Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Horáček (* 1934  †︎ 2024)

• narodil se 2. dubna 1934 v Mladé Boleslavi

• vyrůstal v nedaleké vesnici Strašnov

• roku 1949 nastoupil do učení do Škodovky

• roku 1953 absolvoval půlroční brigádu na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda

• v důsledku měnové reformy přišel o vydělané peníze

• v roce 1956 mu prodloužili vojenskou službu kvůli maďarskému povstání

• od 21. srpna 1968 držen tři dny v kasárnách během okupace Československa

• zapojil se do protiokupačních protestů

• na jaře 1969 se účastnil nepokojů po vítězství československých hokejistů nad mužstvem SSSR

• během prověrek byl vyloučen z komunistické strany

• pracoval jako mechanik závodních vozů a později v prodejním oddělení Škody Mladá Boleslav

• zemřel 29. března 2024

Vydělával jsem si na motocykl

Jaroslav Horáček se narodil 2. dubna 1934 v Mladé Boleslavi. Za války nastoupil do jednotřídky ve Strašnově a v roce 1944 do mladoboleslavské měšťanky. Kvůli válce a strachu z bombardování se učili jen třikrát týdně „Přišli jsme do školy, učili jsme se třeba jen hodinu.“ Po konci války byla jejich měšťanka přesunuta do vesnice Brodce, která je od Boleslavi vzdálená dvanáct kilometrů. Tam musel Jaroslav jezdit každý den v létě na kole a v zimě na lyžích.

Měšťanku opustil v roce 1949 a nastoupil do učení do Škodovky, kde se za tři roky vyučil automechanikem. V tu dobu už převzala v zemi moc komunistická strana. „Zvali nás, aby jsme šli do svazu mládeže.“ Po vyučení musel Jaroslav odjet na brigádu do Ostravy, kde se stavěla nová těžební huť. „Škodovka musela dodat určitej počet lidí na práci do tý Ostravy. Nás zaměstnance škodovky používali jako kopáče.“

V Ostravě na brigádě strávil Jaroslav půl roku v roce 1953. V tu dobu proběhla v zemi měnová reforma. „Já jsem se těšil, protože jsme vydělávali dost peněz na tý brigádě, takže si koupím nový motocykl. Když už jsem na to měl skoro ušetřeno, tak prezident Zápotocký jeden večer vyhlásil, že se lidi nemusí bát, že by přišla měna a druhý den byla.“ O peníze Jaroslav tedy přišel, protože hotovost se náhle měnila v nových penězích v poměru 50:1.

 

Manželka na mě čekala doma      

Když se Jaroslav vrátil zpátky do Boleslavi, tak byl povolán na vojenskou službu a odvelen do Hradce Králové. V tu dobu byl ministrem národní obrany Alexej Čepička a doba jeho vlády se dostala do povědomí jako období velmi kruté povinné vojenské služby. „Večer bylo takzvané čepobytí. Kolikrát už jsem skoro spal, ale vyhnali nás ven s rozkazy na druhý den.“

Na vojně strávil Jaroslav dva roky. V tu dobu už měl doma děvče, které si měsíc před plánovaným propuštěním 1. září 1956 vzal za manželku. V říjnu, kdy měl být Jaroslav konečně propuštěn, poslali vojáky domů pro civilní oblečení. „Mezitím byly ty maďarský události, takže nás nechali nastoupit a slavnostně nám oznámili, že nám vojnu prodlužují o dva měsíce.“ Pro Jaroslava a jeho kamarády bylo prodloužení vojny katastrofou. Hrozilo, že se vojenská služba může protahovat na neurčitě dlouhou dobu. „Za mě už tam byli chlapi, který sloužili už třeba tři roky.“ Naštěstí byl Jaroslav 20. prosince 1956 propuštěn domů. „Manželka na mě čekala doma a já jsem přišel domů až na Vánoce.“

 

Byt dostanu jen když vstoupím do strany

Po návratu z vojny se Jaroslav vrátil zpět ke své práci ve Škodovce. S manželkou nemohli sehnat bydlení, ale ve Škodovce se stavěli byty pro zaměstnance.  „Byla podmínka, že musí být člově ve straně. Já jsem ve straně nebyl. Ve fabrice byl pořadník na ty byty. Kolega mě přemluvil, že ten byt nedostanu dokud nevstoupím do strany. Tak já jsem ho poslechl.“ Jaroslav tedy na konci 50. let vstoupil do komunistické strany a s manželkou dostali podnikový byt.

