Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Hochhäuserová, roz. Fialová (* 1928)

• narodila se 6. října 1928 v Praze

• její otec Václav Fiala byl zakladatelem mosteckého Sokola

• žila v Mostu, když byl v říjnu 1938 odstoupen nacistickému Německu

• 15. března 1939 zbili jejího otce Václava Fialu „henleinovci“

• zažila bombardování Mostu během náletů na chemičku v Záluží

• byla svědkem likvidace starého Mostu během sedmdesátých a osmdesátých let

„Lituju dodneška starého Mostu. Lituju. Neměli ho bourat. Neměli. A ten kostel se neměl převážet. Mělo to město zůstat, jak bylo,“ vzpomíná Eva Hochhäuserová na město, ve kterém prožila mládí. Starý Most během sedmdesátých a osmdesátých let postupně zcela zanikl kvůli těžbě uhlí. Pro mnohé jeho obyvatele to byla ztráta, kterou pociťují dodnes. „Tenkrát někdo psal někam na výbor, aby se to nelikvidovalo, ale oni nikoho neposlechli a udělali si, co chtěli. Ale města Mostu, starého, je škoda. A brečela bych, když si na to vzpomenu. Protože Most byl hezký. Tři náměstí! To byla krása.“

Eva přišla na svět 6. října 1928 v Praze, od dětství ale žila v severočeském Mostu. Její tatínek Václav Fiala vlastnil v Mostu prosperující truhlářství. Firma s téměř třiceti zaměstnanci získala ve dvacátých letech zakázku na truhlářské práce pro karlovarský Grandhotel Pupp. Václav musel do Karlových Varů jezdit dozorovat a ve svých šestapadesáti letech se tu seznámil s teprve osmadvacetiletou Marií Hamerlovou, kterou sem jako švadlenu vyslala pražská oděvní firma. Václav a Marie se vzali. U Václava šlo už o třetí sňatek: první žena zemřela při porodu spolu s novorozencem, druhá podlehla syfilitidě krátce po jeho návratu z první světové války. Václav byl proto vděčný, když se na stará kolena přece jen dočkal dítěte. „Měla jsem to nejhezčí dětství,“ vypráví jeho dcera, „protože ten tatínek byl tak starý. Byl víc jako dědeček než tatínek. Strašně mě miloval! Chodila jsem za ním do kanceláře, sedla jsem si mu na klín, mazlili jsme se. On byl přešťastnej, že se mě jako dcery ještě v těch letech dožil.“

Město Most bylo před druhou světovou válkou většinově německé, žádné národnostní napětí ale Eva v té době nevnímala. Na starý Most vzpomíná jako na harmonické místo: „Jezdili tam četníci na koních, projížděli ulicemi, my jsme bydleli na Okružní. Bylo to klidné město, to se vůbec nedá s dneškem srovnat. Dneska je tady hodně lidí, to tenkrát nebylo.“ Každou neděli chodila Eva s tatínkem do kostela – hlásili se k Církvi československé husitské – a protože tatínek byl zakladatelem mosteckého Sokola, rodina se angažovala také v této vlastenecké tělovýchovné organizaci.

Ve třicátých letech se podle Evy Hochhäuserové začaly projevovat důsledky světové hospodářské krize – především nezaměstnaností. „Lidi neměli peníze, aby si objednávali nábytek. Tak se to dávalo na dluh. Lidi spláceli po malých částkách.“ Mostecko patřilo mezi nejhůře postižené oblasti republiky, rodina Fialových ale byla dobře zaopatřena. „Už jsme pak nebyli tak bohatí,“ líčí nepříliš drtivé dopady krize paní Hochhäuserová. Rodinné truhlářství muselo propouštět zaměstnance, horší časy ale rodinu teprve čekaly.

