Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Honsová (* 1918)

• narozena 22. 7. 1918 ve Volyni

• 1919 – válka s Maďarskou republikou rad

• dívčí gymnázium, učitelský ústav

• nucené nasazení v továrně Leichtbau

• 8. 3. 1944 - zatčena za poslech zahraničních zpráv a za nepřátelství k Říši

• březen 1944 – květen 1944 – vězněna v Českých Budějovicích

• květen 1944 – únor 1945 – vězněna na Pankráci a v Řepích

• gonkařkou a na dílně

• 27. 8. 1944 – narození dcery na Pankráci

• únor 1945 – odsouzení na jeden rok

• 10./11. 2. 1945 – propuštění

• po válce učitelkou Sedlci a v matiční škole v Českých Budějovicích

Útěk ze Slovenska před Maďary

Jana Honsová, rozená Švecová, se narodila 22. 7. 1918 ve Volyni na jihu Čech. Tatínek sloužil za první světové války v armádě Rakouska-Uherska a na frontě i v civilním zaměstnání pracoval u železničních drah jako úředník. Sloužil v Itálii a v Polsku a po válce odjel budovat Slovensko, které bylo v poměru k českým zemím méně rozvinuté. V roce 1919 se tak celá rodina odstěhovala do Vyšné Radvaně na východ Slovenska, kde tatínek sloužil jako přednosta stanice.

„A v roce 1919 vznikla v Maďarsku komunistická bolševická strana RAD, napadli Slovensko a bojovali právě proti Čechům a Slovákům, kteří se dostali na úřady, protože dříve to všechno obhospodařovali Maďaři. Hrozilo, že přijdou i na nás. Tam v okolí už popravili jednu paní poštmistrovou. Ukřižovali ji na vrata. Tak tatínek vypravil na stanici celý vlak z vagonů na dobytek, tam se nastěhovali zaměstnanci na dráze i četníci a finančníci, co tam byli, a vlak vyjel na Polsko, aby ujel bolševikům. Tak já už jako roční jsem vlastně utíkala před bolševiky.“

Od té doby byla celá rodina zaměřená proti komunistům. Ještě v Radvani chodila pamětnice do rusínské školy, zde se učila azbuku a poté přešla do Českých Budějovic na obecnou školu. Následovalo gymnázium a po kvintě měla jít studovat do Francie. To však nevyšlo, navíc bratr chtěl na vysokou školu, a jelikož se tenkrát dávala přednost chlapcům, musela se Jana Švecová smířit s učitelským ústavem.

Zatčena za nepřátelství k Říši a za poslech zahraničního rozhlasu

Jana Švecová se ještě před válkou provdala a její manžel byl v roce 1938 na mobilizaci na Domažlicku. Poté se Němci nějakým způsobem dozvěděli o manželově činnosti za mobilizace a bylo mu zabráněno, aby se nadále věnoval své učitelské profesi. Musel tedy vyučovat československé náboženství a pracovat jako malíř. Jana Honsová mezitím pracovala jako opatrovnice dětí.

„Ještě jsem měla nabídnuté místo, že bych mohla jít učit děti němčinu. A já jsem to odmítla. To už byl protektorát. (…) Tenkrát jsme měli nějakého inspektora Teirleho^[1] a mám takový pocit, že to byl asi Sudeťák. Ten mě pozval, že bych mohla učit němčinu, já jsem maturovala z němčiny a dobře jsem uměla, takže jsem to odmítla. Já jsem řekla, že české děti učit německy nebudu. Tak jsme byli oba s manželem nasazeni v továrně v Budějovicích. Jmenovala se Leichtbau.“

Všichni v továrně byli Češi, akorát zde pracovali němečtí úředníci: „Jak jsme přišli do práce, tak se povídalo, co nového. Válka už byla, už to všechno vypuklo. Tak jsme poslouchali Londýn, někdo Moskvu a ráno se to tam všechno probíralo.“

Ovšem v kanceláři byl zaměstnán také jistý student se jménem Jaroslav P. Jednalo se o studenta, který byl 17. 11. 1939 zatčen a vězněn v KT Sachsenhausen. Pustili ho však ven a zřejmě byl donucen ke spolupráci s gestapem, stal se tak konfidentem: „On to tam hezky poslouchal a taky povídal. Čech, my jsme ho znali jako studenta, jako kamaráda, hrával tady ochotnické divadlo. Byl to náramně známý student.“

Dne 8. 3. 1944 se před kanceláří objevila dvě auta a gestapo vešlo do kanceláře: „Teď četli, kdo se má postavit ke zdi. Četli: ,Bárta Bohouš, Lohoňka Jaroslav, Josef Šváb, Václav Šrámek, Vojtěch Honsa, Jana Honsová.‘ Do mě jako když uhodí blesk. Já jsem byla v tu dobu tři měsíce v jiném stavu. A tam to všichni v kanceláři věděli.“

