Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Holubová (* 1941  †︎ 2022)

• narozena 29. dubna 1941 v Prostějově, vyrůstala v Napajedlech

• otec se živil jako rolník, později vedl rodinnou sodovkárnu

• po únoru 1948 jim komunisté rozvíjející se podnik zavřeli

• působení Milosrdných sester svatého Kříže v napajedelském klášteře

• po obchodní akademii vystudovala pedagogickou fakultu v Olomouci

• téměř čtyřicet let učila na základní škole v Napajedlech

• zakladatelka dětského folklorního souboru Radovánek

• napajedelská patriotka a organizátorka kulturního života

• zemřela 16. srpna 2022

Věra Holubová celý svůj profesní život učila na základní škole v Napajedlech, z toho pětadvacet let za vlády komunistů. „Byli jsme ve velmi obtížné situaci. Museli jsme být vůči režimu poslušní a zároveň pravdomluvní, protože dětem se nesmí lhát. To nejde. Kdo se tomu nechtěl zpronevěřit, musel si najít cestičku, jak říct pravdu, aniž by to někoho ohrozilo. Dávat pozor jsme si museli i před kolegy. Lidé se vzájemně udávali. Byla to hrozná doba,“ říká pamětnice.

Bez rizik nebyla v době normalizace ani výuka hudební výchovy. „Předsedkyně organizace komunistické strany chodila před Vánocemi poslouchat za dveře, jestli neučím děti koledy s náboženským obsahem. Skutečně jsem s nimi zpívala píseň ‚Narodil se Kristus Pán‘, ale vymyslela jsem si k její melodii jiná slova. Když jsem měla pocit, že někdo stojí za dveřmi, prudce jsem je otevřela. Jednou jsem tu paní práskla do hlavy.“

Válečné dítě v Prostějově

Věra Holubová, za svobodna Bachmánková, se narodila 29. dubna 1941 v Prostějově. Žila tam s rodiči do konce německé okupace. Na válečnou dobu má několik útržkovitých vzpomínek. „Bydleli jsme tenkrát v domě nedaleko letiště. Vybavuji si, jak jsem stávala na dvorku a dívala se, jak na nebi létají letadla se stříbrnými křídly. Naučila jsem se na tom říkat písmeno ‚ř‘. Také si vzpomínám, že maminka měla pořád připravený kočár s nejnutnějšími věcmi. V případě poplachu jsme někdy odjížděli ke známým rodičů do Zdětína. Měli dům s velikými sklepy, kde jsme se schovávali. Jednou mě tam rodiče vezli na kole a z levé strany se směrem k nám řítilo hořící letadlo. Rodiče se s koly i se mnou převrátili do příkopu, kde jsme výbuch letadla ve zdraví přečkali. To hořící letadlo vidím jako dnes,“ vypráví. Pamatuje si také na sovětské osvoboditele. „Rodiče vojáky samozřejmě vítali. Oni ale nebyli moc slušní. Chovali se, jako by jim všechno patřilo.“

Po komunistickém puči v únoru 1948 přišla rodina o továrnu na sodovou vodu a limonádu, kterou vybudoval v Napajedlech František Bachmánek. „Tehdy už sodovkárnu převzal od dědečka můj otec a vedl ji se svým přítelem. Měli s ní velké plány. Chtěli dokonce začít vyrábět coca-colu. Koupili si už i licenci. Ale s příchodem komunistů vše skončilo. Továrnička, ve které pracovalo celkem šest lidí, byla zrušena. Otec to vnímal jako obrovskou nespravedlnost, protože do provozu vložil hodně úsilí i peněz. Vzhledem k tomu, že byl absolventem obchodní akademie, pak sehnal práci úředníka ve Fatře. Zpočátku ale musel dělat za velmi nízký plat.“

Setkání s milosrdnými sestrami

Po válce bydlela s rodiči v Napajedlech. Nejprve ve velkém rodinném domě, který nechal postavit její dědeček, poté v polovině domku v kolonii gumárenského a plastikářského závodu Fatra, který před válkou vybudoval Baťův koncern. „Dětství jsem měla velmi pěkné. Doma jsem musela pomáhat, protože maminka byla velmi praktická žena a vedla mě k práci, ale měla jsem dost času i na hraní. S dětmi z okolí jsem často chodívala do zámeckého parku a podzámčí. Bylo to tam moc pěkné,“ vypráví.

