Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Tomáš Holenda (* 1956)

• narodil se 23. října 1956 v Havlíčkově Brodě

• v letech 1968-72 chodil do skautu, pak se věnoval létání v místním Aeroklubu

• koncem 80. let se spřátelil se signatářem Charty 77 Janem Schneiderem

• začal jezdit do Prahy na demonstrace

• v roce 1989 podepsal Chartu 77 a petici Několik vět

• vyhodili ho ze zaměstnání, dostal zákaz létat

• aktivně se účastnil dění během sametové revoluce v Havlíčkově Brodě, spoluzaložil Občanské fórum

• v letech 1990-94 zvolen starostou města

• v letech 1994-98 zástupcem starosty

• poté pracoval na Ministerstvu vnitra na reformě veřejné správy

• dnes pracuje na Českém úřadu zeměměřickém a katastrálním

• vrátil se k létání, zabývá se astronomií a je členem havlíčkobrodského Okrašlovacího spolku Budoucnost

Tomáš Holenda se narodil 23. října 1956 v Havlíčkově Brodě. Původně živnostnická rodina – dědeček vlastnil čistírnu a barvírnu oděvů – přišla v padesátých letech při znárodňování o majetek. Jeho matka Libuše (rozená Kořínková) pracovala jako hospodářka v havlíčkobrodském okresním podniku místního průmyslu Sázava, otec Miloš jako dělník a později mistr v chemické čistírně, po projeveném nesouhlasu s okupací Československa v srpnu 1968 pak opět jako řadový dělník v místní kafilerii. „Politiku jsem do té doby nijak aktivně nesledoval, ale pamatuju si, že 21. srpna teta, která u nás byla na prázdninách, brečela u rádia. My jsme pak s partou kluků vzali cihly a psali jsme na chodníky oposlouchaná hesla,“ vzpomíná na to, jak prožíval osudovou invazi vojsk Varšavské smlouvy, sám pamětník.

Kluci z Brodu Havlíčkova

Možná ještě silnějším zážitkem bylo pro dvanáctiletého chlapce ostře sledované vítězství Československa nad Sovětským svazem na hokejovém mistrovství světa ve Švédsku v březnu 1969, které celý národ vnímal jako symbolickou odvetu za okupaci. V Havlíčkově Brodě vypukly bouřlivé oslavy – právě odtud totiž pocházeli reprezentační hráči Jan Suchý a bratři Jiří a Jaroslav Holíkovi: „Když ten první zápas skončil 2:0, i v Brodě na náměstí se srotili lidi jako v Praze. Táta nás tam vzal s sebou. Šlo se od rodinných domků, kde bydleli Holíkovi, přes město a byla to taková velká večerní výtržnost, rušení nočního klidu. Řvalo se třeba ‚Kluci z Brodu Havlíčkova porazili Tarasova‘, ‚Tarasove, s tím se smiř, stejně půjdeš na Sibiř‘ nebo ‚Tarasove, BU BU BU, Brežněv ti dá na hubu!‘ a podobně. To byl prima zážitek.“

Jako jednu z formativních zkušeností svého dětství označuje pamětník také členství ve skautu obnoveném na jaře 1968. Společné výpravy a tábory si mohli havlíčkobrodští kluci užívat ještě nějaký čas poté, co byl skauting v rámci nastupující normalizace v roce 1970 opět zakázán. „Měli jsme docela štěstí, že soudruzi, kteří se pustili do rušení skautingu, nebyli v Havlíčkově Brodě moc aktivní. Náš oddíl oficiálně zrušili až v roce 1972,“ říká Tomáš Holenda. Tehdy patnáctiletý student průmyslovky rychle našel novou (tentokrát celoživotní) zálibu v létání. Jako člen havlíčkobrodského Aeroklubu se dokonce v roce 1979 stal juniorským mistrem republiky v akrobatickém létání a dostal se i do širšího reprezentačního výběru. Později sám v leteckém klubu vedl mládež. Možnost pomocí letadla emigrovat ale podle svých slov nikdy nezvažoval, kromě toho, že neovládal cizí jazyky, se prostě doma cítil v Československu.

Za ránu obuškem podpis Charty 77

S děním ve společnosti nicméně kontakt rozhodně neztrácel, poslouchal vysílání rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Události pro něj nabraly zásadní spád až koncem osmdesátých let. Spřátelil se s Janem Schneiderem, disidentem, někdejším bubeníkem kapely The Plastic People of the Universe a signatářem Charty 77, který žil v Havlíčkově Brodě, a v roce 1988 začal jezdit do Prahy na protestní demonstrace. Při jedné z nich, během takzvaného Palachova týdne v lednu 1989, přišel do těsnějšího kontaktu s „rukou zákona“, než mu bylo příjemné: „Dostal jsem se na Václaváku do nějakého podchodu pod lešením a od takového mladého kluka, skoro vrstevníka, jsem dostal obuškem přes záda. A to jsem se teda opravdu naštval. Od Honzy Schneidera jsem věděl, kde bydlí Petr Uhl a Anna Šabatová, šel jsem rovnou za nimi a podepsal Chartu 77.“

Udržoval také přátelské kontakty s Havlíčkovou mládeží, neformálním sdružením havlíčkobrodských mladých, které vzniklo na jaře 1989 a které svými spontánními akcemi, ať už šlo o koncerty, pochody nebo úklid městského parku, dráždilo místní komunisty. Pomstu režimu pamětník pocítil až  v souvislosti s peticí Několik vět žádající o dodržování lidských práv a svobod, kterou v červnu 1989 podepsal a její text vyvěsil na nástěnku v podniku Aero Vodochody, kde byl zaměstnán: „Chtěl jsem, aby si každý mohl přečíst, o co jde a co vlastně veřejnost odsuzuje. Z vedení za mnou nejdřív přišli, jestli bych to nesundal dobrovolně, což jsem odmítl. A asi třetí den jim došla trpělivost, nástěnku strhali a mě nepustili do práce. Moje věci z kanceláře mi museli přinést kolegové v papírovém pytli.“ Po vyhazovu si nemohl najít zaměstnání, pak se uchytil v místní betonárce. V Aeroklubu mu zakázali létat.

