Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Přemysl Hořejší (* 1935)

• narodil se 1. listopadu 1935 v Chlumu u Křemže na Českokrumlovsku

• v říjnu 1949 bylo zabaveno rodinné hospodářství

• v únoru 1951 byl otec Jaroslav Hořejší na měsíc uvězněn

• pamětník pracoval jako ošetřovatel koní a jezdec v hřebčíně v Netolicích

• v průběhu vojenské služby v první polovině 50. let byl podroben tvrdému výslechu StB

• po roce 1968 měl potíže sehnat stálé zaměstnání

• po šestiletém restitučním sporu získal rodinný majetek zpět

Přemysl Hořejší se narodil 1. listopadu 1935 v malé obci Chlum u Křemže na Českokrumlovsku jako třetí ze šesti dětí, které se dožily dospělého věku. Pět jeho dalších sourozenců bohužel v dětském věku zemřelo. Otec Jaroslav byl zemědělský inženýr, který kariéru úředníka na ministerstvu zemědělství vyměnil za práci na vlastním, rozlehlém hospodářství, zakoupeném v roce 1922 po první pozemkové reformě. Konec třicátých let vzbuzoval v otci Přemysla Hořejšího obavy z nejisté budoucnosti a za jediné bezpečné východisko tehdy považoval emigraci. Podařilo se mu dokonce sehnat zájemce o koupi rodinného statku a zařídil rodině pasy na cestu do Argentiny. Lákala jej vidina levné půdy a možnost vybudovat farmu s desetinásobnou rozlohou. Původní plán však ztroskotal kvůli matčině neochotě opustit rodný kraj. Válečná léta rodina nakonec přečkala v relativním klidu. Obávané horší časy rodinu čekaly až s koncem války a nástupem komunistické strany k moci.

Osvoboditelé na statku

Chlum u Křemže byl osvobozen americkou armádou a na rodinném statku našlo zhruba na měsíc útočiště asi dvanáct amerických vojáků, kteří rodině pomáhali v zemědělství. „Jeden z těch vojáků byl doktor práv a pocházel z New Yorku, ten neznal vůbec kopřivy… ale všechno se chtěl naučit.“ Na otázku, proč to dělá, odpovídal: „Protože až přijedu domů a budu to pak lidem vyprávět, tak tomu nebudou věřit.“ Tehdy desetiletý Přemysl spolu s americkými vojáky jezdil na projížďky na koních, domlouval se s nimi hlavně německy a jejich vystupování v něm zanechalo veskrze pozitivní dojmy.

Na otázku, jak tuto svou zkušenost vnímal, když oficiální výklad o konci války se s ní zásadně rozcházel, Přemysl Hořejší odpovídá: „My jsme tomu nevěřili, protože jsme byli sami přesvědčení o něčem jiným, ty lidi byli nesmírně příjemní... Víte, přijeli tam Rusové, a ten voják hned vytahoval pistoli, když mu otec nechtěl něco dát... to byl vlasovec. Ale pak tam přijeli důstojníci a my jsme měli krásnej koženej kočár. To bylo v létě, nikdo nebyl doma, tam bylo otevřeno do dvora všude. Jak viděli ten kočár, tak přepřáhli koně, ten kočár ukradli a odjeli. Už jsme ho nedostali zpátky. Oni ho nevrátili a ti Američani s tím nemohli nic dělat.“

Zabavení majetku

S koncem války a s odchodem dvou starších bratrů z domova musel s prací na rodinném statku vypomáhat i Přemysl. Zpočátku otec zaměstnával své známé z řad Němců, ale po jejich odsunu v roce 1946 veškerou práci na hospodářství o 32 hektarech zastávali jen rodiče s malým synem. Místním byla výpomoc na statku Hořejších zakazována úřady. Předepsané odvody zemědělské produkce byly nastavené na neúnosnou míru, přesto je rodina dokázala plnit. I tak ale 25. října 1949 bylo hospodářství zabaveno státními statky, přestože oficiální formulace v úředních dokumentech zněla, že šlo o „dobrovolné předání majetku“.