Přes celé okno byl hakenkreuz

Už od roku 1933 narůstal v pohraničí vliv „henleinovců“ – s nacismem sympatizujícího hnutí Konráda Henleina, které se postupně proměnilo v nejsilnější politickou stranu v Československu. „V našem domě bydleli nájemníci a ti byli nacisti,“ vzpomíná paní Hochhäuserová, „a požadovali, aby se u nás vyrobil hakenkreuz. Musel být velký přes celé okno. Takže když někdo šel kolem, tak tam byl přes celé okno hakenkreuz.“ V Sudetech začalo docházet k demonstracím a ke střetům mezi Čechy a Němci. Situace vyvrcholila 30. září 1938 podepsáním Mnichovské dohody a odstoupením československého pohraničí nacistickému Německu. Most, bydliště Eviny rodiny, se stal součástí Hitlerovy třetí říše a od druhé Česko-Slovenské republiky byl nově oddělen státní hranicí.

Pro rodinu Fialových ale znamenal zásadní zlom až 15. březen 1939, den, kdy nacistická okupační vojska vstoupila po pohraničních oblastech i do českomoravského vnitrozemí. Pamětnice vypráví, jak toho večera přišli „henleinovci“ k nim domů – jednak „chodili po podnikatelích“, a kromě toho znali Václava Fialu jako Sokola. „Tatínka vzali s sebou a začali ho mlátit. Hlava nehlava. A táhli ho až pod Špičák. Tam zůstal ležet a nějakej zaměstnanec ho vzal a nechal ho odvézt do Loun do nemocnice.“ Václav Fiala zůstal v nemocnici v protektorátních Lounech asi půl roku, ani pak se ale k rodině nevrátil. „Do Mostu ho Němci nepustili, tam se nesměl vůbec vrátit. Tak žil u mojí babičky v Praze v Nuslích. Tam byl dva roky, než maminka vyběhala, aby se mohl vrátit zpátky. Gestapo to nechtělo dovolit, protože by měl to truhlářství,“ vysvětluje paní Hochhäuserová a dodává: „Když byl tatínek v Praze, tak my s maminkou jsme jezdily do Loun na hranice. Tam byly hranice mezi náma – Sudetama – a mezi Protektorátem. Psali jsme si, tatínek přijel na ty hranice – a my taky, takže jsme se aspoň viděli.“

Po dvou letech se nakonec Evin tatínek vrátil do Mostu a mohl se znovu ujmout truhlářství, o něž se v době jeho nepřítomnosti starala Evina maminka. Nacisté rodině podnik nechali, třebaže z dřívějších devětadvaceti zaměstnanců už zbyli jen dva dělníci.

Svobodnou matkou

V roce 1942 vychodila Eva školu. Bylo jí čtrnáct let a hrozilo jí nucené nasazení na práci do Německa. Před tím ji ale naštěstí maminka dokázala ochránit: „Do truhlářství přišla Němka a chtěla nějakou stoličku. Maminka věděla, že ta paní má muže na vojně a tři děti. Tak se jí ptala – abych nemusela být nasazená do toho Reichu – jestli by si mě k sobě nevzala. Že mně nemusí platit, že mi bude dávat jenom deset marek měsíčně platu – za to, že zůstanu v Mostě.“ Sousedka souhlasila. Eva se jí starala o půlroční dvojčata a skutečně se nasazení vyhnula.

O dva roky později, v roce 1944, se teprve šestnáctileté Evě narodilo vlastní dítě. S otcem své dcerky, tehdy osmnáctiletým Josefem Hochhäuserem, se podle svých slov seznámila „na houpačkách“. Josef byl po otci poloviční Němec, jeho maminka měla krámek v nedaleké Souši, Josef sám se vyučil zámečníkem. „Já jsem se nevdávala,“ vysvětluje Eva Hochhäuserová, jak se stalo, že byla čtyři roky svobodnou matkou, „protože to nešlo. Byla válka. Mně bylo šestnáct, mému muži osmnáct – takže to nešlo v tom Německu. A potom v pětačtyřicátým – rodiče na nás ani netlačili, abychom se vzali. Nevěřili tomu, že spolu zůstaneme, když jsme byli takové děti. Takže my jsme se brali až ve čtyřicátém osmém roce, to byly naší dceři čtyři roky.“

Bitva o benzín

Manželé Hochhäuserovi spolu nakonec prožili šťastný život, snad i proto, že válka jejich vztah hned v počátcích důkladně prověřila. Necelých šest kilometrů od starého Mostu, v zaniklé obci Záluží (dnes součást Litvínova) vybudovali nacisté chemický závod Sudetenländische Treibstoffwerke, lidově zvaný „Hydrák“. Vyráběl se zde syntetický benzín – během války vysoce strategická surovina. Během posledních dvou válečných let Spojenci v rámci takzvané „bitvy o benzín“ továrnu mnohokrát bombardovali, vedle plzeňské Škodovky šlo dokonce o nejčastější cíl spojeneckých náletů na bývalém československém území.