Během pochodu Havlíčkovy mládeže do Havlíčkovy Borové v létě 1989 získal mezi účastníky několik dalších podpisů pod Několik vět, které doručil Václavu Havlovi. Následovaly výslechy StB. „Bral jsem to tak, že to patří k věci. Když jsem podepsal Chartu 77, bylo mi jasné, že mě asi budou vyslýchat. Párkrát se přišli vyptávat i na betonárku. Ale někteří kluci z Havlíčkovy mládeže to nesli hůř,“ vzpomíná pamětník. Perzekuce naštěstí neměly trvat dlouho.

Ukázat komunistům záda

Na demonstraci 17. listopadu 1989 se Tomáš Holenda do Prahy nevypravil, s Janem Schneiderem tehdy plánovali uspořádání vlastního shromáždění v Havlíčkově Brodě na Den lidských práv 12. prosince – a po zkušenostech z předchozích demonstrací ani nečekali, že se mělo ten den seběhnout něco tak zásadního. Do hlavního města se rozjel, až když ve vysílání Svobodné Evropy uslyšel informaci (později vyvrácenou), že při zásahu pořádkových sil zemřel jeden z demonstrantů, Martin Šmíd. Zúčastnil se stále větších demonstrací, navštívil stávkové výbory.

Když se po několika dnech vrátil do Havlíčkova Brodu, už i tam se začali scházet lidé na náměstí. S dalšími přáteli založili pobočku Občanského fóra, jezdili po okrese, s pomocí studentů z Prahy šířili informace a uspořádali také hojně navštívené shromáždění, kterým se havlíčkobrodští připojili ke generální stávce vyhlášené na 27. listopadu 1989. „Bylo nám doporučeno, že bychom nikomu neměli bránit ve vystoupení. Tak jsme nechali mluvit i některé ze soudruhů, kteří měli odvahu a k mikrofonu přišli. Vyzval jsem lidi, když nebudou s někým souhlasit, ať nejdřív zvednou jednu ruku, pak obě ruce, a když vysloveně nebudou souhlasit s tím, co někdo říká, ať se k němu obrátí zády. A když tam mluvil tajemník ÚV KSČ, celé náměstí se k němu otočilo zády. To bylo dobré,“ líčí Tomáš Holenda s úsměvem.

Srážka s administrativou a nizozemská pomoc

Po kooptaci (tedy doplnění nekomunistických představitelů do státních orgánů) se Tomáš Holenda stal dočasným předsedou havlíčkobrodského národního výboru, v komunálních volbách v roce 1990, které vyhrálo Občanské fórum, pak byl zvolen řádným starostou: „Město jsme se učili řídit za pochodu. Nikdo z našich předchůdců nám neporadil, báli se, jak to celé dopadne, a nechtěli se s námi moc zaplést, kdyby se to zase celé otočilo. Pro mě to tehdy byla velká srážka s administrativou.“

Podle jeho slov byla neocenitelnou pomocí partnerská spolupráce, kterou roku 1985 s Havlíčkovým Brodem navázalo – poněkud překvapivě – nizozemské město Brielle. „Do roku 1989 v rámci vzájemných výměn vycestovalo do Holandska nějakých 400 obyvatel Brodu, kteří byli ubytováni přímo v rodinách, takže měli možnost přímo zažít realitu ‚světa bídy a bezpráví‘, který tu líčil komunistický tisk. Tihle lidé za námi pak většinou stáli v roce 1989. A nizozemští partneři nám od prvních chvil během sametové revoluce pomáhali, poskytli nám kancelářské potřeby, kopírku, dokonce počítač,“ vypráví pamětník. „Byla to i velká škola demokracie a odborná pomoc, zorganizovali i několik stáží pro úředníky.“

Občanská společnost potřebuje diskuzi

Poté, co po dvou volebních obdobích v roce 1998 skončil v zastupitelstvu, zkoušel Tomáš Holenda chvíli podnikat a pak dostal nabídku podílet se na reformě veřejné správy na Ministerstvu vnitra, které se rád chopil. V současnosti pracuje na Českém úřadu zeměměřickém a katastrálním, má na starosti evropský projekt Registr územní identifikace, adres a nemovitostí.

Kromě lásky k létání, k níž se po letech vrátil (aspoň jako „plachtař“, tedy pilot bezmotorového kluzáku), má také velkou zálibu v astronomii – provádí návštěvníky Štefánikovy hvězdárny na pražském Petříně. Je také členem Okrašlovacího spolku Budoucnost, který pořádá kulturní a společenské akce v Havlíčkově Brodě a v němž stále spolupracuje s dalšími aktéry tamní sametové revoluce.

Změnu ve společnosti nastartovanou rokem 1989 vnímá pozitivně, byť mnohdy v dnešní mezilidské komunikaci postrádá toleranci: „Vadí mi, že si nenasloucháme, když chceme, aby spolu mluvily nějaké skupiny lidí s opačným názorem, skoro abychom pořádali kulaté stoly s mediátorem jako v osmdesátém devátém. Občanská společnost potřebuje diskuzi – a v tomhle ohledu se svobodou stále moc nakládat neumíme. Je třeba učit se naslouchat i názorům, které nám nejsou příjemné. Pokud jsou podány kultivovaně, není na závadu se nad nimi zamyslet. Svobodu se všichni musíme pořád učit.“