plukovník v. v. Lydie Horálková

„Všichni letci byli mrtví už hned při přistání, stejně jako dva naši příslušníci. Všichni ostatní byli lehce a těžce ranění. Vlastička měla rozseknuté čelo, málo scházelo a byla by pryč. A hlavně nevěděli, kde jsou, letci všichni byli mrtví. Nevěděli, jestli jsou na německém území, nebo u Sovětů… Takže tu noc si pomohli, jak mohli – nevím jestli našli nějakou lékárničku. A ráno šli dva vojáci a Vlastička zjistit, kde jsou, na jakém území. Potom slyšeli někoho mluvit ukrajinsky, tak přišli k těm lidem. A oni jim řekli, že slyšeli ztroskotat letadlo a že také nevěděli, jestli je německé, nebo naše.“

„V Kursku byla největší bitva, tam nezůstal kámen na kameni. Tak jsme viděli tu hrůzu, co udělá válka.“

„Jedna naše žena, ještě v Jefremově, přišla o muže – padl na frontě. Čekala dítě, a když se dozvěděla, že padl, tak přišla i o to dítě.“

„Sebrali ho (bratra) na Stalingrad. My jsme byli 120 km od Stalingradu, ale vypadalo to jako pět. Ten zvuk docházel ve velké míře. Bratr tam byl dva měsíce a pět jich onemocnělo tyfem. Tak je dali do zázemí a tři zemřeli a dva zůstali. Bratr zůstal naživu.“

„Ze začátku prala vojenské prádlo, a to nebylo lehké. Dělalo se to tenkrát jen tak ručně, nebyly žádné stroje. Poté, co se dozvěděli, že je zdravotnice, tak byla v nemocnici. Takže měla spoustu práce.“

„Chtěla jsem být baletkou, jako dítě. A pak se mi zalíbil sport, letectví, tak jsem potom zapadla do druhé paradesantní brigády.“