Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Horanský (* 1932  †︎ 2023)

• narodil se v roce 1932 na Slovensku

• v dětství se setkal se slovenským prezidentem Jozefem Tisem

• po nástupu Hlinkovy slovenské ľudové strany se musela jeho rodina ze Slovenska vystěhovat

• vystudoval divadelní režii na pražské DAMU a brněnské JAMU

• v roce 1968 se aktivně zapojil do činnosti Klubu angažovaných nestraníků

• prošel divadly v Novém Jičíně, Ostravě, Opavě, Praze, Chebu, Liberci a Kladně

• kromě divadla i píše, zejména básně

• zemřel 1. ledna 2023

Dětství a Hlinkovy gardy na Slovensku

Režisér, básník, redaktor, publicista a herec Miloš Horanský se narodil 14. května 1932 ve Veľké Bytči – malém slovenském městě kousek od Žiliny s jedním kostelem, náměstím a fabrikou na kartáče.

Na Slovensku však nestrávil celé své dětství. Když se vlády zmocnila Hlinkova slovenská ľudová strana a v roce 1938 vyhlásila samostatnost, začaly být velmi aktivní tzv. Hlinkovy gardy, které se podílely i na perzekuci Čechů a Židů. A protože pamětníkův otec pocházel z Kroměříže, týkaly se tyto násilnosti rovněž jeho rodiny. Když se dnes Miloš Horanský zamýšlí nad tím, co vedlo Slováky k tomu, aby vstupovali do Hlinkových gard, myslí, že příčinou byla dlouho budovaná naděje na vznik samostatného slovenského státu a také pokřivený katolicismus.

Setkání s Jozefem Tisem a stěhování

Shodou okolností z Veľké Bytče stejně jako Horanského maminka pocházel i tehdejší slovenský prezident Jozef Tiso. A dokonce spolu chodili do školy. Tak se maminka rozhodla, že za ním zkusí celá rodina zajet do Bratislavy s tím, jestli by jim nedokázal pomoci, aby se nemuseli vystěhovávat. Horanský si na setkání s Tisem dodnes moc dobře pamatuje: „To osobní setkání bylo vřelé. Tam se k nám a mamince choval vlídně. Měl kolárek, byl kněz, byl oblečený jako kněz, nebyl v civilu. Vysoký chlap, ale krásná malá kulatá s malým ježkem hlava. A ten prezidentský palác, jako kluka mě to vzrušilo samozřejmě, byla to taková autorita, mluvíš s prezidentem. I když samozřejmě otec věděl, že to je velmi negativní figura, záporná, nevlídná k Čechům.“ Přestože setkání tedy bylo příjemné, nedokázal jim prezident pomoci.

V šesti letech se tak Miloš Horanský odstěhoval ze Slovenska do tatínkova rodného města Kroměříže. Pamatuje si, že když odjížděli, byla situace velmi vážná a už probíhaly deportace do koncentračních táborů. Ty se týkaly i jeho romského kamaráda – pastýře Ebebeho: My jsme ho milovali, on byl starší, on byl rozkošný. Byl hrbatý, byl takový velmi neobvyklý, taková silná mohutná hlava, lehce bláznivý, velmi veselý, trošku tajemný a měl sugestivní vliv na nás na děti a byl vlastně jakási naše hlava. To víte, jak je tlupa dětská, tak vždycky to má nějakého vůdce a ten Ebebe… Jo, on špatně mluvil. Ale hlavně když pásl, tak říkal: ‚E be e be be.‘ On na ně mluvil, on jim říkal: ‚Be be.‘ Berani říkají ‚be be‘, že jo, bečí be be be. Tak šlo stádo a říkalo: ‚Be be.‘ A on po nich: ‚E be E be be.‘ On je oslovoval jakoby, vedl s nimi tento hovor a my jsme mu z toho říkali Ebebe, nevím ani, jak se jmenoval. Ale kamarádsky, přezdívkou dostal název Ebebe. No, a pak dostal obsílku. Byl slavnostně oblečený. Nevěděl, kam jede. Přijel náklaďák, tam byl slepičák, schody a po těch vystupovali jednotliví Romové nebo Židé a odváželi je do lágru. A my jako děti jsme stáli dole, plakali a říkali: ‚Ebebe, Ebebe.‘ Loučili jsme se, dělali křížky, brečeli a Ebebe nám odjel. Už jsme ho nikdy neviděli. To byl kamarád Ebebe.“

I na odjezd s rodinou má velmi temné vzpomínky. Hlavně na nevraživé luďácké pochody s ohni, při kterých se řvalo „Češi ven, Slovensko Slovákům“, a na kameny, které lidé házeli na jejich vůz, když odjížděli. A dodává: „Proto mě bere mráz po zádech, když dnes slyším Čechy Čechům.“

Seznamy popravených

Když vypukla druhá světová válka, bylo Miloši Horanskému sedm let a bydlel už se svými rodiči a bratrem v Kroměříži: „Já jenom vím, že bylo smutno, naštváno, rozzlobeno příšerně, vzteklo, zaraženo.“ Nejsilnější vzpomínky má na období heydrichiády: „Pamatuju si velmi bolestivě, když Němci popravovali české vlastence, tak byly zvláštní vyhlášky červené barvy jako krve a černým písmem. Dovedete si to představit, jak to vypadá ošklivě? Máme barvu, nebo bílá na černou, ale když máte takhle červenou vyhlášku, která jediná na plakátovací ploše je takto a černými písmy, je tam říšský orel a tam je podle stanného práva – když byl atentát na Heydricha, potom bylo stanné právo, tak se střílelo po tisících – byli potrestáni trestem smrti. A teď byly seznamy lidí. Takže my jako děti jsme šli do školy, teď jsme ztuhli u těch červených s černým písmem napsaných. No, a to je přece strašný, bolestivý pocit. Pak jdete do školy a vidíte tu nacistickou, ten hákový kříž, nebo tu orlici a čtete lidi, kteří padli pod jejich trestem smrti.“ 