Ušetřen nezůstal ani Most. Paní Hochhäuserová líčí, jak v roce 1944 během bombardování Hydráku spadla jedna z bomb do domu, který stál na jejich dvoře a který Fialovi pronajímali. „Můj bratr byl kluk, chodil koukat na střechu a křičel: ‚Mami, mami, padá na nás bomba!‘ Než to dořekl, tak ta bomba padla a zaplaťpánbůh padla do toho baráku na tom dvoře. Takže my jsme se zachránili. A ty lidi, kteří tam bydleli – tři nájemníci – ti byli v krytu schovaní, a když se vrátili a přišli domů, neměli vůbec nic. Jen to, co měli s sebou, když šli do toho krytu.“

Nejstrašnější chvíle ale Eva Hochhäuserová prožila při jiném náletu, kdy mezi lidmi utíkajícími do krytu vypukla v dlouhém podchodu panika. Když zahoukaly sirény, Evini rodiče vzali kočárek – v té době už měla Eva dceru – a utíkali s ním do krytu. Eva posbírala cennosti, křestní listy a další papíry a běžela za nimi. „Oni posílali takové osvětlovací stromečky,“ líčí paní Hochhäuserová dramatické chvíle, „a nastala panika v podchodu, který vedl na ty Ležáky (pamětnice patrně míní uhelný důl Richard, který jméno Ležáky získal až po válce). Jeden člověk tam začal padat, zakopnul další a lidé přelézali jeden přes druhého. Tak já jsem byla taky ušlapaná. Zachránilo mě to, že někdo, kdo ležel nade mnou a tlačil mi hlavu dolů, zemřel, povolil tu ruku a já jsem se z toho dostala. Tak jsem mohla vylézt. Šla jsem za maminkou, která měla moji dceru, do krytu. Maminka se zděsila, jak jsem vypadala. To jsem se znovu narodila.“

Na Němky si dovolili

Na konci války obsadili Most sovětští vojáci. „Rusové, vojáci, přišli k nám do baráku,“ vypráví Eva Hochhäuserová. „U nás v domě byly německé nájemnice. Takže ti se na ně vrhli. Znásilňovali je, to je pravda. Potom zase odešli a táhli na Prahu. Mě maminka zavírala, protože se bála, aby mě neznásilnili. Pořád jim říkala, že jsem její dcera a že mám tady dítě, tak mě nechali být. Ale na Němky si dovolili.“

K těmto incidentům se v chaotické době na konci války přidalo „řádění“ příslušníků Revolučních gard. Ti podle pamětnice vykrádali vily někdejších mosteckých „uhlobaronů“ v tehdejší Žižkovské ulici. Pro místní Němce situace vyvrcholila nuceným odsunem. „Řekli jim, že se musí vystěhovat, že si musí vzít jen to nejnutnější. Takže každý měl jenom tašku a šli do Německa,“ komentuje odsun německého obyvatelstva jeho pamětnice a dodává, že v Mostu pak zbylo jen velice málo Němců, vlastně „skoro žádní“. Na Mostecku skutečně došlo k téměř totální obměně původního obyvatelstva. Odsunuté Němce z velké části nahradili chudí Češi z jiných oblastí republiky, kteří tu nacházeli práci i prázdné byty.

Rodina Fialových po válce dál vlastnila truhlářství, ve kterém teď pracoval Evin muž Josef. Maminka se Evě starala o malou Evičku, takže mladí mohli po válce „začít žít“. Chodili tancovat, užívali života, žili dobře. Eva zároveň nastoupila jako prodavačka do cukrárny. „To byli dva pánové, kteří měli cukrárnu blízko nás. Oni byli homosexuálové. V osmačtyřicátém roce – nezatáhli si okna, naproti nim přes silnici na ně lidi koukali. Tak je udali. A tenkrát se homosexuálové zavírali, takže byli zavření, a tím pádem se zavřela i cukrárna.“

V lednu 1948, těsně před komunistickým převratem, zemřel Evin tatínek Václav Fiala. Dočkal se důstojného pohřbu. V průvodu s kočárem s rakví kráčeli Sokolové i představitelé Československé církve husitské. V září téhož roku se Eva vdala, a formalizovala tak svůj vztah s Josefem.

