Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Přemysl Hořejší (* 1935)

• narodil se 1. listopadu 1935 v Chlumu u Křemže na Českokrumlovsku

• v říjnu 1949 bylo zabaveno rodinné hospodářství

• v únoru 1951 byl otec Jaroslav Hořejší na měsíc uvězněn

• pamětník pracoval jako ošetřovatel koní a jezdec v hřebčíně v Netolicích

• v průběhu vojenské služby v první polovině 50. let byl podroben tvrdému výslechu StB

• po roce 1968 měl potíže sehnat stálé zaměstnání

• po šestiletém restitučním sporu získal rodinný majetek zpět

Milovník koní a přírody Přemysl Hořejší se narodil roku 1935 v Chlumu u Křemže na rodinném statku, který jeho otec koupil od Schwarzenbergů po pozemkové reformě v roce 1922, a hospodařil zde do roku 1949, kdy byl statek zabaven a rodina Hořejších označena za kulaky.

Dětství za války

Přemysl pochází z šesti dětí. Kromě dvou starších bratrů měl ještě mladšího bratra a dvě mladší sestry,. Vedle toho pět jeho dalších sourozenců zemřelo již v dětském věku. V roce 1939, kdy byly Přemyslovi čtyři roky, zažil německou okupaci. „Pamatuji si 15. březen, když tu Němci táhli… oni tady odpočívali, nocovali. Měli tu ustájené koně.“ Maminka pocházela z oblasti, kde rodina Hořejších bydlela. „Jmenovala se Zimmermannová, to je německé jméno. A Němci určovali rody podle matek, tak jsme museli chodit do německé školy. Já jsem neuměl slovo německy.“

Z rodinného hospodářství, kde se pěstovalo obilí, okopaniny, luštěniny, pícniny i technické plodiny, například len, a kde se chovaly krávy, prasata, ovce a koně, museli Hořejších za války vykazovat povinné dávky ze všech produktů. Léta byla těžká. Přemyslův otec, který ovládal pět světových jazyků, chtěl rodině polepšit, a tak vyřídil cestovní pasy pro všechny členy rodiny a plánoval se odstěhovat do Argentiny, kde by koupili levnou zemědělskou půdu a začali tam hospodařit. Přemyslova maminka ale emigrovat nechtěla, a tak zůstali ve vlasti. „No, a takhle jsme dopadli. Jak sedláci u Chlumce.“

Zabavení statku

Otec, původem z Lišova, pracoval v Chlumu jako správce, vedl kapličku a založil v Křemži zemědělskou školu se zimním vyučovacím provozem. Protože však měli velký statek a odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva, byli označeni za kulaky, statek jim byl v roce 1949 zabaven a museli se vystěhovat. Mezitím Přemyslův otec onemocněl rakovinou kůže. „Krušná záležitost na tom byla ta, že když se vrátil z nemocnice, kam jezdil na ozařování, tak ho ještě obvinili, že se nesplnily dodávky. A když se vrátil ze špitálu, tak tu na něj čekal příslušník SNB a exportoval ho do vězení.“ Pro rodinu Hořejších nastalo velice těžké období. „Otec byl ve vězení, matka se neměla kam vystěhovat, tak jí spolužák nabídl místo a my jsme se vystěhovali tam. To trvalo asi dva nebo tři roky, potom to rodiče prodali, odešli odsud úplně a potom se odstěhovali na jiné místo tady v Chlumu.“

Syn kulaka

Jako syn kulaka to neměl Přemysl lehké. Nejprve pracoval jako jezdec a ošetřovatel koní v netolickém hřebčíně. „Jezdil jsem dostihy, parkury, všechno, co bylo potřeba, dělal jsem výcvik koní, ale nesměl jsem studovat, protože mně to nedovolili. A ten podnik mi to tenkrát nedoporučil, že nemám původ k tomu, abych mohl studovat.“ Musel tedy nastoupit na vojenskou školu a později začal studovat na zemědělském učilišti alespoň dálkově. Mezitím sehnal místo jako instruktor praxe na zemědělské škole ve Vimperku i přesto, že ještě neměl dokončenou střední školu. Po maturitě bylo problematické i přijetí na vysokou školu. „Nesměl jsem studovat ani dálkově, tak jsem studoval externě. Sice mi ještě nařídili, že když mě tam pustí, tak že budu studovat agronomický směr, ale já jsem vždycky tíhnul k tomu zootechnickému, k té živočišné výrobě a produkci, tak jsem vystudoval osm semestrů toho agrosměru. Pak přišel 68. rok, a tak jsem přestoupil na zootechnický směr. Ten jsem potom dostudoval, ale vlastně jsem musel dělat všechny rozdílové zkoušky, takže se mi to trošinku protáhlo, ale to mi nevadilo.“ 

