„No, byli jsme nekomunisté, že to tak řeknu, tak jsme byli u 7. armády PVOS, neboli protivzdušné obrany státu, jsme byli dva. Jeden pilot na letišti v Líních u Plzně a já. Je faktem, že jsme se nesměli zúčastňovat některých porad, nebo já jsem se nesměl zúčastňovat některých porad. No byl jsem trošku diskriminovaný, mně to víceméně nevadilo, já jsem se spíš snažil, abych do té komunistické oprátky nemusel strčit hlavu. Protože jsem se vyhýbal, když říkali, a proč ještě nejsi komunista, tak jsem říkal, já považuji komunistickou stranu za výběrovou, přísně výběrovou organizaci a když uznáte, že bych tam měl vstoupit, tak do ní vstoupím, přitom jsem se tetelil strachy, aby na to nedošlo.“
„Zažil jsem potom třiapadesátý rok, kdy zemřel Stalin, zemřel Gottwald a byla měna, to bylo nejdůležitější, to mi utkvělo v paměti. Protože maminka šla s výměnou, vyměnit peníze a vrátila se s osmdesáti čtyřmi korunami a nějakými drobnými. A brečela, protože říkala, já nevím, jak vás uživím.“
„No normálně jsem sloužil, nás zdvihli, počkej, co to bylo za den ten jedenadvacátý srpen… Ale neděle to nebyla, myslím… No zkrátka a dobře jsem spinkal jako miminko, v noci nás zdvihli asi ve dvě hodiny ráno, ostrý bojový poplach, což smrdělo, protože ostrý bojový poplach jsem zažil poprvé a naposled. Jinak byl poplach, nebo bojový poplach… Měli jsme třicet minut, abychom dojeli do kasáren, obsadili všechny svoje funkční místa na mašinách, udělali jsme takzvanou funkční kontrolu komplexu, stáhly se sítě z raket, rakety se natočily směrem, odkud byly dávané cíle, a čekali jsme na povel k palbě. Povel k palbě nepřišel, naopak přišel povel k tomu, abychom vypnuli a tak dále…“
Místo příkazu k palbě přišel povel, abychom všechno vypnuli a stáhli se
Oldřich Holub se narodil 22. října 1943 v Praze. Po onemocnění maminky se o něj i sestru starala teta v Třemošné u Plzně. Vzpomíná na měnovou reformu v roce 1953, v jejímž důsledku rodina přišla o peníze. Do školy chodil nejprve v Mariánských Lázních, od sedmé třídy pak v Praze. Chtěl se vyučit mechanikem pro podnik Tesla, ale neudělal přijímací zkoušky. V Mariánských Lázních se vyučil elektromontérem, elektroinstalatérem a rok pracoval v oboru. V podniku dělal kulturního referenta v rámci Československém svazu mládeže. Nabídli mu vstup do armády a Oldřich souhlasil. V letech 1961–1964 studoval vysokou vojenskou školu v Liptovském Mikuláši, poté sloužil až do roku 1974 v Přešticích jako technik naváděcího radiolokátoru raket země–vzduch. Mnoho let závodně střílel. Nikdy nevstoupil do komunistické strany. V srpnu 1968 zažil jediný ostrý bojový poplach ve své vojenské kariéře. Roku 1974 byl z armády vyhozen a dlouho nemohl sehnat práci. Nakonec dělal až do roku 1988 vedoucího prodejny s elektrem Kovomat. S první ženou měl dvě děti, dnes (2019) je podruhé ženatý a žije v Podivíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!