Miloš Horanský

„Ale pamatuju si třeba velmi bolestivě, když Němci popravovali české vlastence, tak byly zvláštní vyhlášky červené barvy jako krve a černým písmem. Dovedete si to představit, jak to vypadá ošklivě? Máme barvu, nebo bílá na černou, ale když máte takhle červenou vyhlášku, která jediná na plakátovací ploše je takto a černými písmy, je tam říšský orel a tam je podle stanného práva – když byl atentát na Heydricha, potom bylo stanné právo, tak se střílelo po tisících – byly potrestáni trestem smrti. A teď byly seznamy lidí. Takže my jako děti jsme šli do školy, teď jsme ztuhli u těch červených s černým písmem napsaných. No, a to je přece strašný, bolestivý pocit. Pak jdete do školy a vidíte tu nacistickou, ten hákový kříž, nebo tu orlici a čtete lidi, kteří padli pod jejich trestem smrti.“

„Třeba když bolševici zakázali už Václava Černého, když vydal První sešit o existencialismu, tak v tom kroužku literárním, co ho založil, řekl (gymnaziální profesor Tylman – pozn. ed.): ‚Tady máte, je to ten a ten, má potíže s režimem.‘ Bylo to po Únoru, profesor Václav Černý vydal První sešit o existencialismu o tom velkém literárním a duchovním hnutí ve Francii. ‚A udělejte si z toho, kolik vám rozum stačí.‘ Horanský jeden, pak dal koreferát druhý. A dva studenti rozkládali, tužtičkou v ruce jsme podtrhávali, co to je. A co jsme nevěděli, to dělal potom on. Ale dovedete si představit, co to je za sílu, když vy toho velkého ducha, je vám šestnáct a brouzdáte po Václavu Černém. Který pak za rok nato je vyhozen ze všech vysokých škol. Nejenom ten občanský akcent, ale že se dozvídáte tímhle způsobem o existencialismu a on udělal základní shrnutí. Nezapomenutelný zážitek.“