„Ale pamatuju si třeba velmi bolestivě, když Němci popravovali české vlastence, tak byly zvláštní vyhlášky červené barvy jako krve a černým písmem. Dovedete si to představit, jak to vypadá ošklivě? Máme barvu, nebo bílá na černou, ale když máte takhle červenou vyhlášku, která jediná na plakátovací ploše je takto a černými písmy, je tam říšský orel a tam je podle stanného práva – když byl atentát na Heydricha, potom bylo stanné právo, tak se střílelo po tisících – byly potrestáni trestem smrti. A teď byly seznamy lidí. Takže my jako děti jsme šli do školy, teď jsme ztuhli u těch červených s černým písmem napsaných. No, a to je přece strašný, bolestivý pocit. Pak jdete do školy a vidíte tu nacistickou, ten hákový kříž, nebo tu orlici a čtete lidi, kteří padli pod jejich trestem smrti.“
„Třeba když bolševici zakázali už Václava Černého, když vydal První sešit o existencialismu, tak v tom kroužku literárním, co ho založil, řekl (gymnaziální profesor Tylman – pozn. ed.): ‚Tady máte, je to ten a ten, má potíže s režimem.‘ Bylo to po Únoru, profesor Václav Černý vydal První sešit o existencialismu o tom velkém literárním a duchovním hnutí ve Francii. ‚A udělejte si z toho, kolik vám rozum stačí.‘ Horanský jeden, pak dal koreferát druhý. A dva studenti rozkládali, tužtičkou v ruce jsme podtrhávali, co to je. A co jsme nevěděli, to dělal potom on. Ale dovedete si představit, co to je za sílu, když vy toho velkého ducha, je vám šestnáct a brouzdáte po Václavu Černém. Který pak za rok nato je vyhozen ze všech vysokých škol. Nejenom ten občanský akcent, ale že se dozvídáte tímhle způsobem o existencialismu a on udělal základní shrnutí. Nezapomenutelný zážitek.“
„No, třeba ten Ebebe, ten kamarád romský, ten pastýř. My jsme ho milovali, on byl starší, on byl rozkošný. Byl hrbatý, byl takový velmi neobvyklý, taková silná mohutná hlava, lehce bláznivý, velmi veselý, trošku tajemný a měl sugestivní vliv na nás na děti a byl vlastně jakási naše hlava. To víte, jak je tlupa dětská, tak vždycky to má nějakého vůdce a ten Ebebe… Jo, on špatně mluvil. Ale hlavně když pásl, tak říkal: ‚E be e be be.‘ On na ně mluvil, on jim říkal: ‚Be be.‘ Berani říkají ‚be be‘, že jo, bečí be be be. Tak šlo stádo a říkalo: ‚Be be.‘ A on po nich: ‚E be E be be.‘ On je oslovoval jakoby, vedl s nimi tento hovor a my jsme mu z toho říkali Ebebe, nevím ani, jak se jmenoval. Ale kamarádsky, přezdívkou dostal název Ebebe. No, a pak dostal obsílku. Byl slavnostně oblečený. Nevěděl, kam jede. Přijel náklaďák, tam byl slepičák, schody a po těch vystupovali jednotliví Romové nebo Židé a odváželi je do lágru. A my jako děti jsme stáli dole, plakali a říkali: ‚Ebebe, Ebebe.‘ Loučili jsme se, dělali křížky, brečeli a Ebebe nám odjel. Už jsme ho nikdy neviděli. To byl kamarád Ebebe.“
Miloš Horanský se narodil v roce 1932 na Slovensku. Protože ale jeho otec byl Čech, musel se s rodinou po nástupu Hlinkových gard ze Slovenska vystěhovat. Do školy tak začal chodit v Kroměříži, kde také prožil druhou světovou válku. Po absolvování obecné školy a gymnázia vystudoval divadelní režii na pražské DAMU a brněnské JAMU. Postupně prošel angažmá v divadlech v Novém Jičíně, Ostravě, Opavě, Praze, Chebu, Liberci a Kladně. V roce 1968 se aktivně zapojil do činnosti Klubu angažovaných nestraníků, což pro něj na začátku normalizace znamenalo dočasný zákaz práce v divadle. V 90. letech se habilitoval jako profesor, učil na DAMU a tři roky byl i jejím děkanem. Kromě divadelní činnosti také píše, a to zejména básnické sbírky. Miloš Horanský zemřel 7. ledna roku 2023.
Miloš Horanský - Vyprávění režiséra, herce, básníka a publicisty
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
