrealu.

Vlastenka mezitím žije úplně jiný život. V 50. letech je propuštěna z advokátní komory, dlouho hledá práci. Má „štěstí“ – smí pracovat jako průvodčí tramvaje. Čtyři dlouhé roky. Mezitím se jí narodí dcera Olga a v miniaturním bytě s nimi bydlí a velice pomáhá s dětmi Vlastina maminka. 60. léta přinášejí naději. V roce 1964 je paní Horníčkové poprvé dovoleno jet za dcerou do Kanady. Podívá se tam ještě několikrát, vždycky může zůstat až měsíc. Je už v důchodu, a proto se oficiální místa neobávají, že by případnou emigrací ČSSR poškodila. Vlasta v roce 1962 úspěšně vítězí v konkurzu na místo jazykového odborníka v Československé akademii věd. Konečně smí psát, publikovat, pracovat ve svém oboru. Vycházejí jí užitečné učebnice angličtiny, ale taky Francouzsko-český, česko-francouzský kapesní slovník. Umírá náhle v roce 2001.

Praha 1977

Konečně je možné, aby se sestry setkaly – po 30 letech, po dlouhé době bez telefonovaní, bez možnosti si psát dopisy a posílat je poštou. Kontakty se musely dít utajeně.

Svého tatínka Jaroslava Horníčka viděla Olga naposledy, když jí bylo 25 let. Dnes – v roce 2017 – je Olze Novákové 95 let. Tehdy v roce 1977 chtěl její manžel Miloš Novák navštívit svého otce v Třebíči. Podmínkou k získání povolení k cestě ovšem bylo, že „musí požádat o odpuštění toho československého prezidenta za to, že opustil svou vlast bez povolení. A to se Milošovi vůbec nelíbilo, tak to roztrhl a řekl: ‚Tam nejdu. Voni by se mně měli omluvit, že mi zničili mou krásnou zem.‘“ Miloš se domů už nikdy nepodíval. Zemřel v Kanadě roku 1984. Olga jeho smrt těžce nesla. Její maminka a sestra Vlastenka ji velmi zvaly, aby přijela na několik týdnů do Prahy. Přijela. „Moc mně to pomohlo.“ Když se vrátila do Montrealu, zapsala se na univerzitu na studium překladatelství. Kromě toho jako dobrovolnice vyučovala angličtinu a francouzštinu v kurzech pro emigranty a ty, kteří neuměli psát. „Jejich vděk a přátelství mi byly milejší než plat.“

Velká rodina

Jak bylo možné, že Rejtharovi i Novákovi dokázali překonat tak silná příkoří, vyrovnat se s nespravedlností a zachovat si životaschopnost a radost ze života?

Olga a Miloš Novákovi, praktikující evangelíci, byli obdařeni sedmi dětmi. Všechny dnes mluví česky, všechny Česko navštívily a udržují povědomí českých kořenů i v dalších generacích. Olga má dnes 36 vnoučat, 39 pravnoučat a 4 prapravnoučata. Když se 16. prosince rodina před Vánoci sejde, bývá těch, co přijedou, kolem stovky. „Mají se rádi a všichni si pomáhají, když je zapotřebí.“

Olga celý život ráda cestovala, navštivila všechny kontinenty a i letos ve věku 95 let se vypravila lodí na Aljašku.