K rodinným tradicím patřilo provozování hudby. „Dědeček Poruba z matčiny strany vedl dechovou kapelu, hrál také druhý děda Bachmánek a tatínek. Já jsem se učila od třetí třídy na klavír. Chodila jsem do napajedelského kláštera, kde působily sestry svatého Kříže. Měla jsem úžasnou učitelku, sestřičku Ludmilu, na kterou moc ráda vzpomínám. I ona si mě chválila, protože jsem byla dost nadaná. Do kláštera jsem chodila i na angličtinu, což tehdy nebylo úplně obvyklé. Začátkem padesátých let ale všechno skončilo. Komunisté klášter zrušili a sestry vyhnali,“ říká Věra.

Pro Napajedla to byla ztráta. Mnohé sestry z Kongregace milosrdných sester svatého Kříže byly vysokoškolsky vzdělané a provozovaly v Napajedlech také mateřskou a dívčí školu. Kromě všeobecných předmětů se tam studentky učily hospodařit. „Sestry byly zcela soběstačné. Měly svá pole, která obdělávaly, chovaly dobytek. Některé jezdily i vozem. Okolnosti, za kterých musely odejít, byly kruté. Nebyla jsem svědkem jejich odjezdu, ale maminka mi vyprávěla, že do internace si s sebou mohly vzít jen jeden malý kufřík. Do kláštera přitom přišly často s velkou výbavou včetně nábytku nebo šicích strojů. Maminka některým pomáhala tím, že jim u nás schovala některé věci, které si později odvážely. Třeba sestra Ludmila měla krásné pianino a gramorádio,“ popisuje pamětnice.

Na vysokou školu po roce v továrně

Věra se výborně učila. Od dětských let si přála být učitelkou, ale její cesta ke studiu pedagogiky nebyla jednoduchá. „Chtěla jsem jít na střední pedagogickou školu do Kroměříže, ale nedostala jsem doporučení. Tatínek mi pak přes známé muzikanty pomohl na obchodní akademii do Uherského Hradiště, kde sám také maturoval. K jeho spolužákům patřil Tomáš Baťa,“ říká. Chtěla pak jít na vysokou školu, ale před maturitou se dozvěděla, že napajedelský národní výbor jí nedá doporučení. „Někdo mi dal výbornou radu, ať jdu pracovat a že jako pracující budu mít mnohem větší šanci. Tak jsem šla na rok do Fatry a pak mě na pedagogickou fakultu skutečně přijali.“

Školu úspěšně absolvovala a v roce 1964 nastoupila do základní školy v Napajedlech. Učila na druhém stupni češtinu, hudební výchovu a ruštinu. „Na studiích jsem se vrhla na klasickou ruskou literaturu, která je překrásná. Ve vyučování jsem se na ni zaměřila a kladla jsem důraz také na ruskou vzdělanost a slovanství. Politice jsem se vyhýbala. Samozřejmě jsem musela učit o druhé světové válce a nemohla jsem pominout Velkou říjnovou revoluci, ale dalo se z toho vybruslit. Navíc jsme tenkrát ani nevěděli věci, které víme dnes,“ vysvětluje. K radikálnímu odbourání výuky ruštiny, ke které získala velká část národa odpor po sovětské invazi v srpnu 1968, došlo až dvacet let po pádu komunismu.

Všichni se báli projevit názor

Když 21. srpna vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, rozhořčení mladí lidé využívali školních znalostí ruštiny a posílali vojáky domů. Sovětská armáda ale v republice zůstala až do roku 1991. „Tenkrát v srpnu 1968 měl můj syn tři roky a já se do ničeho nepletla. Přidala jsem se k ženám, které stály fronty na potraviny. Samozřejmě, že jsme se radovali z Pražského jara a vpád vojsk jsme vnímali jako zradu. Bylo to zlé. A nikdo zpočátku nevěděl, co bude,“ vzpomíná na osudné dny, které ukončily pokus o obrodu komunistické strany a demokratizaci režimu.