K tomu rodinu donutil postup okresního zemědělského referenta, který se podle písemného svědectví matky snažil rodinu zničit. Otec měl původně zůstat jako správce až do penze, ale když si vážně poranil rameno a musel se podrobit léčbě ozařováním, byl ze statku propuštěn, a to přímo na schůzi, kde byl vyhlášen nejlepším hospodářem. Když se v roce 1951 vrátil z nemocnice domů, „čekal tam na něj četník a šel rovnou do basy, bez jakýhokoli oznámení.“

Obvinění spočívalo v nesplnění dodávek mléka do konce roku 1949, kdy už ale na rodinném majetku hospodařily více než dva měsíce státní statky. Pokutu ve výši 40 000 korun rodina nebyla schopna uhradit, protože jí dosud nebyla vyplacena úhrada za zabavený majetek. Urgence o zaplacení slíbené částky posílala rodina na příslušné úřady ještě v roce 1957, zoufalá matka se pak obrátila s prosbou o pomoc i na prezidenta republiky. Otec si nakonec namísto čtyřměsíčního trestu odpykal čtyři týdny, a to jak díky protestu ošetřujících lékařů, tak i vynucenému souhlasu s vystěhováním rodiny ze statku.

Protokol z výslechu jsem podepsal rád

V roce 1952 Přemysl Hořejší nastoupil na dvouleté studium na zemědělském učilišti. Protože ho odjakživa lákala práce s koňmi, podařilo se mu po vyučení díky známému sehnat místo ošetřovatele a jezdce v netolické hříbárně a pozdějším hřebčíně, kde působil deset let. V polovině padesátých let, kdy byl Přemysl odveden na vojnu, vzbudila situace v netolickém hřebčíně pozornost Státní bezpečnosti.

Její příslušníci Přemysla Hořejšího vyhledali, když byl se svým ostravským útvarem na cvičení ve slovenském Kežmarku, a odvezli ho v poutech k nočnímu výslechu, který se neobešel bez kopanců a vyražených zubů. Důkazy pro podezření z nekalých obchodních praktik zaměstnanců hřebčína se však získat nepodařilo, a tak byl Přemysl po noci hrůzy v tichosti propuštěn zpět ke své jednotce. Zastrašovací funkci ale výslech splnil dokonale: „Podepsal jsem protokol, a podepsal jsem ho rád, že se mnou slušně zacházeli,“ a to i navzdory vyraženým zubům a psychickému nátlaku. „Já jsem se bál říct něco, protože po tom je člověk tak vyděšenej a opatrnej, že ničemu nevěříte.“

Nebyl zájem, abych šel studovat

Po návratu z vojny začal pamětník při zaměstnání v Netolicích dálkově studovat střední zemědělskou školu v Českých Budějovicích, ale bez vědomí vedení statku. „Statek mi oznámil, že nemá zájem, abych šel studovat,“ vysvětluje Přemysl Hořejší. „Ten podnik se to nesměl dozvědět. Tři roky se to udrželo v tajnosti.“ Doporučení tak udělil předseda příslušného národního výboru ve Vodici, kam statek spadal. Předseda výboru zájem o studium naopak uvítal: „My máme dát dva lidi, ty jsi nás zachránil!“

Ve třetím ročníku na střední škole přišla nabídka na dálkové vysokoškolské studium v Brně pro zájemce s desetiletou praxí v oboru. Potřebný souhlas se podařilo získat ale až s novým zaměstnáním instruktora jezdectví na vimperské střední škole. Tentokrát za podmínky přestěhování se do nového sídla školy v Dubu u Vodňan a navíc přijetí funkce stavebního technika na místním národním výboru alespoň na jeden rok. Dva týdny po splnění druhé podmínky už mohl Přemysl Hořejší vyrazit na konzultace, prozatím ale pouze na agronomii. Cesta na vysněnou zootechniku se mu otevřela teprve s rokem 1968, kdy dokončoval osmý semestr studia a začal pracovat na diplomové práci.

Nikde mě nechtěli zaměstnat

Dne 21. srpna 1968 pamětník vyrazil na sraz jezdeckých oddílů do Prahy. Při přestupu ve Vlachově Březí ale řidič autobusu odmítl do Prahy jet se slovy: „Já do Prahy nejedu, tam jsou Rusové. Tam je zle.“ Tak se poprvé dozvěděl o sovětské invazi. Na vlastní oči se pak přesvědčil o pohybu vojsk při návštěvě nedalekého Husince, kde z okna restaurace pozoroval vyčerpáním se potácejícího sovětského vojáka, který řídil dopravu. S odůvodněním „vždyť je to jen voják, on za to nemůže, oni sem museli jít“ mu alespoň donesl kus salámu a limonádu. Ostatní přihlížející by ho tam podle jeho mínění „nechali s odpuštěním zdechnout.“ I kvůli této zkušenosti tvrdí, že se mu vždycky pracovalo líp se zvířaty než s lidmi. S výjimkou mladých, kteří nejsou tak zákeřní nebo jich je aspoň málo.

