„Měli jsme úžasnou účast na generální stávce (27. listopadu 1989 – pozn. ed.), na náměstí v Havlíčkově Brodě bylo několik tisíc lidí z největších místních podniků a ze škol. V tu chvíli už se lidi nebáli. Dokonce jsme tam vymysleli takový fórek. Bylo nám doporučeno, že nikdo by neměl být odmítnut od mikrofonu. Tak jsme při generální stávce nechali mluvit i některé ze soudruhů, kteří měli odvahu a k mikrofonu přišli. Protože s Jirkou Černým jsme průběh stávky moderovali, vyzval jsem lidi, když nebudou s někým souhlasit, ať nejdřív zvednou jednu ruku, pak obě ruce, a když vysloveně nebudou souhlasit s tím, co někdo říká, ať se k němu obrátí zády. A když tam mluvil tajemník ÚV KSČ, celé náměstí se k němu otočilo zády. To bylo dobré.“
„Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, takže jsem o nějakých demonstracích věděl. Byl jsem v Praze 21. srpna 1988, v říjnu 1988. Během Palachova týdne v lednu 1989 jsem byl na náměstí několikrát. Viděl jsem rozháněné demonstrace, viděl jsem i ty, které probíhaly klidně – a pak nastoupili soudruzi s obušky. Dostal jsem se na Václaváku do nějakého podchodu pod lešením a dostal jsem od takového mladého kluka, skoro mého vrstevníka, obuškem přes záda. A to jsem se teda naštval a řekl jsem si, že projevím protest. Od Honzy Schneidera jsem věděl, kde bydlí Uhlovi, šel jsem za paní Šabatovou a řekl jí, že jsem rozhodnutý to podepsat. Měla samozřejmě takové povídání jako asi s každým, abych si to rozmyslel, že se to zveřejní, ale já byl tak nabuzený, že jsem to podepsal. A měl jsem z toho vnitřně velmi dobrý pocit, že jsem ten krok udělal.“
„Díky tomu, že jsem z Havlíčkova Brodu, jsme v roce 1969 měli intenzivní zážitek při vítězství československého hokejového týmu ve Stockholmu. Tehdy tam hráli místní rodáci bratři Holíkové a Suchý, takže to byla velká brodská záležitost. Když ten první zápas skončil 2:0, i v Brodě na náměstí se srotili lidi jako v Praze. Táta nás tam vzal s sebou. Někdo vymyslel, že se šlo od rodinných domků, kde bydleli Holíkovi, přes město a byla to taková velká večerní až noční výtržnost, rušení nočního klidu. Vzpomínám na to. Holíkovi a Suchý tam hráli velkou roli, takže se řvalo třeba ‚Kluci z Brodu Havlíčkova porazili Tarasova‘, ‚Tarasove, s tím se smiř, stejně půjdeš na Sibiř‘ nebo ‚Tarasove, BU BU BU, Brežněv ti dá na hubu!‘ a podobně. To byl prima zážitek.“
Narodil se 23. října 1956 v Havlíčkově Brodě, otec pracoval jako dělník, matka jako úřednice. Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zažil jako jedenáctiletý. Účastnil se bouřlivých oslav vítězství hokejové reprezentace nad Sověty následující jaro, z jeho rodného města totiž pocházeli tři tehdejší hráči. Od roku 1968 chodil do obnoveného skautského oddílu, skauting byl ale v rámci nastupující normalizace zakázán. Pak se v havlíčkobrodském Aeroklubu věnoval akrobatickému létání, v roce 1979 se stal juniorským mistrem republiky. Koncem osmdesátých let se spřátelil s Janem Schneiderem, disidentem, někdejším bubeníkem kapely The Plastic People of the Universe a signatářem Charty 77. Začal jezdit do Prahy na demonstrace, po jedné z nich podepsal Chartu 77 a zanedlouho i petici Několik vět. To ho stálo zaměstnání v Aero Vodochody, dostal zákaz létat. Během sametové revoluce spoluzakládal v Havlíčkově Brodě Občanské fórum, byl kooptován jako předseda národního výboru a v roce 1990 zvolen starostou města, v dalším volebním období zástupcem starosty. Poté se na Ministerstvu vnitra podílel na reformě veřejné správy. Dnes pracuje na Českém úřadu zeměměřickém a katastrálním, vrátil se k létání, zabývá se astronomií a je členem havlíčkobrodského Okrašlovacího spolku Budoucnost.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!