Studia – obecná škola, gymnázium, DAMU a JAMU

S koncem války nastaly pro Miloše Horanského jedny z nejkrásnějších let jeho života. Všude vypukla velká radost, byla cítit svoboda a v zemi začalo úplně jiné ovzduší. V Kroměříži znovu založili skautský oddíl, kde měli skvělé vedoucí, se kterými jezdili na tábory. Toto šťastné období ale trvalo jen do roku 1948.

Během války také začal chodit do obecné školy a po ní na gymnázium. Na obou školách se setkal s učiteli, kteří byli pro jeho život zásadní. Na obecné škole to byl pan učitel Rouša, který byl velmi moudrý a učil jako Komenský: „My jsme si vlastně, ani nevím, ale hráli a zároveň jsme se nekonečně hodně dozvídali. On se třeba chytil a řekl: ‚Ách, mě už to taky nebaví. Víte co, uděláme si zábavu.‘ My jsme měli takový dům, škola nádherná, okolo ochozy, ochozy a uvnitř bylo takové atrium volné. On vyrobil z lehkého papíru balon, my jsme mu lepili, drželi, pod ten balon dal drátky, na ty drátky zavěsil suchý líh. To je taková tyčinka lihu, zapálil a dolů. A ta vzducholoď se vznášela až pod strop. My jsme stáli, tleskali jak blázni. A teď jsme měli takový fyzikální dojem, že jsme se hodně dozvěděli. Zaprvé bavilo nás to, jak byl hravý, jak nechal učení a jak řekl: ‚Víte co, odpočineme si.‘ A vyrobil balon. Pak všechno učil s takovou elegantní lehkostí a zábavností.“

Na gymnáziu to byl učitel Oldřich Tylman, který ho ??nasměroval do kulturní oblasti a k literatuře. Jemu a několika jeho spolužákům dokonce v sextě zorganizoval večer začínajících autorů, na nějž přišlo mnoho lidí, a pro studenty to bylo takové první vystoupení a čtení. Připravoval pro ně i literární seminář, na kterém se jim nebál dávat číst zakázané autory: „Třeba když bolševici zakázali už Václava Černého, když vydal První sešit o existencialismu, tak v tom kroužku literárním, co ho založil, řekl: ‚Tady máte, je to ten a ten, má potíže s režimem.‘ Bylo to po Únoru, profesor Václav Černý vydal První sešit o existencialismu o tom velkém literárním a duchovním hnutí ve Francii. ‚A udělejte si z toho, kolik vám rozum stačí.‘ Horanský jeden, pak dal koreferát druhý. A dva studenti rozkládali, tužtičkou v ruce jsme podtrhávali, co to je. A co jsme nevěděli, to dělal potom on. Ale dovedete si představit, co to je za sílu, když vy toho velkého ducha, je vám šestnáct a brouzdáte po Václavu Černém. Který pak za rok na to je vyhozen ze všech vysokých škol. Nejenom ten občanský akcent, ale že se dozvídáte tímhle způsobem o existencialismu a on udělal základní shrnutí. Nezapomenutelný zážitek.“

Po absolvování gymnázia studoval divadelní režii na DAMU v Praze a JAMU v Brně.

Divadlo a Klub angažovaných nestraníků

Po skončení školy dostal první režisérské angažmá v Beskydském divadle v Novém Jičíně, poté pokračoval do Slezského divadla v Opavě a do ostravského Státního divadla. Čtvrtým angažmá v řadě bylo pražské Divadlo E. F. Buriana.

V roce 1968 spoluzakládal Klub angažovaných nestraníků a velmi se zapojoval do jeho činnosti. Jezdil hodně po fabrikách, debatoval, setkával se s tehdejšími politickými představiteli, jako byl Dubček, Smrkovský nebo Kriegel. S nástupem Gustáva Husáka a normalizace byla ovšem činnost organizace pozastavena a mnozí členové byli za svou aktivitu trestáni.

Pro Miloše Horanského to na nějaký čas znamenalo, že nemohl pracovat v divadle. Po nějaké době se mu podařilo získat angažmá v malém divadle v Chebu. Zanedlouho mu ale jeho divadelní činnost pozastavila vážná autonehoda, která se mu stala, když se vracel domů z premiéry. Usnul mikrospánkem, naboural do stromu, doslova bojoval o život. Po dlouhé rekonvalescenci nastoupil do svého nejdelšího angažmá – deset let strávil ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci.

Pak se přesunul do Kladna do Divadla Jaroslava Průchy a po něm do Městských divadel pražských. Na začátku 90. let byl uměleckým ředitelem Divadla ABC a také učil na DAMU: „To mě velmi bavilo, protože jsem vychovával děti k tomu, co jsem sám dělal.“ Na DAMU se také habilitoval jako profesor a v letech 1994–1997 byl děkanem. Mimo svou divadelní činnost také hodně píše, nejvíce básnické sbírky. Zatím posledním titulem jsou Dlužní knihy milosti, které pokřtil na podzim 2016.