Vězni byli odvezeni na gestapo do Lannovy třídy. Zde je rozdělili a odvezli do justičního paláce u Malše: „Naštěstí, jiná žena, když je těhotná, tak zvrací. Je jí nevolno a všechno možné. Já jsem to tak prožívala, snažila jsem se, protože jsem si říkala: ,No musíš kvůli tomu dítěti, musíš to překonat, nemůžeš potom přivést na svět nějakého dementa nebo něco takového.‘“

„Já jsem měla hrozný hlad. Všichni jsme měli. Snad nejhorší vězení bylo tady v Budějovicích. Tatínek můj mluvil dobře německy, tak žádal, abych směla aspoň něco, že jsem v jiném stavu, aby mi povolili aspoň kousek chleba nebo něco. Nic jsem nesměla. Ani vitamíny, ničeho nic mně nedali. (…) On vždycky v noci měl službu, chodil kolem cel, bachař. Bachařka si mohla otevřít celu a podívat se, co tam je. A když byl muž bachařem, tak nesměl do cely. Říkala [vězeňkyně Dobrodínská]: ,Víš co? Nahraj, že máš takový hlad, že omdlíš, a my zavoláme, zazvoníme, že ti je zle.‘ Tak jsem to takhle sehrála, že jsem zůstala ležet na zemi a oni ho volali. Přišel bachař, tak mu říkali, že mám takový hlad, že jsem omdlela a že jsem v jiném stavu. On mi skutečně přinesl dva krajíce chleba namazané sádlem. Představte si v tom hladu chleba se sádlem.“

Porod na Pankráci

Poté byla Jana Honsová odvezena na Pankrác, kde ji dali do samotky. Zde byl pouze záchod a malé lůžko, které se v pět ráno sklápělo ke zdi: „Teď jsem celý den neměla co dělat. A tam jsem si řekla prvně v životě, jak je člověk šťastný, když má práci. Když nemá co dělat, je to skutečně k zoufání. To by si člověk vzal život. Mohla jsem celý den chodit nebo si sednout na stoličku a nic nedělat.“

Zde – naprosto bez informací, bez práce a bez ničeho – pobyla tři týdny. Nutno ovšem doplnit příběh celé rodiny. Zatčen byl i manžel, který byl při výslechu na gestapu dost mučen, a také manželův otec: „Jemu řekli, že jsme se už přiznali, tak se chudák přiznal taky.“

Na Pankráci pracovala Jana Honsová jako gonkařka (chodbařka) a dělala tak na dílně na opravy motorů z letadel pořádek. V červenci 1944 dali Janu Honsovou na horní poschodí, kde byla česká vězeňská nemocnice s českými dozorkyněmi.

Měsíc před porodem byla Jana Honsová vyslána na dvůr, aby vyklepala deky, když náhle přišly porodní bolesti. V podstatě měsíc před vypršením devítiměsíčního cyklu náhle porodila: „Tak mě odvedli na zvláštní celu, kde se rodilo a kde byla taková tvrdá postel. Bylo nás tam vcelku šest. Když jsem tam přišla, tak tam už bylo pět dětí s maminkami. Tři dny jsem měla strašné bolesti a žádný doktor mně nemohl pomoct. Až v neděli 27. 8. zavolali porodní asistentku z Nuslí, tak skutečně za pět minut dvanáct jsem přivedla dítě na svět. Ale já už ty tři dny, co jsem měla bolesti, nemohla.“

Na cele však byly všudypřítomné štěnice a Jana Honsová nedokázala svou dceru před nimi uchránit. Matky spaly v jiné posteli a jejich děti také: „A do postýlek se snášely štěnice a ona chudinka v noci plakala. Když jsem ji rozbalila, tak jí lezly štěnice z peřinky. A to jsem nedostala nic na vyrážku. To bylo skutečně zoufalé.“

Jana Honsová se překonávala, aby vše nepřeváděla na svou malou holčičku. Ovšem pouze svým sebezapřením – např. vzpomíná, jak vězni byli odsuzováni na trest smrt a jak byli s těmito vězni domluvení, aby dali přes okno kus hadru či oblečení, což dávalo jistotu, že odsouzený stále žije. Jakmile však hadr zmizel, bylo všem jasné, že odsouzený je již po smrti a cela je vyklizená. Utrpení těch druhých lidí bylo prý hrozné.

Poté přišlo nařízení, že děti smí zůstat ve vězení pouze do tří měsíců. Kdo bude mít s sebou dítě delší dobu, odeberou mu ho a půjde na převýchovu do Německa. Manžel i manželův otec byli také ve vězení, a tak pamětnice přes paní Matějíčkovou poslala dopis své i manželově mamince, aby si pro malou Janu přijely. Po příjezdu zkontrolovala doktorka malou Janu a konstatovala, že je smrtelně nemocná a nemůže zaručit její uzdravení.

