Pavel Höchsmann

„Já jsem se nikdy do žádného souboje netlačil. Vždycky jsem spíš hleděl někde zatočit, jako by se nechumelilo. Nikdo mě nesledoval, protože na to nebyl čas. To bylo to štěstí. Pak jsem třeba na boku vystřílel munici, protože kdybych se vrátil s nevystřílenou municí, tak mně řekli, že jsem zbabělec, že jsem nebojoval. To už je ta mela, jak se říká. To už bombardéry odletěly a stíhači se melou.“ – „Měl jste někdy prostřílené letadlo?“ – „Jo, taky. Nejvíc jsem měl šestatřicet průstřelů. A to většinou trupu a nějaké byly i do křídel. Jenomže to je takhle. Když dostanete příležitost vystřelit na protivníka, tak to jsou zlomky vteřiny. On letí třeba tady a vy tady, vy máte rychlost a on má rychlost. Takže vy ho dostanete na mušku a na to tata je pryč. To je ohromná rychlost. To jsou zlomky, a když toho nevyužijete, tak je pryč. To je ohromná rychlost. To není, že si v klidu zamířím a teď ho zastřelím. Kdepak. To jsou takové náhody.“

„Když se potom přesvědčili, že jsem Čech, tak potom přišel i velitel české eskadry major (Miloslav) Mansfeld, aby mě vyzkoušel. Říkal jsem takové detaily, že se přesvědčili, že jsem Čech a ne Němec. Pak už mě nechal. Dali mně anglickou uniformu, ale bez všeho.“

„Pět kilometrů od Drážďan bylo v lese polní letiště. Budovy v lese a všechno z vrchu maskované sítěmi. Když měl být nálet, tak všechno po silnici zavezli do lesa a sítě to chránily. Z vrchu to nebylo poznat. Všechno bylo maskováno jako les. Akorát když se začal výcvik, tak se to vytáhlo na louku a byl normální letový den nebo teorie a takový věci. Trvalo to jen tři měsíce. A to proto, že tam brali jen takové, kteří měli letecký plachtařský diplom. Nemuseli se totiž zabývat polovinou teorie a už se šlo hlavně na motorové létání. Byl to dvouplošník Jungmeister a ještě nějaký italský dvouplošník. Prostě co sehnali. Němci měli k výcviku i československá letadla.“

„Potom mě přidělili k nějaké peruti (stíhací eskadře- poznámka autora). Nevím, jestli to byla třiapadesátá nebo dvaapadesátá. Takový mladý kluk se o takové věci ani nestaral. Jednoduše jsem byl přidělen k jedné peruti do Francie. Poslali nás tam tři. Všechno to byly polní letiště asi dvacet kilometrů od kanálu (La Manche), aby nebylo daleko do Anglie. Bylo to u nějaké vesnice Viviers? Nebo tak nějak. Pak se lítalo jako doprovod bombardérů. To jste se také dostal do nějakých střetů. Přiletěli Spitfire nebo Hurricane a už byl boj. Vždycky jsem střílel do vzduchu. Nikdy ne na letadlo. Nebyl jsem tam sám, tak jsem dělal, že bojuji. Střílel jsem do prázdna, aby bylo všechno pryč, vystřílené. Messerschmitt měl dvoucentimetrový kanon středem motoru a čtyři kulomety na křídlech.“

„Útoky většinou probíhaly zezadu, protože to nevidíte. To je nejhorší, to vás sestřelí. Jak se vám dostanou za ocas, tak je po vás. Pustí do vás kanón i kulomety a rozstřílí vás na cucky, když mu to přesně vyjde. Když zjistíte, že na vás někdo útočí, tak musíte utéct. Jak? Okamžitě zvratem kolmo k zemi a pryč. To už za vámi neletí. Dvě stě, tři sta metrů nad zemí se srovnáte a letíte zase zpět. Nebo taky neletíte. A já jsem neletěl. Letěl jsem dál. To všechno mně nebylo nic platný, protože mně nic nikdo neuznal. Nebyl jsme totiž plnoletý. A žádná armáda nemůže vzít do stavu mladšího než plnoletého. Dopadlo to tak, že jsem schválně přistál na letišti v Anglii. Ale ne hned napoprvé. Možná to bylo až při sedmém osmém letu. Podle situace jaká byla. Budu teď říkat naše stíhačky, ale to nebyly moje, jako Německé. Když jsem viděl, že jsou všechny naše stíhačky zaměstnané, tak honem pryč.“

„Bylo to škaredé. Byly tam vykopané bunkry a do nich jsme zalezli. Jenom jsme slyšeli výbuchy. Bunkr byl dobrej, betonovej a pod zemí. Kdo stačil, tak utekl. Ti, co nestačili, tak většinou dostali zabrat, padl nebo byl zraněný. Byla tam i děvčata, ty wafky, pomocnice letectva. Ty tam byly taky dvě mrtvé při náletu. To jsou takové nepříjemné věci. Jenomže na ty si člověk tak zvykne, že vám to vůbec nepřijde, že je to taková samozřejmost. To je na tom to nejhorší, že člověk si zvykne i na šibenici.“