Z vojenské služby odešel Jaroslav jako tzv. záložák. Z toho vyplývalo, že musel chodit každé dva roky na několikatýdenní cvičení. Na jednom takovém cvičení byl i 21. srpna 1968. Ten den spal doma a ráno se vracel na cvičení. „Vyšel jsem z baráku a přišlo mi něco zvláštní, jako že se něco děje. Nic jsem nevěděl. Přišel jsem do kasáren a za chvíli tam na nás vtrhli ruský vojáci s tankem.“

Vojáci byli uzavření v kasárnách a nesměli odejít. Takto tam dokonce bez jídla byli drženi tři dny. Jaroslavova manželka mu směla na kasárna nosit potraviny. Po třech dnech byl Jaroslav propuštěn domů, ale vztek na neoprávněný vstup cizích armád v něm zůstal.

           

Leninovi jsme na záda pověsili ruksak

V Mladé Boleslavi bydlel Jaroslav Horáček naproti veliké soše Lenina. S kamarády se rozhodli na protest proti okupaci sochu zesměšnit. „My jsme sehnali ruksak a za barákem tam bylo truhlářství. Tam jsme šli a půjčili nám žebřík. Jeden z nás tam vylezl a pověsil tomu Leninovi ruksak na záda. My jsme z toho měli legraci, ale pak z toho byl vážnej případ.“

V březnu 1969, kdy na mistrovství světa ve Stockholmu porazili českoslovenští hokejisté reprezentaci Sovětského svazu, se Jaroslav zapojil do pochodu k místním kasárnám, které byly stále obsazené vojáky okupačních armád. „Tam jeden ten Rusák vystřelil mezi nás světlici. Kde byl jakej kámen, tak to začalo lítat na ty kasárna. Všechno si vyfotografovali. To nefotili jen Rusáci, ale i naši lidi. Oni měli všechno pak zaznamenaný.“

Začátkem normalizace, která po srpnové okupaci nastala, probíhaly i ve Škodovce prověrky straníků. Podstatné bylo označit okupaci země za pomoc spřátelených armád. „Já jsem jim řekl, že jsem dobrovolně vstoupil a tak dobrovolně vystupuju. Tím se si to prohrál na celý čáře na celý život.“

 

Chodili mě kontrolovat před každým 21. srpnem

Tím, že Jaroslav Horáček vystoupil z komunistické strany, tak mu bylo zamítnuto mnoho zcela běžných věcí. Měl třeba lovecký lístek a ve volném čase se věnoval myslivectví. „Na to přišli a taky jsem musel odevzdat zbraň.“ Byl také pod dohledem policie, protože u něj bylo podezření na činnosti proti režimu. „Každý rok k nám chodila kontrola před 21. srpnem, jestli jsem doma, abych nedělal nějakou akci.“ Jeho dcery nemohly jít studovat na gymnázium, ale byly puštěny jen ke studiu zdravotní školy.

Ve Škodovce zůstal Jaroslav pracovat až do roku 1994. Za normalizace působil v soutěžním oddělení, které mělo na starosti přípravu vozů na závody. Se závodníky pak často jezdil i na samotné závody, aby zajišťoval servis vozů. Kvůli kádrovému škraloupu však nemohl do jiných zemí než do NDR. Ke konci režimu už byl propuštěn na víc zahraničních cest, dokonce i do automobilky v Anglii. „Motokov měl takový autobus a s tím jsme objížděli fabriky. Objížděli jsme třeba prodejce po Rumunsku.“

Jaroslav Horáček dnes žije v Mladé Boleslavi a nehodnotí příliš kladně současnou politickou situaci v zemi. „V současné době je to pořád takový dohadování. Možná to mělo být trochu jinačí, vidíme jak teď dopadli volby.“