„Ve škole byli všichni opatrní a báli se říct svůj názor. Bylo to těžké i pro věrné komunisty. Pak začaly prověrky a vyhrožování, ale z naší školy nakonec nikoho nevyhodili. Všichni jsme ale museli absolvovat politická školení,“ popisuje začátek normalizace v napajedelské škole. Ve školství Věra přežila, přestože nebyla členkou komunistické strany. Navíc se hlásila k evangelické církvi a nechala pokřtít oba své syny. V režimu, který náboženství potlačoval, to nebylo bez rizika problémů v práci.

„Můj vztah k evangelíkům kupodivu nikdo ve škole neřešil. Dvakrát jsem ale měla problém kvůli řečem mého manžela, které někdo donesl do školy. Jednou to bylo v souvislosti s naším pozdním příchodem na večírek Sdružení přátel školy. Manžel tam pak vyprávěl, jak nás zdržela obrovská kolona ruských vojáků, která projížděla kolem Fatry. ‚Museli jsme počkat, až bratříci přejedou,‘ řekl tenkrát. Zní to dnes neuvěřitelně, ale kvůli tomu mi vyhrožovali vyhazovem. Podruhé jsem byla na koberečku kvůli tomu, že manžel, který byl dělníkem ve Fatře, řekl kolegovi čtoucímu Rudé právo, že stranické noviny jsou proto tak veliké, aby nebylo vidět, kdo za nimi sedí. Poté na mě vedení školy tlačilo, abych vyjádřila oddanost k systému a vstoupila do komunistické strany. Zachránilo mě, že jsem byla podruhé těhotná a zanedlouho jsem odešla na mateřskou,“ vypráví Věra.

Pozici v zaměstnání si vylepšila tím, že vybudovala dětský národopisný soubor, který přispěl k úspěšné reprezentaci školy i města Napajedla. „Jako kantoři jsme museli povinně vést pionýrské skupiny. Říkala jsem si, panebože, co budu dělat? Ale protože jsem od mládí zpívala a tančila, založila jsem místo pionýrského oddílu dětský folklorní soubor. Hned na začátku se přihlásilo třicet pět dětí. Manžel mi s nimi velice pomáhal. Měli jsme až sedmdesát členů. Posbírala jsem lidové písničky z Napajedel a hlavně z okolních vesnic, ušila jsem kroje, vymyslela choreografii a různá pásma. A dařilo se nám,“ popisuje vznik Dětského slováckého souboru Radovánek, který existuje dodnes.

Budou věšet komunisty?

V roce 1989 se ve východní Evropě postupně zhroutily komunistické režimy řízené Sovětským svazem. V Československu roznítil revoluci brutální zásah proti studentské demonstraci konané 17. listopadu v Praze. „Vše jsem sledovala na Svobodné Evropě, ale ze začátku jsem moc nevěřila, že se může něco změnit. Trošku jsem se bála, abychom nedostali ‚na zadek‘ jako v roce 1968. Pak se to stalo a bylo to něco úžasného. Václav Havel byl mou ikonou,“ vzpomíná na listopad 1989.

Do revolučního dění se Věra aktivně nezapojila. „Měla jsem tenkrát plno starostí. V Napajedlech se toho ani moc nedělo. Nikdy nezapomenu na reakci jednoho šesťáka ze školy, který za mnou přišel a ptal se, co tomu říkám. Odpověděla jsem, že je to fajn. A on mi řekl, že se bojí, protože se vykládá, že budou věšet komunisty. ‚Můj táta je komunista. Myslíte, že ho oběsí?‘ ptal se mě ten chlapec. Strnula jsem hrůzou,“ vypráví.

Je ráda, že komunistický režim v Československu padl bez krveprolití. „Jsem ale přesvědčena, že komunistická strana měla být zakázána,“ říká Věra Holubová. Současný vývoj společnosti se jí nelíbí. „Zdá se mi, že lidé si myslí, že demokracie znamená, že je všechno povoleno.“