Přemysl Hořejší byl pravidelně sledován Státní bezpečností a jejími spolupracovníky. „Byl jsem vždycky z něčeho obviněný, asi pětkrát, takže mě zavřeli do vyšetřovací vazby a bylo vyřízeno. Ale nikdy mi to neprokázali… Nikdy se nesmíte nechat přinutit. Ale jsou věci, kde to nešlo.“

S generálem Čepičkou

V Netolicích se jednoho dne Přemysl Hořejší setkal se zetěm Klementa Gottwalda, generálem Alexejem Čepičkou, který si přijel prohlédnout hřebčín a statek. Přemysl byl pozván na večerní posezení, kam se mu příliš nechtělo, protože měl ke generálu Čepičkovi velké výhrady. Nakonec se tam ale vypravil a nestačil se divit vlastním očím. „Hájovna zabedněná, já jsem si říkal: No, co se tu děje? Tak jsem tam zabouchal, přišel hajný otevřít, já jsem říkal: ‚Co je, co se tu děje? Vždycky jsi tu měl všechno otevřeno.‘ On povídá: ‚Člověče, ani se neptej, uvidíš.‘ No, tak jsem tam přišel. A ta jeho manželka, to byla vlastně dcera Gottwalda, byla hrozně opilá, a co jsem tam slyšel za nadávky na ty Rusáky, na Sověty… Gottwald umřel za tři týdny po Stalinovi. [Dcera Gottwalda] vykřikovala, jak mu napíchali syfilis… Gottwald na syfilis zemřel. ‚Člověče, já jsem to musel zabednit všechno, kdyby tu někdo šel a slyšel mě,‘ protože to bylo ještě za hlubokýho komunismu, ‚tak si budou myslet, že tu mám nějaký imperialisty.‘ Hajný tenkrát musel být komunista, musel být prověřený, jinak tu funkci hajného nemohl dělat. Bylo to hrozný. No, ale já jsem se tam potom s ním [generálem Čepičkou] dal do řeči a řekl jsem mu: ‚Heleďte, ale když máte takovéhle názory, proč, vždyť já vím, že pocházíte z dobré rodiny právníků v Praze.‘ On říkal: ‚No, já jsem se dostal s tchánem do Moskvy, ale tam jste nesměl říct ne. Jak jste se proti něčemu postavil, tak druhý den už jste hovno měli. Tam se za Stalina nikdo s nikým nepáral.‘“

Po roce 1968

Po roce 1968 dostal Přemysl zákaz učit a pracovat s mládeží, takže pracoval jako kopáč u okresních vodovodů a kanalizací, odečítal vodoměry nebo cvičil koně. Později začal pracovat v zemědělském družstvu v Třebotíně jako zootechnik, ale zanedlouho vyměnili vedení a o místo opět přišel. Dva měsíce nemohl sehnat zaměstnání. „Bylo to nebezpečný, tenkrát to byl přestupek, nikdo nesměl být nezaměstnaný.“ Z úřadu práce mu nakonec doporučili, aby vyučoval na telefonickém učilišti v Rožmberku, kam byl i přes svůj nevyhovující kádrový profil přijat. Do půl roku se ovšem učiliště přestěhovalo do Tábora, a tak Přemysl dostal práci odborného učitele zemědělství na krumlovském gymnáziu.

„Všechno musíte prožít a přežít. A pokud máte optimistický názor a optimistického ducha, tak se vás nic moc nedotkne. I když ty těžké případy se vás dotknou, ale vždycky to musíte přežít,“ říká.

O rodinný statek v Chlumu se Přemysl Hořejší soudil šest let, a ač v restituci není dodnes zcela vyrovnán, nakonec se na hospodářství vrátil a žije zde dodnes. Kromě pastvin a orné půdy se věnuje koním, své celoživotní lásce. „Nikdy jsem se nechtěl nikomu mstít, nechtěl jsem nikoho odsuzovat, ale chtěl jsem být vždycky svobodný člověk.“