Jana Honsová poté odešla pracovat na dílnu a později šla opět na funkci gonkařky. Zde onemocněla, a tak ji německá dozorkyně zařídila odjezd do Řep – dnes jsou jednou z částí Prahy – kde rovněž byla německá věznice. Zde opět pracovala jako gonkařka.

Soud a propuštění

Z Řep byla Jana Honsová povolána do Prahy na soud. Měla strach, ale největší strach měl dědeček. Nevěděli totiž, z čeho budou obviněni, a až u soudu se dozvěděli, že vše bylo za poslech zahraničního rozhlasu a v případě Jany Honsové za nepřátelství k německé Říši: „Tak jsem si říkala, že si to museli gestapáci zjistit u inspektora. V jakém poměru jsem. A tam zjistili, že jsem nepřítel Říše. To byl třetí udavač.“

Přesto se Jana Honsová rozhodla hájit u soudu dne 10. 2. 1945 sama. Rádia však musela mít krátké vlny, aby se dala poslouchat Moskva, a to Janě Honsové, jejímu manželovi i dědečkovi u soudu nebylo dokázáno. Usvědčeni tak byli pouze z rozšiřování zpráv a Jana Honsová navíc za nepřátelství k Říši. Manžel se svým tatínkem dostal tři roky káznice a Jana Honsová byla odsouzena na jeden rok. Všichni mužští z Leichtbau totiž na gestapu svorně tvrdili, že Jana Honsová nic nevěděla a v celé záležitosti je naprosto nevinná. Janě Honsové uznali jednoroční vazbu, takže od soudu mohla jít rovnou domů.

V Českých Budějovicích při bombardování

Manžel měl jet se svým otcem do německého Aichachu, ovšem kvůli spojeneckému bombardování byli odvezeni do Terezína. Zde se dočkali konce války a přežili tyfus, který zde vypukl. Zdravý se pak vrátil pouze manžel. Jeho otec byl odvezen do nemocnice, a ačkoliv se ještě stihl vrátit do Českých Budějovic a shledat se s rodinou, na následky věznění zanedlouho zemřel. Dnes má na českobudějovickém nádraží vyryté jméno na pamětní desce mezi dalšími oběťmi nacistických represálií.

Jana Honsová byla mezitím v Českých Budějovicích, ovšem bombardování nebyla ušetřena ani tato jihočeská metropole. Jana Honsová proto s dalšími příbuznými odjela pryč: „Ale můj tatínek tady zůstal. Říkal: ,Já z války vím, že jak někdo opustí dům, tak mu to vyrabují.‘ Tak tady zůstal.“

Ostatní odjeli do Besednice, kde byl rakouský generální štáb. To již byl 6. květen 1945: „My jsme tam se švagrem, řídícím, co tam byl, vzali československou vlajku a šli jsme nahoru, to byla poschoďová škola, tam, co byli ti důstojníci, a tu vlajku jsme před nimi vyvěsili. Tenkrát v té euforii dělal člověk, já přijdu z vězení, v nebezpečí jsem byla, tady dítě, šťastná, že ho mám, že se zachránili, tenkrát člověk skutečně dělal takové věci, že si to neuvědomil.“

V květnu 1945 dostali Honsovi dekret na dvojtřídku do Sedlce ještě od německého inspektora: „Ten s námi koukal honem ven, abychom tady v Budějovicích nebyli, protože začaly soudy. Já myslím, že měl z nás tenkrát strach.“

Nyní je otázkou, jak dopadl Jaroslav P., konfident gestapa. Tento muž neměl na starosti pouze Honsovy, Němcům udal více lidí, a tak byl po válce u retribučního soudu. Udání Honsů mu však nedokázali a u soudu dostal 20 let vězení. Ovšem kvůli nemoci brzy umřel.

Dcera paní Honsové byla po válce nemocná, ale naštěstí se brzy zotavila. Jana Honsová po válce pracovala jako učitelka ve škole v Sedlci a poté vyučovala v matiční škole v Českých Budějovicích. Po velikém nátlaku komunistů musela s manželem vstoupit do Komunistické strany Československa, přestože původně byli u Československé strany národně socialistické. Měli dvě děti a práci si museli udržet: „Skutečně jsme se ke komunistům dali, protože nebylo řešení. Tuhle jsem četla nějakou knížku, já čtu hodně historické knížky, a tam [bylo] takové indiánské přísloví: ,Než začneš někoho soudit, po tři lůny se procházej v jeho mokasínech.‘ A je to pravda.“

Nakonec však byla Jana Honsová zbavena členství v KSČ. Do důchodu odešla v roce 1973 a v současnosti (rok 2010) žije Jana Honsová stále v Českých Budějovicích.

[1] Jméno nebylo možné ověřit.