Titul inženýra nakonec získal v roce 1972. Následující rok onemocněl tuberkulózou a dlouhodobě se léčil v sanatoriu Hrudkov. Jako syn kulaka, který navíc při normalizačních prověrkách v posledním zaměstnání nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk, měl zakázáno působit ve školství a pracovat s mládeží. Pro vpád okupačních vojsk totiž neměl stejné pochopení jako pro osamělého vojáka plnícího rozkazy svých velitelů v Husinci.

Stálé zaměstnání sháněl jen obtížně: „Ať jsem psal na jakejkoliv inzerát, když jsem pak řekl svoji anamnézu, tak mě nikde nevzali.“ Profesi zootechnika vykonával jen krátce, živil se jako kopáč a pracovník odečtu vodoměrů, později sehnal místo vychovatele na učilišti v Rožmberku nad Vltavou a koncem osmdesátých let se uchytil jako učitel odborných předmětů na českokrumlovském gymnáziu a učilišti ve Větřní.

Tady to začalo, to my víme

V sedmdesátých letech, kdy pracoval na statku v Přísečné na Českokrumlovsku, se stal obětí podivné diskreditační akce, v níž byl podezřelý ze žhářství. Podezřelé okolnosti vzniku požáru a přezíravý postup vyšetřujících orgánů spolu s varováním od kamaráda od bezpečnosti vedly Přemysla Hořejšího k obezřetnosti. Při pořizování vlastní fotodokumentace pak objevil zápalnou šňůru vedoucí do místa, odkud se požár rozšířil.

„Ve čtyři šli lidi do prasečáku, nic se tam nedělo. To by muselo doutnat od večera. Vyšetřovatelé řekli, že to bylo od kotle, od pilin. Tam žádnej kotel nebyl vevnitř. To, že jsme odklidili, mi řekli. A hotovo, víc se se mnou nebavili… Jak byl někde nějakej malér, tak to chtěli přišít. Pak jsem se ale dozvěděl, že to udělali oni sami.“ Znalecké posudky, které si Přemysl Hořejší nechal sám vypracovat, potvrdily jeho přesvědčení, že rozsáhlý požár, při kterém shořely i tři kombajny, byl založen úmyslně. Celkem čtyři a půl roku trvalo, než Přemysla Hořejšího obvinění zprostili.

Spravedlnost jsem si musel zaplatit

V roce 1989 zažíval Přemysl Hořejší radostné období plné euforie. Tu ale brzy vystřídalo rozčarování z průběhu restitucí. „Celej zábor, když nám to brali, trval dvě hodiny. Bez soudu, bez nikoho, jenom za přítomnosti členů obce to zabrali. A já musel k soudu, právníka mít a všechny tyhlety věci a všechno si platit. Můžu vám říct, že jsem celou tu restituci znova zaplatil.“ Výlohy na právní zastoupení se vyšplhaly na 560 tisíc korun a soudní řízení o navrácení majetku trvalo šest let. Hlavní problém spočíval v určení aktuálního vlastníka – zatímco majetek zabraly státní statky, později byl převeden na zemědělské družstvo, které argumentovalo, že majetek dostalo od státu.

Jako problematický se ukázal i výběr advokáta, kterého si rodina zvolila. Přemysl Hořejší je přesvědčený, že nebýt profesora Cepla u Ústavního soudu, celý proces by dopadl špatně. V takovém případě už zbývala jen varianta obrátit se na evropské soudy. Nejdřív byly navráceny pouze hospodářské budovy mimo samotný dvůr, do kterého neměl původní majitel přístup. „Tak jsem udělal to, že jsem si koupil maringotku a dal jsem si ji tam ke kolně za vsí. Samozřejmě se toho chytli tenkrát novináři, přišli, a tak jsem jim poskytl rozhovor. A tím se to takhle trošinku rozhejbalo.“

Původní záměr vybudovat po otcově vzoru zemědělskou školu se zimním provozem se sice nepodařilo naplnit, ale po nákladných úpravách se podařilo rodinné hospodářství obnovit a vdechnout mu nový život. V roce 2021 se Přemysl Hořejší stále aktivně věnoval chovu koní a hospodaření na rodném statku v Chlumu u Křemže.