Paní Fialová, zavíráme truhlárnu

V padesátých letech se definitivně uzavřela historie rodinného truhlářství – dílnu jim sebrali komunisté. „Přišli najednou, z ničeho nic a ‚Paní Fialová, dejte nám klíče. My zavíráme truhlárnu.‘ Maminka musela odevzdat klíče a bylo zavřeno,“ líčí paní Hochhäuserová znárodnění jejich majetku. „Byli to tak známí lidé, že jsme se divili. Stali se z nich komunisti a dovolili si k nám – i když jsme byli známí – přijít a žádat maminku o ty klíče. To bylo zklamání.“

Finanční situaci rodiny neprospěla ani měnová reforma z roku 1953. „Všichni jsme měli nějaký peníze. Tak každej koukal, aby se utratily, protože se říkalo, že bude měna a nedostaneme nic,“ přibližuje Eva Hochhäuserová obavy lidí. „Třeba my jsme měli ještě deset tisíc, tak můj manžel si šel koupit oblek. Zbylo nám akorát na tu výměnu peněz. A Zápotocký ještě večer říkal: ‚Žádná měna nebude,“ a ráno jsme se probudili a byla měna. Všichni přišli o peníze. Dostali jsme jenom jedna ku pěti nebo kolik. Takže lidi byli ožebračení.“

Evin muž Josef pracoval po zavření truhlářství až do důchodu v dolu Ležáky – jezdil tam na bagru a na „mašině“. Evě se v roce 1954 narodila druhá dcera a v šedesátých letech pak nastoupila do Podniku bytového hospodářství.

Udělali si, co chtěli

V druhé polovině šedesátých let započala drastická proměna centra Mostu. Starobylé město muselo ustoupit těžbě uhlí. Během dvaceti let byla velká část města plná cenných gotických památek zcela zbourána a v jižním sousedství vznikajícího uhelného lomu byl vystavěn nový Most. Do dějin vešel přesun gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, který komunističtí inženýři po kolejích přesunuli na nové stanoviště, vzdálené necelý kilometr od původního. „To se nemělo stát. To každý odsoudil. A dodneška to nemůžu zapomenout,“ lituje Eva Hochhäuserová zmizelého města. „Vždyť město Most bylo hezké.“

Těžba uhlí a průmysl s ní spojený měly pochopitelně vliv také na kvalitu životního prostředí. Nacistický „Hydrák“ v Záluží byl už v roce 1946 přejmenován na „Staliňák“, chemička zpracovávající uhlí a později ropu ovšem dál chrlila jedovaté výpary. „Krušné hory se tím pádem zničily, protože to šlo všechno do vzduchu,“ komentuje Eva Hochhäuserová a dodává, že dnes už je situace lepší.

„To víte, že byl každý rád, že byla revoluce. To je jasný! Byli jsme rádi,“ hodnotí Eva Hochhäuserová revoluční změny na sklonku roku 1989. „Vítali jsme Havla – my jsme brečeli! Havla jsme milovali. Byli jsme rádi, že to Havel takhle udělal.“ Když se po revoluci otevřely hranice, vydali se Eva s Josefem do světa: „My jsme si vždycky na Silvestra s manželem řekli, co budeme dělat příští rok, řekli jsme si: ‚Pojedeme tam a tam.‘ A tak jsme to taky dodrželi. Cestovali jsme rádi.“ Když neměli peníze na ubytování, spávali podle paní Evy ve své pohodlné Dacii. Navštívili Rakousko, Itálii, Švýcarsko, mnohokrát byli v Německu – tam je mimochodem po revoluci pozvala i dávná německá sousedka, které kdysi Eva za deset marek měsíčně hlídala děti. „Jsem ráda, že žiju, že jsem to všechno prožila a že jsem ještě na nic nezapomněla,“ uzavírá Eva Hochhäuserová.